Článek
Volte nižší daně, křičí jedno z billboardových hesel hnutí ANO. Zvyšovat daně nechceme a nebudeme, píše se v programu Motoristů. Nakopneme podporu rodin snížením daní, slibují Piráti. Přehledné daně bez starostí, hlásí koalice Spolu. Zdaníme spekulanty, píše Stačilo! Daňový systém, který přispívá ke snížení nerovností ve společnosti, dušují se Starostové. A tak dále.
Daně jsou jako předvolební téma vděčné. Politické programy s nimi ale zacházejí dost neopatrně a nezřídka se uchylují ke slibům, které už na první pohled nemohou vycházet. Předvolební jazyk velí pracovat s daněmi v zásadě dvojím základním způsobem. Snižovat, to když chcete působit jako lidumil, který „nechá lidem peníze v peněžence“. Anebo zvyšovat, ale velmi selektivně, to když chcete okázale „ztrestat“ nějakou malou společenskou skupinu, která představuje třídního nebo jiného nepřítele - spekulanty s byty, zbrojovky, banky, nadnárodní koncerny.
Obecně je ale patrná snaha oddělit debatu o daních od debaty o provozu státu, který je z výběru daní financován. Leckde se dočtete o záměru snižovat daně (případně zvyšovat daňové slevy či obnovovat ty zrušené), ale málokde se dozvíte, kde konkrétně se podobný výpadek veřejných příjmů bude kompenzovat. A ne, obecné fráze o nutnosti „zeštíhlit stát“, „nastartovat růst“ nebo „omezovat státní výdaje“ se jako kompenzace zcela konkrétních daňových slibů za desítky miliard fakt nepočítají. Nebo by se neměly počítat.
Málokterý program vidí celek toho, čemu se říká „daňový mix“, tedy úhrn vybíraných daní (a povinných pojistných) a skladbu zdrojů daňových příjmů. Naopak – úřadující ministr financí se chlubí, že Česko má jedno z nejnižších zdanění majetku na světě. Už ale zamlčuje, že i kvůli velmi nízkému zdanění majetku musí stát v jiné části „daňového mixu“ zdaňovat práci, zvlášť tu špatně placenou, jedněmi z nejvyšších povinných odvodů v Evropě.
Politik, který slibuje snížení daní (nebo zvýšení státních výdajů například rušením důchodových změn) a současně neříká, které jiné daně zvýší, které konkrétní služby by stát měl přestat poskytovat, případně kterým agendám by se měl přestat věnovat, nehraje s voličem čistou hru.
Buď přímo lže, nebo přinejmenším zamlčuje skokové zvýšení státního dluhu - což je bohužel dosud jediná cesta, jíž se podstatně změny v daňovém systému v Česku financovaly.
Nejvíce odstrašující příklad pochází z konce roku 2020, kdy došlo k takzvanému zrušení superhrubé mzdy. Od něj se datují pravidelné dvanácticiferné schodky státních rozpočtů a bizarní situace, v níž je meziroční snížení schodku z 288 na 271 miliard korun vydáváno za ukázkové konsolidační úsilí. Nemluvě o tom, že tento krok přiložil jedno z polínek pod český inflační kotel.
Důležitou součástí osvěty před čtením daňových kapitol volebních programů se může stát projekt Chytřejší daně, který vznikl ve spolupráci think tanků IDEA a Centrum veřejných financí a společnosti PAQ Research.
Jde o hodnotnou fúzi studií a návrhů, jimiž ekonomové a sociologové z těchto institucí bombardují veřejný prostor po celé volební období. Na mezinárodním srovnání přesvědčivě ukazují, že český daňový systém je nastaven nešikovně. Nesmyslně vysokým zatížením špatně placených zaměstnanců (především zdravotními a sociálními odvody) škrtí potenciál spotřeby a ekonomického růstu. Jenže tímto ždímáním špatně placené práce si stát potřebuje kompenzovat nejnižší majetkové daně na světě, aby se s nimi mohl chlubit ministr financí.
Experti kolem Chytřejších daní dali dohromady i vlastní návrh celého daňového systému. Jistě nejde o zjevenou absolutní daňovou pravdu, politická polemika s návrhem by jistě byla možná, dokonce i žádoucí. Zároveň web projektu umožňuje uživateli „naklikat“ vlastní daňovou reformu a sledovat dopady jednotlivých opatření.
Dlužno dodat, že výhru ve volbách by celkový expertní návrh asi nezajistil. I proto, že kupříkladu docela atraktivní snížení daní většině zaměstnanců je vyrovnáno málo atraktivním zmenšením daňově-odvodové propasti mezi zaměstnanci a živnostníky (především zpřísněním výdajových paušálů a režimu paušální daně). A samozřejmě také jistým zvýšením daní z majetku.
Chytřejší daně ale názorně ukazují především to, že daňový systém je komplex. Je hezké snížit zaměstnancům daně a firmám osladit inovativní investice atraktivní politikou odpisů a daňových odpočtů. Ale uděláte si tím v systému díru za nějakých 50 miliard - ty musíte ušetřit na provozu státu (což ale řádově odpovídá například kompletní agendě velkého ministerstva, třeba spravedlnosti nebo zemědělství), nebo je vybrat jinde. Jinak uděláte do veřejných financí další strukturální díru, jako se to stalo se superhrubou mzdou v roce 2020.
Program hnutí ANO je v tomto ohledu nejbezohlednější. Neomaleně slibuje modré z nebe za desítky miliard a jako kompenzaci nabízí zcela efemérní sliby zázračného nastartování ekonomického růstu a lepšího výběru stávajících daní. Nevychází to ani náznakem a z ekonomického programu ANO, jakkoli se v něm najdou i dobré nápady, čpí obří dluhy na sto honů.
Koalice Spolu je s daněmi zjevně spokojená tak, jak je nastavila během čtyř let své vlády. Tedy se všemi slabinami, které popisují experti z Chytřejších daní, s nerovnováhami mezi zdaněním práce, spotřeby a majetku, které podvazují růst. V programu jsou sliby zaměřené spíše na snížení byrokracie a větší pohodlí při placení.
Starostové a Piráti pracují s daňovým systémem citlivěji, ostatně jejich experti v čele s pirátským ekonomem Liborem Duškem mají k myšlenkovému trustu kolem Chytřejších daní asi nejblíže.
Piráti slibují zvýšení čistých příjmů 90 procentům českých rodin, snížení DPH na „základní a zdravé“ potraviny. Druhá strana rovnice ale taky trochu kulhá. Kompenzací má být 30 miliard z „osekání dotační ekonomiky“, dále z „tvrdého zásahu proti korupci“, daně se mají vybírat „u velkých firem“ a pomoci má i regulace konopí.
Starostové si od citovaných expertů půjčují myšlenku převedení slevy na poplatníka do daňového bonusu, což by zásadně pomohlo nejméně vydělávajícím zaměstnancům.
Není ale úplně jasné, zda Starostové myšlenku úplně správně uchopili, neboť píší, že tím získají dodatečné příjmy do státního rozpočtu. Ne. Snížení daňové zátěže nízkopříjmových je výsostně prorůstové a spravedlivé opatření, ale fiskální přínos bude znamenat jen stěží – přinejmenším krátkodobě. Naopak bude znamenat nižší výběr daní, případně náklady na daňové bonusy. „Kalkulačka“ Chytřejších daní odhaduje náklad tohoto opatření na 40 miliard korun. To je částka, kterou je třeba zodpovědně kompenzovat buď v jiných příjmech nebo v úspoře výdajů.
Hnutí Stačilo! se s daněmi nemaže, tady se vliv KSČM do programu propsal neomylně. Výběr chce vyztužit znovuzavedením EET, na zbrojaře a energetiky chce uvalit daň z mimořádných zisků, na banky sektorovou daň z aktiv, „nevyužité byty“ se mají danit drakonickou sazbou 10 procent z tržní hodnoty v prvním roce, přičemž tato sazba má každý rok dále růst. Vrátit se má daň dědická i darovací, a to s progresivní sazbou.
Jestliže hnutí ANO předstírá, že stát může fungovat téměř bez příjmů, respektive že příjmy se nějak zařídí samy tím, že ekonomika zuřivě poroste a daňová kobra si najde sebemenší pokus o únik, pak hnutí Stačilo! představuje v daňových plánech spíše opačný extrém.
Ostatní strany se snaží pohybovat někde mezi těmito póly. Ale zejména v kontrastu s propracovaným expertním návrhem Chytřejších daní je dobře vidět, že ekonomického realismu se autorům politických programů nedostává. Představa, že za menší daně lze pořídit větší stát a jeho lepší služby, slavná vize „švédského státu za rumunské daně“, je zažraná hluboko. A přes její neustávající selhávání tváří v tvář realitě se strany dál urputně snaží tuto představu voličům prodat.
