Hlavní obsah

Vrátila se do vlasti s Tomášem Baťou. „Bylo mi jasné, že mu tady majetek nevrátí," říká

Otázka pro mecenášku Georginu Steinsky: Jak se proměnilo Česko od listopadu 1989? (Video: Jiří Kubík)

Reklama

5. 7. 2017 13:45

Rozhovor s ženou, která nyní dostala cenu Gratias Agit za podporu dobrého jména České republiky ve světě.

Článek

Georgina Steinsky, dcera českých rodičů, téměř celý život prožila v Kanadě. V roce 1990 se po jedenačtyřiceti letech vrátila do vlasti, aby zde po pádu komunistického režimu pomohla Tomáši Baťovi znovu rozjet jeho obuvnický byznys. Před pár dny jí české Ministerstvo zahraničních věcí ocenilo za to, jak pomáhala propagovat značku ČR po světě.

Vzpomínáte si na svůj první dojem, když jste v březnu 1990 přistála v Praze na letišti? 

Bylo to velmi dojemné. Nejdříve jsem se zadívala na ty červené pražské střechy. Od rodičů jsem toho o Praze a Československu hodně slyšela. Maminka mi dala seznam našeho rodinného majetku, tak jsem to celé prošla. Začínala jsem tak poznávat svoje kořeny. O čem jsme se vždycky bavili, když jsme byli malí.

Baťovi politici slíbili, že mu vrátí majetek

Vy jste se vracela nejen hledat své kořeny. Byla jste jakousi emisarkou Tomáše Bati, který měl zájem obnovit v Československu obuvnickou výrobu, respektive vrátit se se svým byznysem do vlasti. Jak jste se s Tomášem Baťou seznámila? 

V Kanadě a úplnou náhodou. V té době jsem byla náměstkyně ministra v kanadské státní službě a oba jsme byli pozvaní na jednu konferenci – těsně poté, co se on v prosinci 1989 poprvé objevil v Praze. Takový slavnostní návrat do České republiky. A on i paní Baťová byli tak nadšení. A v té době je pan prezident Havel a další vládní činitelé požádali, aby se firma Baťa vrátila na český trh.

A Tomáš Baťa měl zájem se vrátit? 

Tomáš Baťa byl velký vlastenec, měl zájem se vrátit. A protože já měla zkušenosti se státní službou v Kanadě, tak si mysleli, že bych tady mohla s českým státem vyjednávat o podmínkách. Tomáš Baťa tvrdil, že mu čeští státní činitelé slíbili, že mu vrátí jeho majetek. A já jsem říkala: Pane Baťo, to pochybuji.

Už tehdy jste měla pochybnosti? 

Měla.

Protože Baťovy závody byly znárodněny hned po válce v roce 1945, vzhledem k množství zaměstnanců (český stát vracel majetek zabavený až po únoru 1948, pozn. red.). 

Ano.

Takže jste věděla, že tak jednoduché to nebude. 

Jako člověk, který pracoval ve státní správě, jsem věděla, že záleží na tom, jaký se udělá precedens. Bylo mi to jasné, protože moje rodina ztratila majetek ve stejné době (rodina Steinských přišla po roce 1945 o textilní továrny ve východních Čechách, pozn. red.). Bylo mi jasné, že kdyby majetek vrátili Baťovi, tak by vytvořili ohromný precedens a muselo by se vracet všem.

A následně by nebylo co privatizovat. 

To bylo ono.

Tři roky generální ředitelkou firmy Baťa

Tomáš Baťa se nicméně vrátil, vy jste mu pomáhala s jednáním. Jak probíhala a čím skončila? 

Začali jsme studií o stavu obuvnického průmyslu, kterou jsme dělali společně s českým Ministerstvem průmyslu a obchodu. Najali jsme na to mezinárodní poradenskou firmu McKensey Company. Závěr byl, že česká výroba byla za těch čtyřicet let hodně zamražená.

Nebyla konkurenceschopná. 

Jak se svět měnil a jak se mezinárodně změnil obuvnický průmysl a celý obchodní kontext, tak tady ta výroba nebyla konkurenceschopná. Tak jsme řekli státu, že bychom měli zájem tady působit jenom jako obchodní firma.

Tedy dovážet boty z ciziny? 

Ano. A potom, že bychom tady něco vyráběli a vytvořili tu poměrně malou fabriku. Vůbec ne tak velký gigant, jako byl Zlín. Nakonec jsme skončili u toho, že si pan Baťa koupil - jako baťovská společnost - zpátky asi dvaadvacet prodejen, což byly většinou bývalé baťovské obchody.

To znamená ještě v historických objektech? 

V historických objektech a ještě dost často se stejným nábytkem.

Vy jste se tehdy stala generální ředitelkou firmy Baťa? 

Smlouvu se státem jsme vyjednali a podepsali v prosinci 1991, pak tady jako generální ředitel působil zkušený baťovec, z mezinárodní firmy. Potom odstoupil a já se vrátila jako generální ředitelka. Firmu Baťa jsem tu vedla od roku 1993 do roku 1995.

Zajímal by mě váš pocit, když jste tehdy přišla do československých obchodů s obuví, do těch, které firma Baťa koupila. Co jste si tehdy pomyslela? Jak to tam vypadalo? 

Svět se prostě za těch čtyřicet let nějak vyvíjel: Byly značky, bylo módní zboží, obzvlášť pro ženy, zboží se muselo neustále točit. A tady? Tady to zboží leželo dlouho na prodejnách. A jak se vystavovalo? Marketing tady v podstatě vůbec neexistoval.

Heslo „Náš zákazník, náš pán" tady nic neznamenalo

A co pracovní morálka nebo pracovní návyky zaměstnanců? 

Neřekla bych pracovní morálka, ale spíš celý přístup zaměstnanců… Oni se vlastně neuměli zabývat zákazníkem. To byl trh, kde zákazníci neměli vliv na zboží. Do obchodů prostě přišlo to, co bylo naplánované, takže zákazník neměl moc velký výběr. Takže to staré baťovské heslo „Náš zákazník, náš pán“ v té komunistické době ani neplatilo.

A nikdo se ho ani nedomáhal. Ani zákazníci, ani prodejci. 

Nikdo se ho nedomáhal. To byla jedna velmi důležitá věc – chtěli jsme, stejně jako vláda po nás chtěla, abychom ukázali heslo „Náš zákazník, náš pán“. Museli jsme hned začít školit lidi, co to znamená být zdvořilý vůči zákazníkovi. Změnili jsme způsob placení zaměstnanců: Měli základní plat a potom si mohli přivydělat podle toho, co prodali. Také jsme změnili oblečení v prodejnách. Hodně lidí chodilo v zástěrkách a my jsme nařídili, že musí mít černou sukni a bílou košili. Museli jsme ukázat změnu.

Takže jste prodavače učili prodávat a zákazníky jste vedli k tomu, jak a z čeho si můžou vybírat. 

Zajímavé bylo, že zákazníci na tu baťovskou značku nezapomněli, a to pro nás bylo dost náročné, protože lidé od nás čekali nízké ceny. A někdy ta nízká cena úplně neodpovídala tomu, jakou zákazníci čekali kvalitu. Takže to byl trochu boj se zákazníkem: Vysvětlovat, že za tu cenu, kterou je schopen zaplatit, nebude s kvalitou vždy spokojen.

Kdybychom neemigrovali, rodina by byla zavřená

Vy jste odjela z Československa se svou rodinou v roce 1949, rok po komunistickém převratu. Vám tehdy byly tři roky. Přemýšlela jste někdy nad tím, jak by tady vaše rodina, která tu přišla o textilní závody ve východních Čechách, žila, kdybyste neodešli? 

Myslím, že můj dědeček, tatínek a můj strýc by asi byli zavření. A já jako dítě bych asi měla velmi těžký život, protože – jak jsem se následně dozvěděla – komunisté lidem, co pocházeli z kapitalistických rodin, hodně vyčítali. A neměli ani šanci studovat. Já jsem byla vždycky velmi vděčná, že mě rodiče odvezli do Kanady.

Jmenujete se Georgina Steinsky. Předpokládám, že to jméno jste neměla od narození. 

Narodila jsem se jako Jiřina Steinská Sehnoutková. Ale v Kanadě nebyl nikdo schopen říct Sehnoutka, říkali Snutka. Tak jsme používali jen příjmení Steinsky, což tam zvládli vyslovit. A když jsem začala chodit do školy, v pěti letech, tak tam zase nikdo nemohl vyslovit Jiřina. Tak mě přejmenovali na anglický překlad, což je Georgina.

Mluvíte perfektně česky. Předpokládám, že jste se češtině učila především až v anglickém prostředí, nebo si češtinu pamatujete z toho útlého dětství, kdy jste odcházeli do Kanady? 

Maminka a dědeček hodně dbali na to, abychom jako děti mluvily česky. Měli jsme za úkol každý večer zavolat babičce a dědečkovi a promluvit s nimi česky. Běžně česky jsem mluvila asi do třinácti let, ale nemám žádné české školy. Když jsem se vrátila v tom devadesátém roce, tak jsem se musela češtinu zase učit. Trvalo mi to asi rok, než jsem si ji zdokonalila. Ještě pořádně nepíšu, ale aspoň se domluvím.

Pro firmu Baťa jste pracovala tři roky jako generální ředitelka. Čím se zabýváte dnes? 

Dobrovolnictvím. Jsem ekonomicky dostatečně zajištěná, tak jsem se rozhodla, že budu používat své zkušenosti z mé kariéry, což byla jak státní správa, tak soukromý sektor, a že budu pomáhat studentům na torontské univerzitě. Dělám fundraising, aby se na univerzitě učila čeština a česká studia.

Milion korun na opravu vily Čerych

A je o ta studia v Torontu zájem? 

Je, ale není to velké. Například o ruská nebo německá studia je zájem větší. Ale také tady v České republice spolupracuji s Nadací pro rozvoj občanské společnosti, protože jeden můj příbuzný, bratranec mého tatínka, daroval krásnou rodinnou vilu Čerych České Skalici.

Vila je známá z filmu Václava Havla Odcházení. 

To je ono, Odcházení. A můj příbuzný ji daroval nadaci. Už je po smrti, ale předtím mě požádal, abych ve spolupráci s nadací pokračovala. Takže tomu se také snažím věnovat, najít mecenáše, kteří by pomohli vilu udržovat.

Vy sama jste nadaci věnovala milion korun… 

Ano, na opravu té vily.

Na úvod rozhovoru jsem se vás ptal na první dojem poté, co jste přistála v Praze na letišti. Uměla byste říct, po těch 27 letech, jak se Česká republika ve vašich očích za tu dobu změnila? 

To je úplný rozdíl! Jak říká moje dcera, která je profesorkou práv na univerzitě v New Yorku a byla tady v devadesátých letech mě navštívit: „Dneska je to už opravdu normální země!“ Ta společnost se hodně vyvinula. Už skoro není vůbec rozdíl mezi západním světem a Českou republikou. Jedině se mi zdá – ale to je trochu všude – že tu nevidím moc mladých lidí, kteří se zajímají o politiku. Když se tu bavím s lidmi, které tu znám, a ptám se jich: „Proč nejdete do politiky?“, protože někdo se musí postarat o budoucnost tohoto státu, tak oni říkají, že je to nezajímá.

Vidíte, já mám opačný dojem: Spousta lidí se o politiku zajímá, ale jsou znechuceni z toho, co dneska vidí. 

To je třeba ono, že se zajímají, ale jsou znechucení. Ale já jim říkám: „Když do toho nepůjdete vy, tak se nic nezmění.“ Ale to je třeba trochu všude. Doufám, že se ti mladší o to začnou zajímat a změní se to.

Na videozáznam celého rozhovoru pro pořad Výzva se můžete podívat zde:

Rozhovor s Georginou Steinsky vedl Jiří Kubík. (Video: Jiří Kubík)

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené