Volby bez volby. Třetina Česka zná své zastupitele už od srpna

V 1 829 obcích či městských částech se mohou kandidáti do zastupitelstev ze zisků mandátů radovat už od léta, konkrétně ode dne, kdy Český statistický úřad zveřejnil seznam přihlášených kandidátních listin.

Přesně v tolika samosprávách totiž figuruje jen jedna registrovaná kandidátka. O budoucím vedení tak bylo ve 29 % českých obcí rozhodnuto ještě daleko dřív, než se vůbec v Břeclavi začaly tisknout hlasovací lístky. Ve Středočeském a Plzeňském kraji se toto týká dokonce dvou z pěti sídel.

Nečelíme přitom výkyvu, jde o dvě dekády trvající trend: zatímco v roce 2002 chyběl vyzyvatel v 1 260 obcích, v roce 2022 bylo takových už téměř devatenáct set. V obcích do dvou set obyvatel je pak politická soutěž hotovou raritou, když se tam bez konkurence obejdou dvě třetiny voleb. V Praze jde o devět městských částí.

Podíl obcí, ve kterých volební víkend proběhne z čistě formálních důvodů, je až těžko uvěřitelný. Téměř každé třetí malé město - či obvykleji vesnice - by v tomto fádním pojetí nákladný happening vůbec pořádat nemuselo, výběr z jedné nabízené možnosti totiž jaksi pozbývá smyslu.

Jediný způsob, jak se v takovém případě pokusit uplatnit princip volby, je křížkování (neplést s obvyklým kroužkováním, komunální volby jsou specifické opravdu ve všech ohledech). Skrze udělené preferenční hlasy lze oproti vytištěnému seznamu alespoň změnit pořadí, v jakém předem jistí zastupitelé mandáty převezmou.

Těžko ale hovořit o svátku demokracie, když se ze zamýšleného střetu politických vizí a programů celé klání smrskne na pouhou anketu sousedské obliby. Voliči nerozhodují o rozvoji města či vsi, ale o tom, komu ze známých tváří symbolicky vyjádří sympatie a koho případně naopak „potrestají“.

Další možností, jak se k absurdnímu volebnímu aranžmá postavit, je se v pátek ani v sobotu za plentu nedostavit. Sledovat volební účast v těchto místech a pokoušet se z ní vyvozovat cokoliv o náladě občanů může vést k falešným závěrům: Lze tak projevit vzdor a nesouhlas s absencí soutěže, může jít o pragmatickou snahu ušetřit si zbytečnou cestu, anebo prostě o tichou spokojenost se statusem quo či se skutečností, že se správy obce ujal vůbec někdo.

Obyvatelé měst a vesnic s jedinou postavenou kandidátkou si sice nemusejí lámat hlavu s komplikovaným hlasovacím systémem ani zcela nelogickým panašováním, volby bez výběru tam s sebou ale nesou i zásadnější riziko než jen pocit marnosti: V takové obci pak čtyři roky chybí jakýkoliv kontrolní mechanismus. Totiž, kde neexistuje opozice, tam nikdo nedohlíží třeba na férovost tendrů, změn územního plánu ani na hospodaření s rozpočtem. Systém bez oponentury spoléhá výhradně na osobní morálku jednotlivců, a to je v politice - byť té nejnižších pater - vždycky riskantní sázka.

Jenže monopol jediné kandidátky se zpravidla nerodí z autoritářských choutek ambiciózního starosty. Většinou jde o čistý pragmatismus.

Proaktivní skupinka se před lety domluvila u piva, v hasičárně či u fotbalového hřiště, dali dohromady potřebný počet jmen a nad volebním víkendem co čtyři roky mávají rukama coby nad nutnou administrativní vsuvkou.

V tak těsných komunitách, kterými obce s jen pár sty obyvateli bezesporu jsou, představuje otevřený politický střet riziko. Nikdo se přece nechce rozkmotřit a jitřit vášně kvůli zdánlivým (!) malichernostem. Čili v četných případech osamocených kandidátních listin nejde nutně o apatii ani občanskou lhostejnost, ale o přirozený limit trpasličích samospráv, který při jejich ustanovování zřejmě nikdo pořádně nedomyslel.

Hlasování bez výběru v 1 829 vsích, městech a jejich částech z celkových 6 254 posiluje argumentaci pro snížení jejich počtu. Spojování miniaturních obcí by podle NERV ze státního rozpočtu prokazatelně ušetřilo miliardy. Byť při pohledu na aktuální schodek nebude tak plytký koncept jako úspora motivovat ani jediné rozhodnutí ještě minimálně tři roky. (Šlo by zhruba o deset miliard korun, pokud by stát stanovil minimální počet obyvatel na jeden tisíc a ty, které by hranici nesplnily, spojil do větších celků.)

Jakkoliv moudře tato úvaha zní, je v praxi neproveditelná. Dovolit si se, byť sebenenápadněji, vůči tomuto prvorepublikovému reliktu vymezit by spolehlivě zlomilo vaz jakékoliv vládě.

Z pojmu „slučování obcí“ se po boku důchodové reformy stal bezesporu jeden z nejpotřebnějších kroků a zároveň nejobávanějších strašáků polistopadové politiky. Nikdo nechce okusit hněv venkova.

S přispěním Johany Kofroňové.