Článek
O šanci na vedení nové vlády po sněmovních volbách se letos neucházejí žádní neznámí nováčci, ale dva lídři s premiérskou zkušeností – předseda hnutí ANO Andrej Babiš a lídr koalice Spolu Petr Fiala. Mnozí voliči tak srovnávají poslední dvě premiérská období, která byla obě velmi náročná, ale každý z předsedů vlády k nim přistoupil zcela jinak. Kdo byl lepší a lépe řídil zemi?
Andrej Babiš má nyní nepochybnou výhodu nevyhnutelné voličovy amnézie – zatímco všichni si nyní pamatujeme karamboly vlády Petra Fialy, více než čtyři roky staré omyly Andreje Babiše už pomalu mizí v zapomnění. Což je chyba, protože Babišovo diletantství v řízení vlády během koronavirové krize bylo zjevné i voličům ANO.
Babišovu minimální kvalifikaci pro řízení státu asi nejlépe charakterizuje jeho dnes již slavný plačtivý výrok z pandemie během podzimu 2020: „Ti, kteří měli přijít, nepřišli.“ Naplno se ukázalo, jak Babiš pohrdá zavedenými postupy státní byrokracie. Neustále jako mnohaletý úspěšný majitel firmy spoléhal na svou neomylnost, neustále něco měnil, a když měl po neúspěchu vyvodit svou odpovědnost, tak kritizoval lidi mimo státní aparát, že mu neporadili. Takhle se řídit stát nedá.
Právě koronavirová krize ukázala, že český stát nejsou Kostelecké uzeniny, kde vystřídáte devět ředitelů, až najdete toho pravého. Kromě pečlivého hlídání, zda Babišův holding má stabilní přísun dotací z eráru, nic nemělo jasná pravidla a celá státní byrokracie sledovala nedělní pořad Čau lidi, kde se dozvídala, co premiér vlastně aktuálně chce, a doufala, že mu to vydrží alespoň týden, než to zase změní.
Řídit stát jako historku
Úspěch Petra Fialy v roce 2021 byl překvapivou, ale vlastně logickou reakcí na neuvěřitelný zmatek, který po sobě Babiš ve státní správě zanechal. A Fiala skutečně zklidnil Babišovu permanentní revoluci v řízení státu. Všichni vidí jeho politický úspěch, tedy že až do dalších sněmovních voleb udržel křehkou vládní koalici pohromadě svou schopností docílit konsenzu, ale ten samý talent zklidnil i rozbouřenou byrokracii po Babišově éře.
Jako se u Babiše projevila jeho celoživotní podnikatelská dravost, u Fialy se projevila jeho zkušenost z vysokoškolského managementu. Jako rektor univerzity musel mít vždy na své straně akademický senát – a to v českých poměrech znamená neustále vyhovovat zájmům jednotlivých fakult, kde se navíc střetávají často různé zájmy učitelů a studentů. Rektor tak může přežít, jen když má mimořádnou schopnost konsenzu, nic moc radikálního neprosazuje a je schopen přijmout jakoukoliv pozici, kterou si ještě včera nemyslel.
Výsledek Fialovy správy státu tak nakonec není lepší než Babišova chaotičnost. Volnost, s jakou dosluhující premiér řídil své ministry a ti se mu odměňovali politickou podporou, je nebývalá. Marketingoví specialisté Fialu postupně předělali do role rozhodného lídra, ale řídit vládu a stát se nikdy nenaučil. Jen obhajoval vždy to, co mu jeho ministři přinesli zrovna na stůl.
Takto během čtyř let snižoval, tedy vlastně zvyšoval daně. Neprolamoval, tedy vlastně prolamoval věk pro odchod do důchodu. Garantoval důchodcům mimořádné valorizace, tedy vlastně negarantoval. Odmítal populistické stropy na cenu elektřiny a plynu, tedy vlastně zaváděl. Znárodňoval elektrárny, tedy vlastně neznárodňoval. Nezaváděl mimořádné daně, vlastně zaváděl. Prosazoval emisní povolenky, tedy vlastně je chtěl zrušit… Fiala si vytvořil účinný doublethink, ve kterém jeho zcela rozporné politické pozice vlastně žádným rozporem nejsou, vše se děje, jak vždy vláda chtěla a plánovala.
Dlouho to vypadalo jako docela funkční taktika. Premiér nemá co kazit práci svým ministrům, má je naopak hájit a sám do ničeho příliš nezasahovat. Jenže vláda není rektorát. Bez premiérova osobního nasazení není možné protlačit žádnou razantní reformu. Navíc někteří ministři bez premiérovy kurately přestanou v lepším případě pracovat, v horším se začnou starat o své postranní zájmy.
Mezi nejznámější Fialovy výroky se nepochybně jednou zařadí jeho reakce na to, když mu tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek sdělil, že stát získal netypický dar za miliardu: „Žádné detaily jsem o tom neslyšel. Pan ministr mi to vyprávěl trochu jako historku.“ Pravděpodobně v žádné jiné evropské demokracii neexistuje premiér, který by na ministrovu informaci o netypickém miliardovém daru nijak nereagoval. A ještě se tím po propuknutí skandálu s odzbrojující naivitou hájil. Zároveň tato historka velmi dobře ilustruje, jakou volnost nechal premiér členům svého kabinetu, za který zodpovídal.
Správné instinkty, špatné schopnosti
Dva zcela různé přístupy k řízení kabinetu by měly vést ke zcela rozdílným výsledkům. Ve skutečnosti se přes ostré vzájemné vymezování Babiše a Fialy výkony jejich kabinetů podobají. Jedním z nejtěžších momentů Babišovy vlády bylo oznamování drakonických mimořádných opatření kvůli koronaviru v březnu 2020. Pro Fialův kabinet to bylo představení reformního balíku v květnu 2023. Výstupem z obou událostí byly mnohahodinové blábolivé tiskové konference, které představovaly nedotažená a neprovázaná opatření. V obou případech selhali premiéři, kteří nedokázali efektivně dovést vládu k vytyčenému cíli.
Jak Andrej Babiš, tak Petr Fiala během výkonu nejnáročnějšího povolání v Česku jistě mnohokrát projevili dobrý instinkt. Babiš průběh koronavirové krize sice nezvládl, ale na počátku dal odvážně a správně zelenou razantním opatřením. Petr Fiala nechal vládu vládnout samospádem, ale v březnu 2022 se odvážně vydal do ostřelovaného Kyjeva podpořit tamního prezidenta Zelenského a tuto pozici stabilně hájí. Nic to ale nemění na tom, že ani jeden se na řízení ministrů nehodí – jednomu překáží přílišná dominance, druhý ji naopak zcela postrádá.
