Výběr z České volby V: Co ohrožuje demokracii? Tak například pasivita

O ekonomických výzvách se rozepsal podnikatel a investor Petr Pudil. Kritizuje současné politické strany za to, že se zaměřují na krátkodobé sliby, jako jsou nižší daně nebo vyšší sociální jistoty, bez konkrétního plánu na řešení dlouhodobých ekonomických problémů.

Podle něj je nutné přijmout určitou míru rizika a aktivně spustit reálné reformy v ekonomice a veřejné správě. Nebezpečná je v tomto smyslu pasivita.

„Zjednodušeně řečeno naše ekonomika musí začít růst rychleji než inflace a související úrokové sazby, pokud chceme zachovat určitý smír ve společnosti,“ uvádí mimo jiné Pudil.

Zároveň zdůrazňuje důležitost našeho členství v EU: „Česko poslední roky stagnuje, přesto má ale dobré předpoklady k tomu, aby prosperovalo. Je členem EU, která stále patří mezi největší ekonomiky, a je nejbohatším regionem světa. Evropská unie má mnoho rezerv, které může využít, a tím nastartovat svůj růst, z čehož bude Česko i díky své poloze uvnitř bloku a sousedství s Německem a Rakouskem vždy těžit. Evropskou prioritou Česka tak musí být vytvoření skutečného jednotného trhu bez obchodních bariér.“

Také další podnikatel Tomáš Krsek ve svém komentáři upozorňuje na to, že v době globálních výzev – zvláště v oblasti umělé inteligence a obchodních asymetrií spojených s Čínou – může Česko obstát jen jako součást silnějšího celku, jako je Evropská unie. „Z průzkumů vycházejí alarmující čísla o nízké podpoře členství v EU, přestože jsme z něj jako země mimořádně těžili a odchod z tohoto klubu by měl pro Českou republiku katastrofální důsledky,“ uvádí Krsek. „Z ekonomického pohledu je pro Českou republiku jako malou otevřenou ekonomiku členství v EU nezbytné nejen kvůli příležitostem jednotného trhu, ale především kvůli možnosti podílet se na řešení globálních výzev, které by samostatně nezvládla.“

Důležitost společného postupu vidí například v otázce byznysu spojeného s internetem: „Je zřejmé, že Evropa (v této oblasti) v posledních dvaceti letech významně zaostala za Spojenými státy a Čínou.“ Z nadnárodních internetových společností, takzvané „velké devítky“, nemá hlavní sídlo v Evropě ani jedna. „A právě tyto firmy a obecněji ekosystém, který kolem nich vznikl a dál se rozvíjí, jsou klíčové pro vývoj umělé inteligence, která bude rozhodující v nadcházející technologické revoluci.“

Tomáš Krsek však nesdílí rozšířený názor, že za toto zaostávání může nadměrná unijní regulace. „Unijní předpisy jistě vyžadují neustálou pozornost a kritiku, přesto jsem přesvědčen, že hlavním viníkem neúspěchu Evropy v oblasti internetového byznysu je fragmentace a nedostatečné sjednocení evropského trhu,“ píše podnikatel.

Na hlubší kritiku současné politické kultury se zaměřuje filozof a analytik Petr Fischer. Podle něj se v naší politice sice hodně mluví, ale málo diskutuje. Česká demokracie pracuje zdlouhavě, proto je stále méně funkční. „Politici nejsou schopni přijmout jinou než svou perspektivu,“ konstatuje a nabádá k návratu k dialogu jako klíčové formě politického soužití.

V praktické rovině poukazuje na nefunkčnost zákonodárného sboru: „Parlament nutně potřebuje nová pravidla svého provozu odpovídající zrychlené moderní době a také potřebě odklonit rozpravy od osobních exhibicí a zaměřit diskuzi na celé politické společenství a jeho zájmy. (…) Všechny parlamenty střední Evropy mají pružnější a efektivnější mechanismy projednávání, schvalování i prostého jednání než ten český,“ dodává Fischer.

„Když se v současnosti přeme o politickou budoucnost Česka, přeme se v zásadě o nejtěžší filozofické otázky – o významy základních pojmů, jako je svoboda, vláda, životní úspěch, důvěra, vlastní hodnota, role druhého v našem životě, role Evropy a mezinárodního práva,“ píše ve svém komentáři filozofka a pedagožka Alice Koubová.

Tvrdí, že demokracie se neděje jen na úrovni státu a politiky, ale i v běžném životě – v intimních vztazích, na pracovišti, ve škole. A odmítat se ozvat proti nespravedlnosti je formou pasivní kolaborace s principy násilí.

Česko podle ní stejně jako jiné státy čelí hrozbě, že se demokratický režim změní v autokracii. „Na vině ale nebudou primárně lidé s autokratickými touhami. Ti jsou přítomni v každé společnosti a nedá se od nich čekat nic jiného, než že se pokusí své touhy naplnit. Na vině je způsob, jak demokratická část společnosti skrze své instituce a veřejnou politiku řeší výzvy, které před ní stojí,“ myslí si.

Jak dodává, klíčovou hrozbou není primárně sílící autokrat, ale spíše pasivita, rezignace či kultura strachu, kterou demokraté často sami posilují.

Právník Tomáš Němeček upozorňuje na to, že česká společnost je příliš zaměřená na osobní rozvoj a individuální hodnoty (liberté) či na rovnost (égalité), ale ochuzená o třetí ctnost, která dává smysl kolektivu: fraternité — bratrství, soudržnost, komunitu. Tvrdí, že bez obnovy společenských vazeb a pocitu společné odpovědnosti hrozí, že jednotlivci zůstanou izolovaní.

„Doba, která klade důraz na neustálý seberozvoj a vlastní svobodu, potřebuje povzbudit i jiné, altruističtější ctnosti,“ píše.

Nabízí pět konkrétních návrhů, jak lze soudržnost s relativně malým úsilím a náklady posílit: Podpora rodiny (v širším slova smyslu); komunitní setkávání; společné lokální projekty; zaměření na místní zemědělství s vyšší přidanou hodnotou a estetická péče o veřejný prostor.

Podle pedagožky a novinářky Aleny Němcové Tejkalové se česká společnost rozpadá do paralelních světů: lidé žijí společně geograficky, ale jejich vnímání reality je odlišné. Dvě „komunikační bubliny“ vymezuje následovně: 1. Ti kteří zůstávají v rámci „mainstreamových“ médií, podporují tradiční demokratické hodnoty, považují prozápadní orientaci a svobodu slova za klíčové. 2. Ti, kteří považují mainstreamová média za manipulativní, preferují „alternativní“ zdroje, v nichž nacházejí potvrzení svých domněnek, a mají pocit, že jejich názory jsou potlačovány. Pro ně je demokracie často chápána jinak, někdy jako iluze nebo jako pokus elit zachovat si moc.

Autorka se k tomuto dělení dobrala na základě výzkumných projektů – od roku 2020 prováděla s kolegy podrobnou analýzu obsahu sítí i médií a sbírala rozhovory s lidmi o tom, jak vyhledávají informace, co jsou jejich věrohodné zdroje a jak sami obsahy, které se pak šíří v online prostředí, vyrábějí.