Článek
České zdravotnictví je neudržitelné. Ta věta už dnes, po letech různých debat, zní tak banálně, že je těžké si ji spojit s nějakým obsahem. Tak to můžeme zkusit jinak. Pokud nedojde k významným změnám na mnoha úrovních, české zdravotnictví za pět let nebude vypadat stejně jako dnes.
Bude vypadat mnohem hůř. A to zejména v oblastech, v nichž to bude bolet skutečně velkou část populace. Ale pozor – nedojde k žádnému velkolepému kolapsu systému, k „nárazu do zdi“, na který někteří politici čekají, protože jinak prý u nás v Česku žádné reformy zavádět neumíme. Tenhle přístup je alibistický a nebezpečný.
Protože i za pět let budeme mít nepochybně špičkové lékaře v mnoha oborech, kteří budu udivovat svět svými schopnostmi, budeme svědky medicínských zázraků, v mnoha nemocnicích budou přístroje jako ze sci-fi filmů. Ale systém bude korodovat takříkajíc odspodu. Sehnat praktického lékaře bude o poznání složitější než dnes, o praktickém pediatrovi nemluvě. K zubaři to bude dál a bude to dražší. Na vyšetření u specialisty se bude čekat déle.
„Zdravotní pouště“, tedy území, kde žijí lidé bez reálného přístupu k základním zdravotním službám, budou rozlehlejší. Spokojenost se zdravotnictvím jako veřejnou službou, a v důsledku i se státem jako garantem veřejných služeb, bude nižší.
Nejde o žádné strašení. K tomuto vývoji neomylně směřují ta nejtvrdší data, především demografická. Je to trochu jako s důchody, jenom mnohem složitější. Zatímco problematika důchodů je v zásadě jednoduchá a pracuje se třemi proměnnými (počtem důchodců, výší důchodů a výší pojistného), ve zdravotnictví vstupuje do hry řádově více vzájemně propojených faktorů (a zájmů).
Už jen samotná demografie tady tlačí hned ze tří stran - nejenže přibude seniorů, kteří potřebují více péče, a ubude ekonomicky aktivních, kteří tuto péči skrze pojistné platí, ale stárnutí zasahuje i lékaře a sestry. Takže demografie (podobně jako u důchodů) zvyšuje budoucí poptávku po veřejné službě, ale zároveň stejný trend také snižuje budoucí nabídku.
Nastíněný pesimistický scénář přesto není nevyhnutelný. Nadcházející volební období je (i z hlediska demografie) asi posledním, v němž je ještě šance pustit se do změn, které české zdravotnictví přesunou na udržitelnější kolej.
V posledních letech se mnoho lidí poctivě snaží přicházet s myšlenkami, které míří tímto směrem. Zatím poslední v řadě pozoruhodných aktivit je studie, kterou pro Svaz průmyslu a dopravy vypracovala Iniciativa pro efektivní zdravotnictví.
Komplexitu úvah o změnách ve zdravotnictví dokládá to, že i při maximální snaze o stručnost a výběr těch nejpalčivějších problémů k řešení obsahuje 60stránkový dokument šest pilířů a dvacet konkrétních doporučení v oblastech od primární péče přes nemocniční a dlouhodobou péči a lékovou politiku až po digitalizaci a práci s daty.
Cenným příspěvkem studie do úvah o zdravotnictví je i systematické pojmenování konkrétních „neefektivit“, tedy míst, kde české zdravotnictví v jednotlivých oblastech prokluzuje, to znamená, že i přes mohutné zvýšení nákladů v posledních letech se nedostavuje odpovídající zvýšení kvality či dostupnosti péče. Následná doporučení se zaměřují na to, jak se těchto slabých míst zbavit.
Nemělo by smysl v tomto textu všechna doporučení vyjmenovávat. Některá jsou notoricky známá a diskutovaná, například rozšíření kompetencí zdravotních sester a dalších nelékařských profesí či restrukturalizace přebujelé sítě akutních lůžek. Některá jsou v debatě celkem nová, například podpora víceoborových týmů v primární péči, důraz na geriatrické obory a sociálně-zdravotní pomezí.
Anebo obzvlášť inspirativní myšlenka vytvoření silné, a hlavně politicky nezávislé instituce pro práci se zdravotnickými daty po švédském vzoru. Dnešní situace, v níž nad daty bez větší koordinace vládnou ministrem zdravotnictví přímo řízený ÚZIS a zdravotní pojišťovny, z nichž ta největší je přímo politicky řízená, rozhodně není optimální.
Naopak – a to může potěšit část opatrných politiků – se tu nepíše nic o zvyšování spoluúčasti, nadstandardech či navyšování příjmů zdravotnictví prostřednictvím přímých plateb. Studie se snaží pracovat se strukturou příjmů systému tak, jak je nastavena dnes (plus s investiční podporou státu v klíčových oblastech, jako je geriatrická a dlouhodobá péče).
Je toho mnohem víc. Obecně ale studie a její prezentace ze strany autorů a zadavatelů nese trojí poselství.
Zaprvé, ještě je čas něco smysluplného a systematického udělat. Pokud nadcházející volební období z hlediska potřebných změn promarníme, dotlačí nás demografický vývoj do situace, v níž už se budou jen draze a bolestivě hasit akutní požáry tam, kde zrovna vypuknou.
Zadruhé, výchozí pozice českého zdravotnictví pořád ještě není špatná. Přes všechny bolesti s dostupností léků či služeb, které se znatelně prohlubují, je pořád i v evropském srovnání vysoce nadprůměrné. Má relativně nízké bariéry, hustou síť služeb a dobré technické vybavení. Při správně aplikovaných změnách může zvýšit svou efektivitu, čelit demografickému náporu a za zvýšené náklady, které si tak jako tak nevyhnutelně vyžádá, nabídnout odpovídající služby. Jen je nutné zapomenout na doktora Štrosmajera, nepředstírat, že zdravotnictví může fungovat stejně, jako fungovalo přes 30 lety, přestat nostalgicky vzpomínat na doby minulé a postavit se dobám budoucím.
A konečně za třetí, bude nutná odvaha. Především politická odvaha. „Kdokoli bude mít odvahu, bude mít i naši podporu. Máme sílu i společenskou autoritu,“ vzkázal při prezentaci studie politikům Tomáš Kolář, šéf Linetu a zároveň i zdravotnické sekce Svazu průmyslu a dopravy. To je hezké povzbuzení od vlivné zaměstnavatelské organizace. Ale jestli to bude stačit k tomu, aby političtí lídři vytáhli hlavu z písku a pohlédli vývoji zdravotnického systému do očí, to nevíme.
Vzhledem k tomu, že nejpravděpodobnější vítěz voleb se chystá zrušit veškeré kroky podniknuté směrem k větší udržitelnosti důchodového systému i veřejných financí, nejsou naděje příliš veliké.
Přece jenom ale nelze úplně vyloučit, že by se příští ministr zdravotnictví přece jenom mohl chtít věnovat zdravotnictví a ne chlácholení vybraných voličských skupin a následnému hledání viníků neutěšeného stavu před dalšími volbami. V takovém optimistickém případě bude mít k dispozici spoustu inspirace.
