Jak rozvrátit republiku? Přímou volbou, zjistili před 2000 lety Římané

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přímá volba prezidenta zůstává podle politologa Stanislava Balíka největší politickou systémovou chybou, kterou česká společnost po roce 1989 udělala. Vede podle něj k vyostřeným bojům, jež nezasypávají příkopy, ale naopak je prohlubují. „Logika těchto voleb vede k další polarizaci společnosti. Před tím jsme jako politologové a ústavní právníci ostatně varovali, ovšem marně. Teď sklízíme trpké plody,“ uvedl Balík.

Jako paralelu k aktuálnímu dění v České republice můžeme použít příběh římské republiky, který se odehrál před více než dvěma tisíci roky.

Počátkem roku 46 před narozením Krista porazil diktátor Gaius Iulius Caesar v bitvě u Thapsu vojsko, které hájilo rozvrácenou římskou republiku před jeho nároky. Vůdci poražených, senátoru Marcusovi Porciusovi Catovi, nabídli Caesarovi poslové milost, pokud se vzdá. Cato bez váhání odmítl. „Měl bych být Caesarovi ještě vděčný za to, že porušuje zákony?“ rozzlobil se senátor.

Zákony republiky přece porušuje každý, kdo slibuje milost občanům, nad kterými mu nepřísluší žádná moc. V bezvýchodné situaci se Cato probodl vlastním mečem. O dva roky později se stal Caesar doživotním diktátorem a založil první dynastii římských císařů.

Jeden z posledních obránců republiky nepochybně věděl, že za její pád nemůže dávat vinu samotnému Caesarovi. Důvodem byla slabost vládního systému, který připouštěl přímo volenou funkci tribuna lidu.

Za první dějství úpadku republiky lze označit okamžik, kdy lidové shromáždění zvolilo tribunem schopného populistu Tiberia Sempronia Graccha. Ten se ihned po svém nástupu do funkce v roce 133 před Kristem pustil do díla.

„Divoká zvěř, která obývá Itálii, najde své útočiště, ale ti, kdo za Itálii bojují a umírají, mají nárok jenom na vzduch a světlo a jinak na nic. Bez domova bloudí se svými dětmi a manželkami a vojevůdci jenom lžou, když před bitvou své vojáky vyzývají, ať chrání před nepřítelem své hroby a svatostánky. Protože nikdo z nich nemá otcovský oltář ani hrob svých předků,“ žádal Gracchus přerozdělení italské půdy ve prospěch válečných veteránů.

Tribun přeháněl, přesto měl pravdu v tom, že pro udržení početné armády bylo nutné rekrutům hodně slibovat a že příslib zemědělské půdy patřil k nejpřesvědčivějším argumentům.

Potíž byla v tom, že římská republika už rozdělila veškerou půdu, kterou získala ve svých italských výbojích. Tiberius Gracchus však našel cestu a doporučil Senátu rozdělit pozemky, které měli zvláště v jižní Itálii od státu pronajaté bohatí statkáři. Přes jejich vliv v Senátu to ovšem nešlo, přehnaně ambiciózní tribun však sáhl k bezprecedentnímu kroku. Nejmocnější instituci republiky obešel a nechal svůj agrární zákon schválit pouze lidovým shromážděním. Senátoři se pokusili vrátit úder a přemluvili druhého tribuna Marca Octavia, ať zákon vetuje. Tím ovšem Octavius podle Graccha poškodil lid a byl odvolán.

Senátoři tedy zatáhli za záchranou brzdu. Obvinili tribuna, že usiluje o samovládu, protože proti všem zvyklostem kandidoval podruhé po sobě, a pověřili svého kolegu jménem Publius Cornelius Scipio Nasica, ať Graccha nechá zavraždit. Podle německého historika Klause Bringmanna tím ovšem poškodili stabilitu republiky víc než jejich protivník.

Při všech dalších krizích republiky šlo v základě o stejný problém a stejný scénář.

Od doby Gracchů se rozdělila římská politická scéna na dva tábory, populáry a optimáty. Optimáti měli většinu v Senátu, populárové ji však často dokázali obejít díky pomoci tribunů ovládajících hlas lidu či ulice. Nikdo z populárů však dlouhou dobu neuvažoval, že s pomocí tribunů rozvrátí republiku a zavede samovládu.

Poměry se vyostřily po roce 104, když Senát pověřil vojevůdce Gaia Maria blízkého populárům tažením proti germánským Teutonům a Kimbrům pustošícím severní Itálii. Ten provedl nejdříve dalekosáhlou reformu armády. Dosud mohli být rekruty jen synové z rolnických rodin, kteří měli dost peněz na výzbroj a také se mohli ze služby vrátit do otcovských domů.

Marius však byl nucen přijímat i bezzemky, kterým zaplatil ze státního kvalitní výzbroj, zároveň je musel zajistit po odchodu ze služby. Proto přes tribuna Lucia Appuleia Saturnina prosadil, že každý z veteránů má nárok na 100 jiter, tedy zhruba padesát hektarů půdy. Nárok měl zabezpečit vojevůdce, který se tak stal patronem svých vojáků. Logicky je mohl použít i ke svým politickým cílům. „Gracchovská agrární reforma prošla nebezpečnou metamorfózou, protože vojevůdci s její pomocí získali účinný prostředek, jak vnutit Senátu svou vůli,“ komentoval Mariovy reformy historik Bringmann v knize „Dějiny římské republiky“.

Dalším úspěchem Maria a reformátorů bylo udělení občanských práv všem italským spojencům, i když tomu v letech 91–89 předcházela bratrovražedná, tzv. Spojenecká válka. Nakonec však narazila kosa populárů na kámen.

Novými reformními zákony na oslabení Senátu, které v roce 88 prosazovali přes tribuna Publia Sulpicia Rufa, rozzlobili senátory natolik, že povolali do Říma vojevůdce Lucia Cornelia Sullu, který se počítal k optimátům. Ten obsadil bez odporu město, nechal zabít tribuna Rufa a jeho zákony zrušit. Po několika letech napětí pak vypukla skutečná občanská válka, při níž Sulla Mariovy příznivce rozprášil. Šťastná většina senátorů jmenovala vítěze proti všem pravidlům diktátorem na neomezenou dobu. Ani Sulla ovšem neměl v úmyslu zavést trvalou samovládu.

Je pravda, že nechal sice popravit tisíce svých protivníků, přerozdělit majetek svým spojencům a že si tím vysloužil kritiků samotných senátorů. „Byl to čestný program, byl však prováděn nečestnými prostředky. Vždyť nechal na fóru vydražit majetek čestných mužů, v každém případě římských občanů, a ještě to vysvětloval tím, že prodává svou kořist,“ stěžoval si například Markus Tullius Cicero.

Po dvou letech se však Sulla úřadu vzdal. Vrátil moc Senátu, mimo jiné za tím účelem fakticky zrušil funkci tribunů, a odstěhoval se na venkov.

Jeho příklad ovšem ukázal všem ostatním, že díky zákonům prosazeným opozicí populárů dokáže schopný vojevůdce k sobě připoutat vojáky a získat veškerou státní moc. Už v roce 77, pár měsíců po Sullově smrti se pokusil dobýt Řím jeho bývalý spojenec a konzul Marcus Aemilius Lepidus.

Konec republiky se stal otázkou času.

Nepokoje v Itálii tehdy ještě zlikvidoval další nadaný vojevůdce Gnaeus Pompeius, který ovšem měl blízko k populárům a nechal obnovit funkci tribuna lidu. Jeden z tribunů pak na lidovém shromáždění prosadil mimořádný zákon svěřující Pompeiovi na neomezenou dobu 120 tisíc vojáků, se kterými měl podrobit východní Středomoří. Případný pokus získat samovládu po návratu z úspěšného tažení ještě zablokovali Marcus Licinius Crassus a Gaius Iulius Caesar, ovšem jenom tím, že také oni využili služby tribunů.

Publius Servilius Rullus prosadil na jejich žádost zákon, podle kterého je možné území dobyté Pompeiem v Asii prodat, z výnosů nakoupit půdu v Itálii a rozdělit jeho veteránům. Tím Crassus a Caesar Pompeia neutralizovali, nevyužili však svou moc ve prospěch Senátu a domluvili v roce 60 s Pompeiem tzv. triumvirát.

Historik Titus Livius ho označil za spiknutí proti republice, protože triumvirové rozhodovali o všem důležitém jen mezi sebou a Senát maximálně potvrzoval jejich společné rozhodnutí.

Trvalo ještě dvanáct let, než se ukázalo, kdo z triumvirů dokáže vybudovat nejschopnější armádu a převzít v další občanské válce veškerou moc. Byl to, jak známo, Gaius Iulius Caesar, který založil římské císařství. On a jeho nástupci senátory i tribuny tolerovali z úcty k tradici, k ničemu už je ale nepotřebovali.

Římský příklad ukazuje, že odvolat se na mandát od voličů a zlikvidovat moc parlamentu může každý přímo volený politik, logicky i český prezident. Parlamentní republiku ve městě nad Tiberou ovšem nezlikvidovali lidem volení tribuni, kteří často pouze chtěli pomoci svému městu, skutečným nebezpečím se staly vlivné osobnosti, zpravidla vojevůdci, kteří se naučili tribuny a jejich funkci využívat jako nástroj k vlastnímu vzestupu.

V překladu do češtiny to znamená, že rizikem pro demokracii nemusí být přímo volený prezident osobně, ale lidé z jeho okolí.