Článek
Petr Fiala a Vít Rakušan se sešli u piva, aby veřejnost ujistili: s Babišem nikdy! Do voleb zbývá 37 dní a tohle mobilizační cvičení rozhodně nebylo poslední. Andrej Babiš na mítincích ostatně říká to samé, akorát naruby. Nikdy!
Jedinou novinkou od stolu v Malostranské besedě je Rakušanův plán svolat v Praze těsně před volbami společnou manifestaci demokratických sil, která bude varovat před vládou ANO, SPD alias Jo! a komunistů alias Stačilo!
„Pojďme takové gesto udělat všichni společně. V nejbližších dnech oslovím představitele občanské společnosti, rád bych je pozval, aby se k akci přidali a pomohli nám mobilizovat demokratické a prozápadní síly,“ sdělil předseda hnutí STAN.
Cílem takové masové akce není přetahovat voliče konkurenci, ale vyburcovat k volební účasti ty své. Takže destinace Praha dává smysl víc než, dejme tomu, Ostrava, přestože v metropoli budou Rakušan a spol. na prozápadní manifestaci přesvědčovat hlavně ty, kdo už prozápadně přesvědčení jsou. Ale takhle žánr last-minute volebních mítinků funguje asi všude.
Spolu a Starostové se pustili do hloubení nepřekročitelného příkopu mezi „nimi“ a „těmi druhými“ politiky s náruživostí, která odpovídá horké fázi kampaně.
Kouzelným slovíčkem „kompromis“ totiž ještě nikdo žádné voliče nezmobilizoval. V pravěku předvolebního boje snad ano: dnes ale těžiště politiky neleží v jejím středu, ale na pólech, ze kterých se konkurenti co nejhlasitěji okřikují. Kdo by chtěl na sociálních sítích zaujmout nabídkou politického kompromisu, je předem ztracen. První přikázání: nesmiřitelnost. Nekompromisní postoj - to zní uznale, to se počítá.
Nadbytek absolutních, politicky i mravně (stojíme si za svým, a tak to musí zůstat!) pevných předvolebních stanovisek zároveň komplikuje, skoro znemožňuje jejich případnou povolební korekci. A také obrací pozornost k otázce, co je měřítkem politiky spíš: mravní výšiny (držíme slovo!), anebo úspěšné kompromisy?
Jedna část českého politického diskursu se zaobírá „přízrakem Slovenska“, respektive přízrakem Roberta Fica a jeho mocenské nezničitelnosti. Volně přeloženo, rizikem, že po volbách to u nás dopadne „jako na Slovensku“. V tom případě se hodí připomenout, že Fica a spol. po posledních volbách vyneslo k moci i to, že jeho rivalové nedovedli pracovat s kompromisem, anebo ho rovnou považovali za sprosté slovo. Viz expremiér Igor Matovič.
O zapomenutém umění kompromisu výstižně píše slovenský kolega Samo Marec ve své knize Jak se zbavit zoufalství ze Slovenska a porazit Roberta Fica: „Bez schopnosti připustit kompromis a jednat o něm se politika dělat nedá, v konečném důsledku vede do slepé uličky a ke krachu.“
Samozřejmě, nikdy kompromis nemůže být určujícím rysem vlastní tváře. A vždycky záleží na jeho míře a na svědomí a odvaze či nestoudnosti těch, kdo ho dělají. Chvála kompromisů musí být podmíněná, hranice mezi prohnilým a rozumným kompromisem je tenká, pokud se vůbec dá poznat. Nejde o to dělat kompromisy stůj co stůj, natož nad nimi skákat radostí - ale o to, vůbec je jako možnost a metodu připouštět.
Takové úvahy se zdají uprostřed do krajnosti polarizovaného volebního boje trochu bezcenné. Zapomenuté mimo aktuální realitu. Jenže ta - až volby dopadnou tak, jak dopadnou - zestárne. A dveře ke kompromisům, tolikrát hlučně přibouchnuté v kampani, nepůjdou otevřít. Do nesmiřitelnosti bylo nainvestováno tolik, že kompromis by nutně působil jen jako zrada, kolaborace, podraz a další ošklivá, nemravná slova.
Česká a slovenská zkušenost s politickými kompromisy není symetrická. Nezažili jsme vrcholné číslo Mikuláše Dzurindy, který v roce 1998 složil dvacetičlennou vládu ze všech možných stran, aby odstavil vítěze voleb Vladimíra Mečiara. „Jeho kompromisy mu dnes sotva někdo vyčítá. Nikdo mu neříká, že se proti Mečiarovi neměl spojovat s komunisty a místo toho raději principiálně odejít do opozice,“ glosuje to Samo Marec.
A stejně tak jsme nezažili slovenské volby 2023, před kterými bylo dilema prozápadních voličů jasné, tak jak Marec píše: „Vláda ‚bez fašistů i bez mafie‘ je nemožná, bez Fica se to dá jedině s Pellegrinim, a komu se to nelíbí, dostane Fica s Pellegrinim.“ Což se po volbách stalo. Vedl k tomu i nadbytek morálně pevných proklamací a nedostatek vůle ke kompromisům.
Co nepamatují naopak Slováci, a co také může za špatnou pověst kompromisů u nás, je opoziční smlouva Václava Klause a Miloše Zemana z let 1998-2002. Dva předvolební arcinepřátelé si kompromisem rozdělili moc ve státě - povolební kocovina z totálního popření předchozích proklamací a mobilizací nemohla být větší. Stopy zanechala dodnes. Když politici tak moc ujišťují, že s tím nebo oním „nepůjdou nikdy“, je v tom i podvědomá potřeba anulovat traumatizující vzpomínky voličů na tenhle - dost prohnilý - kompromis.
Součástí společné československé paměti je kompromis z prosince 1989, kdy se Václav Havel stal prezidentem hlasy poslanců komunistického parlamentu (které přesvědčil komunistický vyjednavač Marián Čalfa). Bylo to na jedničku s hvězdičkou z principiálnosti? Spíš ne. Bylo to prozíravé, prospělo to zemi? Absolutně.
Žádný historický příklad není sám o sobě poukázkou na dělání kompromisů. Vždyť kompromisem se mohla zdát i mnichovská dohoda. Ale v předvolebním ohni se snad dá alespoň nesměle špitnout, že kompromisy jako takové existují a do politiky patří.
Spolu a Starostové a Piráti nekompromisně říkají, že s Babišem nikdy. Babiš nekompromisně říká, že se Spolu a Starosty a Piráty nikdy. Z očekávaných účastníků příští Sněmovny tak zbývají extrémní SPD a spol. a extrémní Stačilo! a spol., možná pár dalších hlasů z dnešní opozice. Pravděpodobnostní matematika je jednoduchá: jestli strany bývalé vládní pětikoalice neubojují většinu, na což to zatím podle průzkumů nevypadá, povládne Babiš - a to nejspíš i s podporou těch, kdo mluví o změně režimu, a s kompromisy, které taková podpora obnáší.
Anebo se se skřípěním zubů vynoří ještě jiný prohnilý nebo rozumný kompromis, o kterém teď nemáme ani ponětí. O tom se u předvolebního piva zásadně nemluví.
