Článek
Hlavní disciplínou posledních týdnů předvolební kampaně vládních stran není reflexe vlastního vládnutí nebo nabídka řešení problémů země. Zjevně nejcennější medaile se budou rozdávat zřejmě za nejzavilejší a nejurputnější odmítnutí povolební spolupráce s hnutím ANO.
Tématu už jsme se na tomto místě věnovali, tak jen velmi stručně: Piráti mají „povolební strategii“, v níž vylučují povolební spolupráci s hnutím ANO. Koalice Spolu vylučuje povolební spolupráci s hnutím ANO, naposledy to učinil Petr Fiala při představení programových pilířů tento týden ve středu. Také Starostové vylučují povolební spolupráci s hnutím ANO.
To všechno už se přihodilo v uplynulých dnech, týdnech a měsících. Čtyřicet dnů před volbami je to ale zjevně málo. Boj o žlutý trikot pro nejzarputilejšího vylučovače spolupráce s hnutím ANO se zřejmě jevil příliš vyrovnaný, a tak se z pelotonu rozhodl urvat šéf Starostů Vít Rakušan.
Ten nejenže opět vyloučil spolupráci s hnutím ANO, ale ještě vyzval lídry Spolu a Pirátů, aby s ním šli na schůzku, na níž by spolupráci s hnutím ANO vyloučili všichni společně. Jinak si prý volič nemůže být jistý, že všichni myslí to vylučování spolupráce s hnutím ANO dostatečně vážně.
A co je úplně fantastické - oba oslovení lídři na Rakušanovu schůzku kývli, čímž se zřejmě pokoušejí zachytit Rakušanův nástup v této předvolební etapě.
Petr Fiala si jen vymínil místo a hodinu setkání (v sedm, samozřejmě v Brně, jen ve třech), zatímco Zdeněk Hřib zkoušel trochu smlouvat (na půl cesty ke Slavičínu, radši před šestou a veřejně). Výsledek je ale předem daný a přesně takový, jaký Rakušan chtěl. Schůzka bude, protože kdo by na ni nepřišel, v podstatě by se přiznal, že chce po volbách spolupracovat s hnutím ANO. Brilantní.
Možná je dobré znovu upozornit, že to, co čtete, není návrh scénáře pro nové Šťastné pondělí, pokračování devadesátkových Gumáků nebo jiný satirický pořad. Je to popis událostí posledních pár dní, jak se seběhly. Že je to zcela absurdní komedie, není ani záměrem, ani vinou autora textu.
Je naprosto pochopitelné, že se dnešní vládní strany vymezují proti jakékoli formě spolupráce s extremisty z hnutí Stačilo nebo SPD. I když to by měla být spíš samozřejmost, o níž snad ani není třeba mluvit, protože programová i hodnotová propast je v drtivé většině bodů zcela nepřekonatelná.
Prostě se to ale tak tradičně dělá. Už s komunisty se „nemluvilo“ (i když se s nimi občas mocensky kšeftovalo). O Sládkovy republikány si slušná strana neopřela kolo. A když se v radikálním mixu objevily podnikatelské projekty Tomia Okamury, také kolem nich vyrostl jistý sanitárně-hygienický prostor (i když třeba při rušení superhrubé mzdy se jejich hlasy hodily, to zase ano).
Budiž, takovým odmítáním se obvykle zavíraly dveře k ještě přijatelnému podílu mandátů, dlouhodobě přibližně k pětině. To ponechává dostatečný prostor pro jiné varianty politického a vládního uspořádání.
Velkohubě zavírat do stejné izolace favorita voleb je ale politický i matematický analfabetismus.
Politický proto, že hnutí ANO není ani extremistické a vlastně ani příliš radikální, odmyslíme-li si povinné marketingové výkřiky pečlivě vybraných jednotlivců, kteří je mají v popisu práce. ANO je příkladně populistické, je to bezhodnotová programová améba, mocenský vehikl vlastního předsedy. Přijme takový program, který tuto základní funkci naplní. Pokud ji má naplnit za pomoci extremistů, ochotně se přiblíží k extrému. Pokud by se jako výhodnější pro naplnění základní funkce jevila spolupráce s Piráty, vyvěsí ANO černé vlajky.
ANO nepatří do stejného pytle jako SPD a komunisté. Házet ho tam je politická chyba.
Matematická chyba tkví v tom, že hnutí Andreje Babiše míří k volebnímu vítězství. Nevíme, jak velkému. Ale scénář, v němž by Babiš nebyl v říjnu první na pásce, je z dnešního pohledu silně nepravděpodobný.
Nic proti povinnému předvolebnímu optimismu vládních stran, které vyhlížejí opakování svého úspěchu z roku 2021. Ale sázet na něj jako na jedinou variantu, která všem třem subjektům umožní sáhnout si na výkonnou moc, je mimořádně krátkozraké.
Bude-li mít extrém v součtu svou obvyklou pětinu (o niž v tomto období přišel kvůli propadnutí hlasů pro komunisty a Přísahu) a hnutí ANO zvítězí se ziskem někde okolo 30 procent hlasů, pak velkohubá prohlášení vládních stran završená Rakušanovou teatrální schůzkou znamenají zabouchnutí dveří klidně k polovině budoucích mandátů. A tedy k jakémukoli podílu na moci.
Velkou otázkou je role, kterou v této matematice sehrají Motoristé. Ty nelze přihodit do extremistického pytle, ale jejich šance na účast ve sněmovně se nyní jeví zcela neodhadnutelně.
Absurdní je, že „demokratické“ strany, jak si říkají, dnes odmítají nejen povolební koalici s ANO, ale i jakoukoli jinou spolupráci. Tím si zavírají cestu i k případné podpoře menšinové vlády Andreje Babiše (nebo třeba Karla Havlíčka), což by jak pro hnutí ANO, tak pro Česko mohla být přijatelnější představa, než že se vlády nad ministerstvy ujmou lidé jako Jindřich Rajchl, Tomio Okamura, Daniel Sterzik nebo Lubomír Zaorálek.
Je v tom i velký kus pokrytectví. Dnešní vládní strany i Piráti se pro své nejvlažnější potenciální voliče usilovně snaží tvářit alespoň jako „menší zlo“. Zároveň si ale vůbec nepřipouštějí, že by po volbách samy mohly volbě „menšího zla“ čelit. Že by mohly být nuceny v zájmu republiky státotvorně kousnout do kyselého jablka a zabránit předání moci do rukou extremistů. Takovou možnost rovnou předem vylučují, a ještě se tím chlubí a scházejí se ke společným provoláním.
Tím ale neříkají nic jiného, než že v jakémkoli jiném případě, než je přesvědčivé vítězství, volí pohodlné opoziční lavice a další osud země je jim zcela lhostejný.
