Článek
Křest politicky nezkušeného prezidenta Petra Pavla skutečně vysokou politikou zatím probíhá uspokojivě. Alespoň z ústavního pohledu. Ti, kteří čekali od Pavla „záchranu voleb“, případně zlomyslné ztěžování povolebního vývoje takříkajíc po zemanovsku, budou pochopitelně cítit jisté zklamání. Prezident zatím odvádí čistou práci, ačkoli je jisté, že z pohledu osobního a politického nastavení mu současný vývoj není po chuti.
Na druhé straně – ještě není hotovo, a to ani zdaleka. Pavel absolvoval kolečko setkání s lídry všech parlamentních stran, které budou mít poslanecký klub, tedy vynechal ty, které se vyvezly do Sněmovny uvnitř skrytých koalic (PRO, Trikolora, Svobodní, Zelení).
Po tomto kole jednání pronesl prezident uměřený projev, v němž se potkaly dva zajímavé motivy - na jedné straně Pavel prohlásil, že rozhodně nechce být tím, kdo bude jednání o vládě řídit, že jeho ambicí je nanejvýš „usnadňovat shodu“. V tomtéž projevu ovšem zaznělo, že další schůzky s politickými stranami se budou uskutečňovat „podle potřeby - jejich, nebo mojí“.
Tím dal prezident přinejmenším najevo, že i on má v jednáních nějaké „potřeby“. Nijak je navenek neupřesnil, poznamenal jen, že by případné další schůzky svolával například ve chvíli, kdy by došlo v jednání o budoucí sněmovní většině a jejím využití k nějakým zádrhelům. Jestli své potřeby nějak konkretizoval představitelům politických stran, nevíme, zatím všichni navenek zachovávají přísné dekorum.
K zádrhelům ale může dojít velmi snadno. Hnutí ANO, Motoristé i SPD sice dohromady třímají v rukách pěkných 108 mandátů, ke zužitkování této převahy ale vede trnitá cesta přes mnohé překážky. Zatím panuje zásadní rozpor už v úplném základu - Andrej Babiš by si představoval jednobarevnou menšinovou vládu s podporou obou menších parťáků, SPD a Motoristé naopak sebevědomě mluví o směřování do vlády a více či méně nesměle mluví o tom, kolik by kdo chtěl ministerstev.
Prezident v danou chvíli vyčkává. Zhruba za měsíc by se měla sejít Poslanecká sněmovna v novém složení. Musí si zvolit klíčové orgány v čele s předsedou, aby mohla přijmout demisi kabinetu Petra Fialy. Jenže právě post předsedy Sněmovny bývá důležitým prvkem v jednáních o vládě, ať už o koaličních pozicích nebo o případné podpoře vlády zvenčí. Hledání dohody na vládním uspořádání a rozložení sil ve sněmovních orgánech tedy musí probíhat paralelně.
Prezident byl dosud hodně zdrženlivý, což celkem přesně odpovídá jeho ústavní funkci. Na druhé straně to také nebylo příliš těžké. Žádná z vyjednávajících stran zatím naplno nevypálila své požadavky. Až se to stane, může být pro prezidenta udržení pokerové tváře o dost složitější.
Namátkou - SPD se může nakonec smířit s pozicí mimo vládu, ale za podporu menšinové vlády si říct o post předsedy Poslanecké sněmovny pro Tomia Okamuru. Česko by se pak stalo zemí, jejíž třetí nejvyšší ústavní činitel bude představitelem osmiprocentní extremistické strany. To by bylo novum.
Stejně tak může Okamura do vládních jednání vletět se svými divokými požadavky na hromadný odsun ukrajinských uprchlíků nebo jinými divočinami. Jednání pro Babiše nebudou úplně lehká - má sice 80 křesel a horu zkušeností, které jeho partnerům chybí, ale také slabinu v podobě hrozícího soudu v kauze Čapí hnízdo. Babišova imunita, kterou Motoristé a SPD drží ve svých rukou, může být v jednáních účinnou pákou, která může oslabit Babišovu vůli usměrňovat SPD i svůj vládní projekt do přijatelnějších politických vod.
Až se na stole objeví skutečné nehoráznosti, bude zachování kamenné tváře pro prezidenta o hodně těžší. Přesto by měl co nejvíce odolávat pokušení stát se v sestavování vlády rozhodující silou.
Docela nebezpečně například působila poznámka někdejšího předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského pro Deník N. Podle Rychetského je Babišovo stíhání v kauze Čapí hnízdo samo o sobě dostatečným důvodem, aby se nestal premiérem, protože jeho jmenování by představovalo „mezinárodní ostudu“. Rychetský je bezpochyby osobnost hodná respektu, ale stěží by takovou věc dokázal říct ve chvíli, kdy byl ještě součástí nejvyšší soudní instance. Riziko „ostudy“ opravdu není tím, co by opravňovalo prezidenta zpěčovat se výsledku voleb a vůli vítězné strany.
Prezident má ctít ústavu. Do jednání po sněmovních volbách by měl výrazněji vstupovat pouze v případě, že by cítil právě ohrožení ústavního pořádku. Otázky vkusu, morálky nebo toho, co by někdo mohl považovat za „ostudu“, nejsou pro prezidenta v této situaci relevantní.
První kolo povolebních jednání zvládl Pavel dobře, tvář hráče pokeru mu zatím sedí. Snad si ji dokáže ohlídat, až se začnou naplno vyjevovat rizika spojená s vládnutím kabinetu opřeného o podporu komerčních xenofobů.
