„Recyklace“ kandidátů jako nutnost i hazard s důvěrou

Strany a hnutí se potýkají s nedostatkem lidí. Především nedisponují takovými osobnostmi, které by dokázaly voliče dostatečně zaujmout, shodují se odborníci. Stačilo!, Motoristé i Přísaha proto nasadily do vedení letošní kampaně tytéž politiky, kteří je vedli již do několika předchozích volebních klání – Kateřinu Konečnou, Filipa Turka a Roberta Šlachtu.

„Týká se to především nových subjektů, které jsou nucené recyklovat známé tváře do různých typů voleb. Není to jen situace, kdy takový člověk přímo vede kandidátku, ale i pokud podporuje svou stranu z některé z nižších pozic – typicky hejtmani za hnutí ANO na posledních místech jako Richard Brabec, Josef Bělica a další,“ doplňuje Michael Drašar, politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Drašar dodává, že v případě zvolení do Sněmovny například kandidující europoslanci o mandát na evropské úrovni přijdou, neboť obě pozice ze zákona nelze kumulovat: „V tomto případě se tedy jedná o čistě marketingový tah. Oni kandidují právě proto, že svou stranu pomohou před volbami zviditelnit a v případě zvolení pak budou nejviditelnějšími a nejhlasitějšími mluvčími subjektu, zatímco v Evropském parlamentu by jejich hlas tolik slyšet nebyl.“

Že se jedná o ryze marketingově výhodný postup potvrzuje i Tomáš Mrkvička, marketingový stratég, který se podílel například na kampani Danuše Nerudové do prezidentských voleb: „Je to rozhodně strategie brand buildingu – ani ne tak chytrá, jako jediná možná. Politici jsou symboly značek a jejich neustálé připomínání a opakování je nejlepším způsobem, jak značku politické strany budovat. Navíc jsou jejím zosobněním a personifikací,“ komentuje.

Proto například v loňských evropských volbách nasadilo hnutí ANO na přední místa kandidátky některé své výrazné poslance. „Na sousedním Slovensku stejným způsobem postupovala například Ficova strana SMER-SD. Tímto způsobem se europoslanci stali Ľuboš Blaha nebo Erik Kaliňák,“ připomíná Drašar.

Turek vstoupil do politiky teprve loni jako jednička tehdejší společné kandidátky Přísahy a Motoristů. Tvrdí, že pokud by v říjnových volbách uspěl, ponechal by si právě nově zvolený mandát. „Pokud bychom se stali koaličním partnerem vládnoucí strany, z teoretické pozice ministra bych měl v Evropské radě větší sílu v EU, a na evropskou legislativu bych měl větší dopad než jako jeden europoslanec ze 720,“ řekl v pořadu Napřímo před čtvrt rokem.

Přitom zrovna v případech Turka, Konečné ani Šlachty reálně nemůže být o „výběru“ z obou mandátů řeč, jelikož mandát českého poslance vzniká přímo okamžikem zvolení, letos tedy hned v sobotu 4. října. A zároveň tak automaticky zaniká ten do té doby vykonávaný v Bruselu a Štrasburku. To je rozdílný mechanismus oproti právě europarlamentu, kde funkce nabývá platnosti až při první schůzi. V Senátu zase vejde v platnost při složení slibu.

„Kandiduji do národního parlamentu s tím, abych byl v národním parlamentu. Že přijdu o královské výhody pozice europoslance je něco, s čím samozřejmě počítám,“ řekl Seznam Zprávám Turek.

Lídryně Stačilo!, europoslankyně Kateřina Konečná redakci vzkázala, že už si cestu vybrala před půl rokem, když podepsala kandidaturu do Sněmovny.

Šéf Přísahy Šlachta se o veřejné křeslo aktivně přihlásil o několik let dříve, a to ve sněmovních volbách v roce 2021. Tehdy se ziskem 4,68 % jen těsně neuspěl. Od té doby osobně vedl hnutí Přísaha do komunálních voleb, kandidoval do Evropského parlamentu, a loni na podzim se stal členem Senátu. Do Sněmovny se tedy v říjnových volbách hlásí už jako obecní zastupitel a senátor.

„Už když jsem kandidoval před rokem do Senátu, voliči na Břeclavsku věděli, ze pak budu kandidovat do Sněmovny a v případě úspěchu Přísahy budu vykonávat poslanecký mandát,“ poznamenal pro Seznam Zprávy senátor a bývalý ředitel ÚOOZ.

Strategie, kdy politik v určité funkci usiluje o zvolení do funkce jiné, však rozhodně není českou specialitou ani jevem, který by byl vlastní stranám výhradně v zemích střední či východní Evropy. V evropském kontextu lze najít mnoho podobných příkladů, a to i v západních zemích. „Dělaly a dělají to tak politické strany na celém světě dnes i v historii,“ podotýká Mrkvička.

Například ve Francii se takto v roce 2017 z Evropského parlamentu do Národního shromáždění přesunula bývalá předsedkyně Národního sdružení Marine Le Penová.

„Vůbec nejzajímavějším případem je pak loňská kandidatura Giorgie Meloniové do Evropského parlamentu,“ upozorňuje dál politolog. „Z pozice italské premiérky vedla kandidátku své strany Bratři Itálie. V tomto případě si ale spíš chtěla ověřit, jak si u veřejnosti obecně stojí. Ačkoliv její strana vyhrála, ona sama mandát nepřevzala a zůstala v národní politice.“

Zřejmě vůbec nejvíce je tento fenomén zakořeněný v Nizozemsku. „Proto se nizozemský termín lijstduwer stal v akademickém prostředí poměrně běžným. V angličtině lze pro totéž použít překlad list-pushing,“ uvádí výzkumník Thomas Karv z Univerzity Mid ve švédském Sundsvallu, který se problematikou zabýval ve svých odborných publikacích.

Jak je z četnosti případů list-pushingu napříč Evropou zřejmé, legislativy zemí možnost kandidovat na funkce, jejichž souběh je vyloučený, vesměs nijak neomezují. Nejinak je tomu v Česku, kde zákony jasně definují pouze omezení například pro kandidaturu určitých profesí, jako jsou soudci, členové NKÚ a některých dalších.

„Asi by nebylo žádoucí omezovat možnosti kandidatury u takových funkcí, kde zisk mandátu automaticky znamená zánik mandátu jiného. Nejde totiž o kumulaci funkcí,“ říká Drašar. „Jinou kapitolou je pak možnost určitého omezení kumulace funkcí na různých úrovních politického systému, které by v některých extrémních případech mohlo být do určité míry žádoucí. Podobnou cestou šla před pár lety Francie, kde došlo k zákazu kumulace funkce zákonodárce s vysokou funkcí na lokální úrovni, například starosty,“ připomíná politolog z Univerzity Karlovy.

Jeho skandinávský kolega Karv na otázku, zda by obecně měly volební systémy v jednotlivých zemích regulovat nejen kumulaci mandátů, ale i souběžné kandidatury, zdůrazňuje, že záleží na okolnostech.

„Ve Finsku, odkud pocházím, je dnes možné, aby poslanec zároveň držel přímo volené funkce na třech úrovních – lokální, regionální, národní. Podle mě je to příliš a mělo by se to omezit maximálně na dva mandáty. Momentálně má více než 50 % finských poslanců ‚trojité mandáty‘, tedy drží tři funkce současně,“ popisuje. „Proto jsem ve Finsku navrhoval, aby politik, který je zvolen do třetí funkce, musel složit jeden ze dvou předchozích mandátů – nikoli ten, do kterého byl právě zvolen – namísto zavádění zákazu kandidatury na třetí funkci.“

Podle Karva je však naprosto zásadní jiný aspekt: A to, aby si voliči mohli být jistí, že kandidát, kterého volí, bude respektovat výsledek a v případě zvolení nový mandát skutečně převezme.

Pokud jde o zastavení fenoménu opakovaných kandidatur bez úmyslu mandát vykonávat, myslí si výzkumník, že by bylo žádoucí se o to pokusit: „Možným řešením by samozřejmě bylo zákonem uložit kandidátovi povinnost mandát přijmout, pokud je zvolen. Nebylo by ale možné ani žádoucí, zabránit mu, aby později funkci složil z oprávněných důvodů, třeba kvůli nemoci. Nakonec by to tedy jen oddálilo proces a učinilo politiku méně transparentní, protože by kandidáti začali lhát o svých skutečných úmyslech.“

Nejlepším řešením by proto podle Karva byla mezistranická dohoda, že žádná strana nebude nasazovat kandidáty, kteří neplánují mandát převzít. Obratem ale připouští, že jde o utopickou představu.

„Dokud je tato strategie pro strany k dispozici, předpokládám, že zejména menší strany, které jsou více závislé na několika ‚hvězdách‘, se budou dál snažit nasazovat své nejznámější politiky, aby maximalizovaly volební šance. List-pushing se stal běžnou praktikou skutečně v mnoha zemích, nemyslím si, že by to mělo zásadní dopad na politickou důvěru. Většina lidí, kteří o tom vědí, to prostě přijala jako součást politické hry,“ míní finský politolog.