Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před deseti lety jsem konstatoval, že po roce 1989 jsme čtvrtstoletí žili v bezprecedentní kombinaci svobody, bezpečí a prosperity, ale na obzoru jsou hrozby: ze západu, z jihu a z východu. Ze západu progresivistická ideologie, která je proti svobodě projevu a chce zakazovat vágně a svévolně definovaný „nenávistný projev“; z jihu imigrační tlak z nám historicky cizí civilizace; a z východu vzestup neoimperialistického, revanšistického a revizionistického Ruska.
Nyní představuje jasné a bezprostředně přítomné nebezpečí právě ruský neoimperialismus. Už nejen hrozbu, ale přímo nebezpečí. Proto musíme být silní a posílit naši obranu. Dlouho naši občané žili omámeni levicovou mantrou, že peníze mají jít na nemocnice a školy a bydlení a obědy zdarma pro děti a menstruační vložky zdarma, ale nikoli na zbraně, protože zbraně jsou fuj. Pravdou však je, že klesne-li úroveň vaší obrany pod určitou míru, pak – jak kdysi řekl britský labouristický (tedy levicový!) ministr obrany Denis Healey – nemáte ani domy a školy a nemocnice, máte jen hořící trosky a ruiny, z nichž se kouří…
Jaká je role státu
Dávat přímo na obranu 3,5 procenta a na infrastrukturu (např. nové mosty, další nemocnice…) 1,5 procenta, tedy na vše nějak spojené s obranou celkem pět procent HDP, není historicky nic neobvyklého. Před sto lety, v roce 1925, tvořil rozpočet na obranu v Československu (které tehdy nemělo žádného výrazného nepřítele) dokonce devět až deset procent HDP. V krizovém roce 1938 už to bylo 12 procent. USA v době Korejské války v roce 1953 daly na obranu 16 procent HDP. Na vrcholu studené války v 80. letech 20. století, po Reaganově posílení obranného rozpočtu, vynakládaly Spojené státy na obranu šest procent HDP a to stačilo na vítězství v závodech ve zbrojení s neefektivním socialistickým Sovětským svazem a na jeho uzbrojení. Mimochodem, v té době činil rozpočet komunistické ČSSR na obranu rovněž šest procent.
Ale nejde jen o posílení naší obrany. Jde o změnu paradigmatu občanů a voličů ve vnímání role státu. Je nutné si opět uvědomit to, co se kdysi všeobecně vědělo a co mnozí chtěli, aby se zapomnělo. Tedy co jsou a co nejsou primární, zásadní funkce státu. Do první kategorie patří ty, na něž stát nesmí nikdy rezignovat, jinak by ztratil svou legitimitu – tedy spravedlnost, ochrana a obrana. Tomu odpovídá pět resortů: spravedlnost, vnitro, obrana, zahraniční věci a finance.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Všechno ostatní jsou funkce druhořadé. Podpora postmoderního umění, dotace pěstitelům orchidejí, financování neziskovek za rovnost žen a mužů… Pokud je na této podpoře konsenzus společnosti, stát ji financovat může. Ale nemusí; lepší je peníze nevybrat na daních a nechat je přímo daňovým poplatníkům, ať sami financují projekty dle svých preferencí. Prosazovat spravedlnost, poskytovat vnitřní bezpečnost, zajišťovat obranu a udržovat vztahy se státy v zahraničí však stát dělat – a financovat – musí.
Utrácení vs. šetření
Od roku 2013 do roku 2019 jsme zažili sedm „tlustých“ let s fenomenálními čísly hospodářského růstu, který byl čtyřprocentní až pětiprocentní, tedy na evropské poměry vysoký. V čase hospodářské recese, nebo dokonce deprese není hříchem se zadlužit a mít deficitní rozpočty – ovšem s tím, že v době prosperity se dluhy splatí a rozpočty budou mírně přebytkové, aby se naspořily peníze na další recesi nebo krizi, která časem přijde. My jsme ale během těchto tučných let měli každý rok plánovaný rozpočet schodkový. Ministři financí navrhli, premiéři souhlasili, vlády to tak do Sněmovny předložily a poslanci schválili.
Kdyby člověk mohl, vzal by na ně zpětně rákosku. Tvrdili, že naše finance jsou zdravé (což byla pravda), že naše země má na evropské poměry zadlužení ještě nízké (což byla pravda) a že se mírně zadlužit ještě bez problémů můžeme (což byla pravda krátkodobě, ale ne dlouhodobě a celkově veliký nerozum).
Pak ale v roce 2020 udeřil covid a ekonomika šla do háje, veřejné finance šly do háje, fiskální odpovědnost šla do háje; schodky a dluhy stoupaly. A v roce 2022 Putin rozpoutal agresi proti Ukrajině, ceny energií nezadržitelně rostly a ekonomická situace už vůbec nebyla dobrá.
V letech 2013–19 si nikdo z relevantních představitelů nemyslel, že pandemie globálních rozměrů může nastat a že v Evropě může opět vypuknout válka vysoké intenzity, jaká zde od roku 1945 nebyla. Ale ten, kdo je alespoň trochu obeznámen s historií, musel vědět, že jedno nebo druhé – nebo obojí – nakonec přijde. A přišlo.
Vedle nutného posílení naší obrany je tedy potřeba rovněž škrtat neesenciální státní výdaje. A zároveň nezvyšovat daně. Kolegové z Liberálního institutu vypočetli, že den daňové svobody letos připadl na 1. červen. Když spočtete všechny daně, přímé i nepřímé, odvody, poplatky a povinná pojištění dohromady, tak veškeré naše zisky vydělané do 31. května šly státu a ty od 1. června nám a našim rodinám. Proto byl dnem daňové svobody právě 1. červen.
Celková daňová zátěž (všechny daně dohromady) tedy byla 41 procent. (Kdyby byl den daňové svobody 1. červenec, celková daňová zátěž by byla 50 procent – šest měsíců práce pro stát, šest měsíců pro sebe a rodinu). Je platit 41 procent na daních málo? Nemyslím si. Jasně, můžeme daně zvýšit na oněch 50 procent, ale když je zvedneme ještě víc, zaškrtíme ekonomiku. Takže daně jsou velice blízko vrchní hranici únosného.
Zelený úděl
Silná prosperující ekonomika je v současné době nutnost. Proto by bylo rovněž žádoucí revidovat evropský zelený úděl. EU celosvětově exhaluje jen šest procent oxidu uhličitého, zatímco Čína 33 procent, USA 13 procent, Indie sedm procent a Rusko pět procent. Jinými slovy, i kdybychom snížili exhalaci oxidu uhličitého na polovinu, globálně to nebude mít žádný zásadní dopad, ale evropskou ekonomiku to poškodí.
Potřebujeme přece ocel na tanky. A vedle tanků potřebujeme i letadla, bombardéry a stíhačky – ty nejezdí a nelétají na elektrobaterie, nýbrž na naftu a na benzin. Potřebujeme vyrábět také projektily, rakety či granáty. To vše si vyžaduje těžký průmysl a uhlíkové zdroje energie; alespoň zatím, dokud nemáme dost atomových reaktorů nebo nejsme schopni získávat energii z vodíkové fúze.
Závěrem tedy zopakuji: Mým přáním do budoucna je, abychom vydávali 3,5 procenta HDP na obranu, 1,5 procenta HDP na obrannou infastrukturu, škrtali státní výdaje všude kromě resortů spravedlnosti, vnitra, obrany, zahraničí a financí a zároveň nezvyšovali daně. Rovněž bychom měli zapomenout na tzv. kulturní války: žádné zpřísňování potratové legislativy z jedné strany, žádné „manželství“ osob stejného pohlaví z druhé strany. Soustřeďme se na to podstatné. Na to omezme stát. Nepožadujme ho jako všeobjímající pečující chůvu.
Věřím však, že se to povede? Ne.
