Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
K běžnému folkloru předvolebních kampaní a programů patří zapřísahání politiků, že seniorům zaručí „spravedlivý“, případně „důstojný“ důchod. Volič v penzijním věku si to obvykle přeloží tak, že nějaký důchod dostane, žádná sláva to sice nebude, ovšem pokud mu někdo do příštích let slibuje pár procent navíc, pak se dotyčnou stranu volit vyplatí.
Není ovšem správné označovat za spravedlnost v důchodovém systému obyčejné uplácení penzistů. Senioři by jistě měli mít záruku, že budou dostávat penzi podle možností národní ekonomiky, ovšem i ten, kdo dnes na jejich důchody odvádí tzv. pojistné, by se měl spolehnout, že prožije stejně „slunný podzim života“. Tak by měla vypadat definice spravedlivého penzijního systému: je to systém, který respektuje rovnováhu generací.
Za vzorný příklad rovnováhy mezi generacemi bývá považováno Dánsko díky tomu, že všechny politické strany uzavřely v roce 2006 dohodu o blahobytu, podle níž se bude důchodový věk každých pět let zvyšovat o rok. Konkrétně to znamená, že například v roce 2040 se bude do důchodu odcházet v sedmdesáti. Málokdo protestuje, nejen z toho důvodu, že jedině zvýšením penzijního věku lze reagovat na to, že věk dožití se prodlužuje a populace tedy stárne.
Pro běžného Dána dohoda o blahobytu znamená, že vzhledem k platu bude mít i v budoucnu nejvyšší důchod v Evropě a že ho bude v průměru pobírat 15 let. Jinými slovy, staří se budou mít dobře a pro mladé to nebude znamenat větší zátěž, protože podíl státních výdajů na penze se vzhledem k ekonomickému výkonu nebude podle prognózy OECD zvyšovat.
V Česku jsou věci komplikovanější. Prvním varováním je už fakt, že podle stejné prognózy OECD se bude podíl státních důchodů na HDP zvyšovat tempem o jedno procento během každého desetiletí.
Zároveň je letošní volební kampaň dokladem, že v tuzemsku se o rovnováze mezi generacemi dosud nemluví. Mladší lidé odvádějí povinné pojistné, lze předpokládat, že v průběhu desetiletí budou odvádět ještě víc, a není přitom jisté, že dostanou zhruba stejně vysoké penze, jako jsou ty, na které přispívají.
Nutně to neznamená, že se odpovědní ministři či jejich úředníci nesnaží generační rovnováhu aspoň do jisté míry udržovat. Typickým příkladem je tzv. malá penzijní reforma, která v roce 2011 reagovala na stárnutí obyvatelstva podle dánského vzoru. Součástí reformy byl itinerář, podle kterého se důchodový věk prodlužuje z tehdejších dvaašedesáti let pro muže a šedesáti let pro ženy na 65 let v roce 2030 pro všechny. Nic na tom nezměnila žádná z pozdějších vlád, i když si jejich ministři nad takovou bezcitností často povzdychli.
V roce 2011 bylo ještě možné připustit, že se stát snaží generační rovnováhu aspoň potichu udržet. Horší to už bylo za druhé „malé reformy“, kterou loni prosadil současný ministr práce Marian Jurečka. Pod tlakem vládních kolegů i opozice připustil, že po roce 2030 se penzijní věk může zvyšovat už jen o rok měsíčně, přitom vzhledem k prodlužování věku dožití by bylo třeba dvojnásobné tempo.
To znamená zvyšování nároků na systém, které nejde vyrovnat jinak než snížením vyplácených důchodů. V příštích deseti letech proto bude klesat vyměřovací základ pro výpočet důchodů (z výdělků do první redukční hranice se započte namísto současných 100 procent jen 90 procent a koeficient za odpracovaný rok poklesne z 1,5 na 1,45 procenta). Úplně zásadní změna to není, jde však o signál pro mladší generace, že tak dobře jako jejich rodiče se oni ve stáří mít nebudou.
Nezájem o mladší generace ještě potvrzují programy opozičních stran, které slibují, že nepřipustí, aby se důchodový věk zvyšoval nad 65 let, o škrtání při výpočtu nových důchodů však nemluví. Tím takřka nezakrytě oznamují, že náklady za jejich sliby současným penzistům ponesou ti, kdo ještě pracují, a to nejspíš v ještě větším měřítku, než se dosud plánovalo. Paradoxně jim to nevytýká ani nikdo z vládních stran.
Mezigenerační rovnováha prozatím není hodnotou, která by měla v Česku význam. Dokud se to nezmění, nemá velký smysl o spravedlnosti v důchodech vůbec mluvit.
