Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když ministr práce, lidovec Marian Jurečka, letos na jaře prosazoval takzvanou superdávku, doprovodil návrh sérií výroků, které jasně ukazují, jak u nás politická reprezentace přemýšlí o chudobě. V médiích opakoval, že „bez práce nejsou koláče“, a v anketě na ulici se ptal lidí, zda mají mít na dávky nárok i ti, kteří nepracují. Odpověď veřejnosti byla jasná: nemají.
Bylo to zcela absurdní: jakkoliv jsme na to během uplynulých let stihli zapomenout, sociální dávky tu kdysi byly právě proto, aby pomáhaly lidem v nouzi. Pravda, dnes řadu z nich - třeba ty na bydlení - berou i pracující. Odepírat je těm, kteří práci nemají, jde ale proti smyslu dávek obecně.
Sledovat celou debatu a způsob prosazování superdávky bylo tristní. Zrcadlily se v ní veškeré mýty a předsudky, které mezi politiky o chudých lidech panují. I proto nakonec zákon, který jako poškozující odmítala jak odborná veřejnost, tak ti, kterých se týká, vešel v platnost. A v následujících letech bude komplikovat život chudší polovině naší společnosti i všem, kteří se z různých důvodů ocitnou závislí na státu.
V pasti popírání
Politické elity nám o naší zemi rády vyprávějí jeden příběh: že tu prakticky neexistuje nerovnost. Že žijeme v prosperitě, všichni mají dost, nebo alespoň tolik, kolik si zaslouží a umí odpracovat. Že chudoba, ta reálná, tu vlastně neexistuje. A když už do ní někdo spadne, je to spíš jeho vina, nikoli systémový problém. I proto se v Česku usadil narativ o chudých lidech jako o lidech neschopných.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Naposledy výrok o rovnostářském Česku pronesl přímo premiér Petr Fiala (ODS) v reakci na kritiku opozice. V jednom ze svých videí na Facebooku řekl, že Česko je země s nejnižším ohrožením chudobou v EU.
„U nás je to nějakých 13 %, 12 % a průměr Evropské unie je 21 %,“ pronesl premiér. Podobně se vyjádřil i předseda KDU-ČSL Marek Výborný: „Čeští občané jsou nejméně ohroženi chudobou ze všech občanů EU!“ tweetoval. Nechybělo ani radostné zvolání TOP 09, která tlumočila prakticky to samé: chudoba v Česku vlastně neexistuje.
Všichni výše zmínění se přitom odvolávali na data Eurostatu, jehož metodika je posledních deset let kritizována jako nepřesná a pro situaci v Česku nepadnoucí. Vytrvale o dírách v datové analýze mluví například sociolog Daniel Prokop, naposledy problematické sbírání dat kritizoval letos v květnu. Koncem srpna pak vydal PAQ Research komplexní reflexi metodiky Eurostatu. Ta ukazuje úplně jiný obrázek, než jaký chtějí vidět naši politici.
Čísla? Ne, lidi
Podle dosavadní metodiky Eurostatu vychází Česko jako země s nejnižším podílem lidí ohrožených chudobou. Tento ukazatel, relativní příjmová chudoba (AROP), ale srovnává pouze příjmy vůči národnímu mediánu. Ve výsledku tak „chudý člověk“ ve Finsku nebo Rakousku žije na úrovni české střední třídy.
Pokud se použije evropský harmonizovaný přístup, tedy příjem pod 60 % evropského mediánu očištěný o cenové rozdíly, pak spadá do chudoby přes 21 % českých domácností. To je zhruba každá pátá. Česko se tak ocitá v průměru EU, nikoli na špici.
Nejvíc ohrožené jsou konkrétní skupiny: samostatně žijící senioři. Celkem 62 % z nich spadá pod evropskou hranici chudoby, evropský průměr je jen 28 %. Další zranitelnou skupinou jsou samoživitelky a samoživitelé s dětmi, z nichž je v Česku v ohrožení celkem 43 procent. A další jsou nájemníci, kteří jsou u nás výrazně chudší než vlastníci.
Pod hranicí chudoby se ale ocitá i část ekonomicky aktivních lidí: kolem 7 % zaměstnanců, 10 % živnostníků a zhruba třetina důchodců, studentů či pečujících.
Podobný obraz ukazují i domácí data. Podle šetření ČSÚ za rok 2023 bylo v Česku ohroženo příjmovou chudobou 9,5 % obyvatel a 6,1 % čelilo materiální a sociální deprivaci. Tedy situaci, kdy si lidé nemohou dovolit tak základní věci, jako je dostatečně vytápěný byt, zaplacení neočekávaného výdaje nebo třeba týdenní dovolená.
Všechny podobné výčty znějí abstraktně, za čísly se ale schovávají reální lidé. Lidé, kteří se neuživí, i když pracují; lidé, pro které se základní věci jako adekvátní bydlení nebo oprava ledničky stává nedosažitelným snem. Všem těmto lidem sděluje premiér a členové vlády, že si vlastně žijí dobře a nemají si nač stěžovat.
Není to jen neempatické a povýšené, je to hlavně nebezpečné. Každý takový člověk totiž vnímá rozpor mezi politickou proklamací a žitou realitou. Výsledek? Naprostý rozpad důvěry v politiku a co hůř - ve stát a jeho instituce.
Ulevit nízkopříjmovým
S problémem chudoby souvisí i nerovnoměrné rozvrstvení daní. Výzkumníci z PAQ Research ukazují, že český daňový systém je regresivní: lidé s nejnižšími příjmy odevzdají státu podíl srovnatelný nebo dokonce vyšší než ti nejbohatší. Spodní pětina ekonomicky aktivních obyvatel odvádí na daních a odvodech přibližně dvě pětiny svého příjmu, zatímco horní pětina se pohybuje o něco níž. Rozdíl je v absolutních částkách obrovský, ale procentuálně paradoxně dopadají daně víc na chudší, zejména kvůli vysokému zdanění spotřeby, odvodům a nízkému zdanění majetku.
Podle výzkumníků proto nestačí spoléhat se jen na současné nastavení progresivního zdanění, ale je potřeba systém upravit tak, aby nízkopříjmovým ulevil. Jde to zvýšením základní slevy na poplatníka, cílenými daňovými bonusy nebo revizí spotřebních a majetkových daní. Zvlášť ty majetkové jsou u nás dlouhodobě mimo jakékoliv evropské standardy. Majetek daníme málo, práci hodně. To ostatně říká i PAQ Research, když ve své studii zdůrazňuje velké majetkové nerovnosti. Data uvádí, že celých 10 % nejbohatších Čechů vlastní téměř 69 % majetku, 1 % nejbohatších pak skoro 38 %, zatímco polovina společnosti jen něco přes 5 %. Česko tak patří mezi země, kde se kombinují malé příjmové a velké majetkové nerovnosti.
Ne dávky, ale daně
Téma chudoby je ve veřejné debatě dlouhodobě znevažováno. Politici mají tendenci chudobu popírat, nebo ji romantizovat jako něco dojemného. Mnozí si představují, že chudí lidé si svůj osud zvolili. Že se jejich situace zlepší odebráním dávek, pomůže pád na větší sociální dno, ztráta bydlení, tresty, vylučování ze slušné společnosti.
Jenže je to přesně naopak. Pro boj s chudobou je zásadní podpora, péče a motivace. A především: skutečně spravedlivé, systémové změny.
Zároveň je třeba opustit představu chudoby jako něčeho na okraji. Chudé lidi si ti, kteří chudí nejsou, představují jako někoho zbídačeného. Jako někoho, na kom je jeho sociální status vidět. I tento předsudek je třeba zavrhnout: v Česku máme zásadní problém s chudobou skrytou. Není vidět na první pohled, ale existuje.
Je třeba pochopit, že není normální, aby pracující lidé museli pobírat sociální dávky, protože z příjmu nezaplatí bydlení, boty pro děti nebo opravu pračky. Je nutné přestat donekonečna řešit sociální dávky a jejich domnělé zneužívání, naše pozornost se má zaměřit jiným směrem: k příjmové stránce. Oproti dřívějším letům máme k dispozici data a výzkumy, které mohou se spravedlivějším nastavením sociálních politik pomoci. Stačí opustit svět pohádek a začít brát téma chudoby vážně.
