Hlavní obsah

Do konce zimy se rozhodnu, zda budu kandidovat na prezidenta, říká Kalousek

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Miroslav Kalousek, jedna z nejvýraznějších tváří polistopadové politiky, přemýšlí o Hradu.

Reklama

2. 1. 10:23

„Prezident by měl svoji běžnou agendu řešit někde jinde než na Pražském hradě. A sídlo českých králů si půjčovat jen pro slavnostní příležitosti,“ navrhuje Kalousek.

Článek

Miroslav Kalousek přesně před rokem překvapil, když se vzdal poslaneckého mandátu a po 22 letech opustil Sněmovnu. Bývalý ministr financí a spoluzakladatel TOP 09 však z politiky úplně neodešel, veřejné dění pravidelně glosuje v podcastu i televizním pořadu.

Nejnověji se coby kritik Miloše Zemana pustil do obsáhlých diskusí o tom, jak by prezident měl vykonávat svůj úřad. Za rok budou prezidentské volby – a jednašedesátiletý Kalousek v rozhovoru pro Seznam zprávy přiznává, že sám o kandidatuře vážně uvažuje.

„Přemýšlíte o tom, jak by se to mělo dělat, a máte pocit, že vy byste to uměl, tak máte chuť říct lidem: Podívejte se, pusťte mě k tomu, já si myslím, že vím, jak by se to mělo dělat. Takže v téhle intenci o tom přemýšlím. A nějak se budu muset rozhodnout do konce zimy. Ať už se rozhodnu jakkoliv, tak bych se velmi rád účastnil diskuse, jak by se to mělo dělat, ať už tím prezidentem bude kdokoliv,“ říká Kalousek.

Miloše Zemana znáte dlouhé roky, jste vlastně vůbec nějak překvapen tím, jak pojal a vykonává funkci prezidenta?

Ne, nejsem tím překvapen. Naturelu Miloše Zemana prostě odpovídá napínat strunu k prasknutí a snažit se ze systému parlamentní demokracie udělat poloprezidentský systém. Když se podíváte na výkon funkce jeho mandátu za Babišovy vlády, tak Miloš Zeman byl mnohem víc koaliční partner než prezident. Dokonce strana Zeman měla ve vládě svoje ministry, které si tam prosadila. A strana Zeman spolurozhodovala o vládních rozhodnutích. A to přesně není úkol prezidenta.

Uznejte ale, že podobné ambice měli i Zemanovi polistopadoví předchůdci, Václav Havel a Václav Klaus. A troufnu si odhadnout, že neodolají ani jeho nástupci.

Upřímně řečeno, když se podíváme na výkony funkce prezidentů v těch letech svobody, nemluvím o komunistické éře, tak i za první republiky tam vždycky byla snaha udělat z Hradu nějaké centrum moci. Alternativní k vládě, nebo alternativní k parlamentu. Miloš Zeman je samozřejmě extrém. Ale ti prezidenti před ním to dělali také.

Tohle je často vysvětlováno monarchistickou tradicí a tím, že prezident má sídlo na Pražském hradě.

To vše v tom velmi vidím. Pochopitelně že první republika navázala na monarchistické tradice, koneckonců na co jiného. A Václav Havel logicky vzhledem k době navazoval na tradice první republiky. A já si myslím, že potřebujeme prezidenta, který bude výkonem své funkce parlamentní demokracii posilovat. Nikoliv oslabovat. To znamená, že konečně bude akceptovat, že on není konkurentem premiéra, že není alternativní vláda. A že není útočištěm těch, kteří jsou nespokojeni s výsledkem sněmovních voleb a snaží se kolem Hradu vytvořit mocenskou skupinu. Těch, kteří buď v těch volbách prohráli, nebo těch, kteří v těch volbách se vůbec neúčastnili, a přesto se snaží být buď opozicí, nebo koaličním partnerem vlády.

Nechoval by se i Miloš Zeman uměřeněji, kdyby za sebou neměl 2,8 milionu hlasů? Neposílilo zavedení přímé volby tyhle choutky, že si prezident připadá jako mocnář?

Jsem přesvědčen, že Miloš Zeman by se tak choval v každém případě, protože je to Miloš Zeman. Tím, že byl zvolen v přímé volbě, tak to rád používá jako argument. Kdyby v přímé volbě zvolen nebyl, našel by si argumenty jiné. Schválení přímé volby je rozhodnutí, jehož lituji dvojnásobně z toho důvodu, že v okamžiku, kdy jsem byl pro, tak jsem cítil, že to není dobře. Ale byl jsem zmasírován vlastními voliči, vlastní stranou, mediální scénou. Tehdy to byla příšerná masáž, která tlačila politiky do přímé volby. Já jsem pro to také zvedl ruku. A lituji, že jsem zvedl ruku pro něco, co jsem vnitřně cítil, že dobře není.

To, co vy Miloši Zemanovi vytýkáte, on sliboval svým voličům. Tedy že nebude jen kladeč věnců, že nebude automat na podpisy, že nebude sedět jako fíkus v koutě. Naopak že bude velmi aktivním prezidentem…

Podle mého názoru by ta funkce měla být vykonávána neskonale civilněji. Proto občas říkám, že by bylo ideální, kdyby svoji běžnou agendu řešil prezident někde jinde než na Hradě. Je v tom velká síla, je v tom velký symbol. Ten Hrad a to shlížení svrchu. A já si myslím, že i symbolicky by bylo velmi užitečné, kdyby prezident svoji běžnou agendu vykonával jinde než na Pražském hradě, v sídle českých králů. A to sídlo českých králů si půjčoval jen pro slavnostní příležitosti. Možná to není úplně nejpodstatnější a navíc se to nedá zařídit ze dne na den, samozřejmě. Ale myslím si, že na diskusi to je. A o tu diskusi bych stál.

A z Hradu by byla jen turistická památka?

Pražský hrad je kulturní památka, která pro každého z nás něco znamená. Není člověk, kterému je lhostejný Pražský hrad, ať už z toho, nebo z onoho důvodu. A je to především kulturní památka kořenů české státnosti a české kultury. A prezident by se měl velmi snažit o to, aby ho co nejvíce otevřel veřejnosti, aby to nebyla uzavřená pevnost jako dnes. A především aby se otevřela kultuře.

Prezident podle mých představ by si měl zavolat elity české kultury z oblasti hudby, dramatického umění, výtvarného umění. A poradit se s nimi o tom, jak z Hradu udělat centrum živé kultury, kde by se produkce a prezentace živé kultury střetávala s kulturními kořeny českého národa a českých zemí. Já si myslím, že to bytostně tomu místu přísluší. A strašně mě mrzí, že se to neděje. Pokoušel se s tím začít Václav Havel, pak to skončilo.

Miloš Zeman už to vlastně udělal, byť z jiných důvodů: opustil Pražský hrad a většinu úřadování dělá v Lánech, včetně ceremonií jako jmenování vlády. Ale když už jste se pustil do veřejné debaty, jak by měl prezident vykonávat svůj úřad – jak vy sám uvažujete o tom, že byste to také zkusil a kandidoval?

Víte, já o tom uvažuji v souvislosti s tím, že velmi přemýšlím o tom, jak by se to mělo dělat. Takže když přemýšlíte o tom, jak by se to mělo dělat, aby se to začalo dělat jinak než doposud, tak se ve vás vzedme taková ta obyčejná lidská emoce. Přemýšlíte o tom, jak by se to mělo dělat, a máte pocit, že vy byste to uměl, tak máte chuť říct lidem: Podívejte se, pusťte mě k tomu, já si myslím, že vím, jak by se to mělo dělat. Takže v téhle intenci o tom přemýšlím. A nějak se budu muset rozhodnout do konce zimy. Ať už se rozhodnu jakkoliv, tak bych se velmi rád účastnil diskuse, jak by se to mělo dělat, ať už tím prezidentem bude kdokoliv.

Sám sebe znáte nejlíp. Myslíte si, že byste vy, člověk politický, vydržel být jako prezident umírněný tak, jak to popisujete?

Prezident musí být politik. Prezident je protokolárně první politická funkce v zemi a představa, že ideální je, aby tam nebyl politik, je asi stejné, jako kdybych chtěl šéfredaktora, který nikdy nepsal do novin. Prostě to je profese, ta politika. Takže prezident musí být politik a musí to být homo politicus a jeho kroky a rozhodnutí budou vždycky politické.

Myslel jsem spíš, jestli byste dokázal být zdrženlivý a nezasahovat třeba do vlády?

Myslím si, že každý člověk, pokud si upřímně dá jako první prioritu výkonu prezidenta to, že mu záleží na parlamentní demokracii a že si nemyslí, že on je v tom systému ten nejdůležitější, ale že je jenom protokolárně na prvním místě a nejdůležitější je parlamentní demokracie, tak pokud se bude chovat jinak, tak by zradil své vlastní priority. Ptáte-li se mě, já jsem nikdy své vlastní priority nezradil.

Jaké by podle vás tedy měly být další priority prezidenta?

Prezident neřeší agendu vlády, neřeší agendu Sněmovny. On má prostě v tom ústavním systému svoje místo. A jeho hlavní úkol je, aby ten ústavní systém fungoval se všemi protiváhami, brzdami a pojistkami, které do toho ústavního systému ústava dává právě proto, aby nedošlo k nepřijatelné koncentraci moci. To znamená, on má nad tím bdít, aby nedocházelo k válkám institucí. Aby se ty instituce nesnažily na sebe strhnout větší část moci, než jim v tom systému přísluší. To znamená, on tomu musí jít příkladem.

Jinými slovy, ta funkce by měla být vykonávána mnohem civilněji. Velmi zdrženlivě k té běžné politické operativě. Protože prezident musí akceptovat – nebo nemusí, ale měl by –, že pánem té každodenní politické agendy je premiér. A prezident s tím premiérem nesoutěží, on ho doplňuje v rámci své agendy, aby ty ústavní instituce dělaly to, co dělat mají.

Podobně kdysi mluvil Václav Klaus, ale když pak vetoval vládě první zákon, tehdejší ministr Vladimír Mlynář to komentoval slovy: „Tygr prostě nevydrží být vegetariánem.“

Já jsem slyšel takové moc hezké přirovnání od pana profesora Kysely z právnické fakulty a od té doby ho hrozně rád opakuju. Protože to je přesně ono, co já si myslím. Ptali se ho, jak by se měla upravit ústava po těch zkušenostech výkonu prezidentských pravomocí. A on vysvětloval, že to záleží především na tom, jak ten člověk jako prezident sám sebe vnímá. Že on by měl být člověkem s olejničkou, který neustále promazává ložiska toho ústavního systému, aby hladce fungovala tak, jak mají. A pokud se ten člověk rozhodne nemít olejničku, ale pytel s pískem, který sype do těch ložisek, aby zdůraznil svoji vlastní důležitost, tak i ta sebedokonalejší právní úprava nám nepomůže. Je to o tom, jestli ten člověk chce mít olejničku, nebo pytel s pískem. Vyslovil přesně to, o čem já přemýšlím. Proto to rád opakuji.

Když se podíváte na prezidentování Václava Klause a Miloše Zemana, tak oni si funkcí na Hradě prodloužili svou premiérskou kariéru a nevydrželi být těmi vegetariány.

Tak přiznejme si, že Václav Havel nebyl předtím premiér a také se tomu nevyhnul. Aby se nesnažil konkurovat premiérovi, aby se nesnažil vytvořit na Hradě alternativní mocenské centrum. Tomu se nevyhnul žádný prezident. A já bych si přál prezidenta, který se tomu vyhne. Který si skutečně uvědomí svoji roli v tom systému a řekne si, co je pro něj nejdůležitější. Já bych si přál, aby pro něj nejdůležitější byla parlamentní demokracie.

Domnívám se, že každý prezident tomu nakonec propadne. Zaprvé z toho důvodu, že lidé k němu, na ten Hrad, vzhlížejí jako k moudrému mocnáři. Tohle přece bylo i za komunistů, kdy lidé psali Husákovi dopis s žádostí o pomoc…

Jasně. My jsme vždycky měli – já teda ne, se přiznám – takovou tendenci k mírnému zbožštění té postavy. A já si myslím, že to je na škodu. Parlamentní demokracie nepotřebuje národní ikonu, nepotřebuje poloboha. Ta potřebuje poctivého prvního úředníka země, který poctivě slouží. Já rád používám termín dělník ústavy, protože by měl mít tu olejničku.

Zadruhé je to pobytem na Pražském hradě. To je kouzlo královského sídla nad městem, jemuž prezident těžko odolává.

Že vás to uchopí, je to možné. Ono vás to totiž může uchopit na jakékoliv funkci. Ale ten Hrad samozřejmě k tomu může svádět. Prezident prostě shlíží z toho kopce na lidi. A ten, kdo slouží, tak by neměl shlížet, ale měl by být někde prostě mezi těmi lidmi. I to, co říkáte, je jeden z mnoha důvodů, proč já bych strašně fandil tomu, aby prezident svoji agendu prvního úředníka vykonával jinde než v sídle českých králů. Jinými slovy, přál bych si prezidenta, který si bude každý den uvědomovat, že on v tom systému není ten nejdůležitější. Že je jenom protokolárně první. Ale opravdu není ten nejdůležitější.

Vy se tedy chcete do konce zimy rozhodnout, jestli budete kandidovat. Jak vidíte své potenciální soupeře? Příznivci Andreje Babiše už sbírají petiční podpisy, rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová vydala knihu, generál Petr Pavel brázdí republiku…

To já vůbec nebudu hodnotit. Kandidovat může každý, komu bylo 40 let. Budou kandidáti političtí, kteří buď teď vykonávají nějakou politickou funkci, nebo je budou nominovat politické strany a jejich poslanci a senátoři. Budou kandidáti občanští, kteří budou kandidovat na podpis. A rozhodne volič, protože bude přímá volba. A já rád povedu diskusi o tom, jak by se ta funkce měla vykonávat.

Právě proto, že bych si přál, aby to nebyl pravolevý střet, aby to nebyl střet dvou táborů, aby to nebylo zase my a oni. Jistě bude spousta kandidátů říkat, jak chce zasypávat příkopy. Pokud to skutečně chceme, tak ani ta kampaň nemůže být vedena jako střet dvou táborů. To nesmí být pokračováním voleb do Poslanecké sněmovny, to nesmí být revanš za volby do Poslanecké sněmovny. To je úplně jiná disciplína. To znamená, velmi bych si přál, aby ta kampaň byla skutečně vedena v tom, jak si představujeme, že ta funkce bude vykonávána.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované