Článek
„Pravicový populismus vytvořil světový názor, který se může rozšiřovat globálně a pro který se mohou jeho příznivci vědomě rozhodnout. Zase jednou zažíváme revoluci,“ konstatoval na první straně jednoho z vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung komentátor Nikolas Busse a k tomu dodal: „Právě v Německu si to mnozí dosud nechtějí uvědomit.“ Podobné postesknutí platí pro Česko.
Za pravicové populisty bývá u sousedů označována strana Alternativa pro Německo (AfD), kterou podle preferencí podporuje nejméně čtvrtina Němců. Navíc vyšel průzkum ze spolkové země Sasko-Anhaltsko – a to byl podnět k Busseho komentáři –, podle kterého AfD podporuje 39 procent dotázaných. Má tedy na dosah absolutní většinu v zemských volbách napřesrok. Běžným se v německých médiích stává úsloví, že za chvíli to bude stejné i jinde.
V tuzemsku lze bez rozpaků za pravicové populisty označit ty strany, které se v Evropském parlamentu zařadily k frakcím Patrioti pro Evropu, případně Evropa suverénních národů. O jejich směřování svědčí jejich názvy, stejně přesvědčivý je výčet prominentních členů zmíněných frakcí: Národní sdružení, Fidesz, Liga, AfD, FPÖ, Strana pro svobodu, Vox atd. Českými členy jsou strany ANO, SPD, Motoristé a Přísaha, které měly v posledním předvolebním průzkumu STEM dohromady podporu 52 procent.
Zřejmě k nim nelze počítat hnutí Stačilo! (v průzkumu sedm procent), které sice má podobné programové priority, ovšem stejně jako německá BSW se vedle toho přece jen pokouší oživit tradiční Marxovo učení. A „pravicoví populisté“ se také od hnutí Kateřiny Konečné v kampani výslovně distancují. Koalici se Stačilo! vylučuje rovněž ANO, i když právě díky pomoci jeho spoluzakladatelů z KSČM a SOCDEM dosáhl Andrej Babiš v roce 2018 na premiérskou funkci. To ovšem bylo v dobách, kdy své europoslance parkoval ve frakci liberálů a také komunisté ani sociální demokraté nebyli tak radikální.
Nejpozději po říjnových volbách proto budou také Češi přímo konfrontováni s tím, co se nazývá pravicovým populismem. A pokud se voličské preference nezmění, převezme populistická pravice dokonce vládu, stejně jako ve Spojených státech, Maďarsku, na Slovensku nebo v civilizovanější verzi v Itálii.
ANO, SPD, Motoristé či Přísaha by se označení „pravicový populismus“, možná i „radikální pravice“ bránili, ostatně stejně jako Robert Fico na Slovensku, který se dodnes deklaruje jako sociální demokrat. Přesto lze jejich programy shrnout pod jedinou, pravicově populistickou ideologii. Její lídři se obracejí na sociální skupiny, na které současný politicko-mediální establishment zapomněl: dělníky, muže (včetně motoristů), tradiční rodiny a hlavní domácí obyvatelstvo („naše lidi“). Za nepřátele slouží bruselské elity prosazující Green Deal, jejich domácí pohůnci, kteří potlačují svobodu slova, protagonisté mezinárodního obchodu a vedle nich cizinci, případně další menšiny.
„V zásadě chce pravicový populismus politiku znovu omezit na národní prostor,“ vysvětluje Nikolas Busse. Namísto globalizace „je poptáván návrat do světa, jaký byl v mnoha západních zemích před globalizací. Proto se příliš nehodí povrchní srovnání s fašismem, referenční bod leží spíše v padesátých až sedmdesátých letech,“ shrnuje komentátor novou pravicovou ideologii.
K tomu přistupuje účinná strategie, kterou na německém příkladu popsal v týdeníku Zeit Jens Jessen: „AfD ráda zastrašuje, ovšem k váhavým občanům se obrací s devízou: I když nás dnes nevolíte, srdcem jste u nás už teď.“ Naopak středové strany považují voliče populistů za ty, kdo selhali. Tím je však nezískají nazpět a ani své příznivce před pokušením zprava neochrání.
Tuzemská politika se přece jen odehrává v jiném kontextu než v západní Evropě a samotný termín „radikální pravice“ nemá tak výhrůžný podtext. Málokdo by se odvážil dávat za vzor padesátá až sedmdesátá léta. Také by se dalo říci, že zvláště pokud jde o migraci nebo ochranu dalších menšin, genderovou politiku nebo Green Deal, není v Česku debata tak vyhrocená jako ve Spojených státech nebo v Německu a to může radikálům volební výsledek ještě pokazit.
Pokud se ovšem může o revoluci pravicového populismu mluvit v severní Americe, Evropě a nově dokonce v Japonsku, pak za jednu z jejích variant lze označit také poslední vývoj v Česku. Po roce 1989 si zase jednou užijeme revoluci – samozřejmě pokud voliči nezmění dosavadní preference.
