Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Koaliční smlouva, dokument, který určuje pravidla a dynamiku vztahů mezi vládními partnery, je vždycky zajímavé čtení. Každá vládní sestava k němu přistupuje trochu jinak. Odcházející kabinet Petra Fialy se před čtyřmi lety rozepsal, protože do smlouvy vetkl i mnoho programových tezí – jednak dvanáctero prioritních bodů a jednak části kapitol budoucího programového prohlášení.
Rodící se vláda ANO, Motoristů a SPD zvolila stručnější formu, její smlouva pouze odkazuje na vznikající programové prohlášení, zato obsahuje dlouhých deset stránek (z celkových 17), které jsou vyčleněny pouze na podpisy všech budoucích koaličních poslanců.
Čerstvá koaliční smlouva samozřejmě budí pozornost, ale není v ní vlastně nic skandálního či nestandardního. Některá varování, že kvůli obsahu smlouvy dochází k omezování svobodné vůle poslanců či demokratických principů, jsou spíše důsledkem nedostatků v paměti. Anebo toho, že se většina politiků dosud nevymanila z módu předvolební kampaně, v níž je možné plácnout cokoli, hlavně když to sype lajky.
Například příslib podpory Tomiu Okamurovi ve volbě předsedy Poslanecké sněmovny jako součást koaliční smlouvy není nic divného. Koaliční smlouva mezi koalicemi Spolu a PirSTAN před čtyřmi lety obsahovala stejně jako ta letošní mezi ANO, SPD a Motoristy přílohu s rozdělením některých politických funkcí mezi jednotlivé strany (bez konkrétních jmen).
Zatímco Babiš, Okamura a Macinka si letos vystačili s tabulkou ministerstev a odstavcem o křesle šéfa Sněmovny pro SPD, Fiala a Rakušan zanesli do své koaliční smlouvy i rozdělení funkcí v klíčových sněmovních výborech. A koaliční smlouva ODS, TOP 09 a Věcí veřejných v roce 2010 dokonce obsahovala podrobný rozpis funkcí ve sněmovních výborech včetně konkrétních jmen.
Když koaliční smlouvu, přesněji řečeno dodatek koaliční smlouvy, podepisují všichni koaliční poslanci, může to působit zvláštně. Ale také to není žádná novinka. Když stavěl v roce 2013 vládu Bohuslav Sobotka z ČSSD, koaliční smlouvu také podepisovali všichni poslanci budoucích vládních stran.
Sobotka si tím tehdy pojišťoval základní loajalitu především nečitelných nováčků z hnutí ANO. Babiš dnes podobným způsobem zkouší připoutat ke koaličnímu projektu politické zelenáče od Motoristů, ale možná ještě spíše pětici neřízených střel z PRO, Trikolory a Svobodných schovanou v poslaneckém klubu SPD.
Smlouva, na jejíž sepisování dohlížel před čtyřmi lety profesor politologie a milovník kompromisu bezmála za každou cenu Petr Fiala, obsahuje ve srovnání s aktuálním dokumentem více sofistikovaných mechanismů pro spolupráci i řešení koaličních neshod – formáty K5, K15, KPK, K108, Koaliční radu a k tomu dohodovací a smírčí řízení.
Babiš si vystačí v případě sporů s jednáním předsedů stran v dohodovacím řízení a nechává si poslední slovo: „Nedojde-li ke shodě, předseda vlády po konzultaci s předsedy ostatních stran rozhodne o dalším postupu tak, aby byla zachována funkčnost a stabilita vlády.“ Jestli je z některé pasáže koaliční smlouvy zřetelné, že „tady vládne Babiš“, pak je to tato. Vesměs jde ale o standardní dokument, který je v podstatě kompilací minulých zkušeností.
Ono je také dobré vědět, že koaliční smlouva není zákon, natož zeď, přes kterou by nešlo v případě potřeby projet. Historie českých vlád by se dala psát jako historie větších či menších prohřešků proti právě platné koaliční smlouvě.
Znají to všichni. Když Babiš vládl v menšinové vládě se sociálními demokraty, ukládala mu koaliční smlouva, aby zákony „s výrazným dopadem do veřejných rozpočtů či veřejných financí“ předkládal a schvaloval jako koaličně dohodnuté. To Babišovi nebránilo, aby v mezalianci s ODS a SPD, proti vůli svých koaličních partnerů, založil nehezkou tradici obřích rozpočtových schodků takzvaným zrušením superhrubé mzdy.
Když vládl Petr Fiala, ukládala mu koaliční smlouva, aby změny v kabinetu konzultoval se šéfy stran, jichž se změny týkají. To mu nezabránilo vyrazit z vlády šéfa Pirátů Ivana Bartoše bez jakékoli domluvy, navíc po telefonu. A dalo by se dlouze pokračovat.
Nakolik se tato konkrétní koaliční smlouva osvědčí, teprve uvidíme. Stejně jako není jasné, jaká bude vůbec její životnost. Klíčovým okamžikem bude hlasování o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Jakmile mu vznikající koalice potvrdí poslaneckou imunitu, může se začít dít úplně cokoli. Programové prohlášení ve svých konkrétně formulovaných bodech vychází zcela dominantně z programu hnutí ANO. Bylo by možné jej prosazovat téměř s jakoukoli sněmovní většinou nebo při hledání ad hoc podpory pro jednotlivé kroky (jako v případě superhrubé mzdy).
Koaliční smlouva je uzavřená, ale všechny varianty vývoje zůstávají nadále otevřené.
