Hlavní obsah

Vymírající vesnický fotbal chce asociace zachraňovat 80 zapalovači. Horvátha i Koháka přešel humor

30. 8. 2018
Foto: shutterstock, Shutterstock.com

Osiřelá branka. Na venkově řada klubů ruší mládežnické týmy, nebo úplně ukončuje činnost.

V průběhu posledních let se z českých fotbalových soutěží odhlásila zhruba desetina týmů, na vesnici nemá fotbal kdo hrát.

Článek

„No tak tady jsme hrávali,” ukazuje někdejší předseda klubu filmovému štábu fotbalovou branku, ztrácející se v mlází a vysoké trávě.

Jeden z obrazů filmové skici nazvané Konec fotbalu v Dolních Zálupech ilustruje burcující fakt, že na českých vesnicích fotbal vymírá.

Krátký film v podobě hraného dokumentu, který o tom natočil režisér Jakub Kohák, si v pražském kině Ponrepo promítli i účastníci diskuse, která tam proběhla pod názvem Amatérský fotbal v ohrožení.

Padla na něm i informace, že v průběhu posledních čtyř let klesl počet týmů v nízkých třídách z 4415 na 4081.

Podívejte se na trailer filmu Konec fotbalu v Dolních Zálupech:

Hřiště a kluby mizí i ve velkých městech. „Na hřišti, kde jsem s fotbalem začínal, v Praze na Břevnově, teď má vyrůst nějaká víceúčelová budova," konstatoval smutně Pavel Horváth, bývalý reprezentant. Obvykle srší humorem a dává k lepšímu jeden vtip za druhým, tentokrát mluvil zcela vážně. Probírané téma totiž moc humoru nenabízí, ani toho černého.

Úbytek klubů není zdaleka ryze české specifikum. „Italové v tom ohledu používají v médiích termín krvácení, Angličané vymírání,” konstatoval sociolog Dino Numerato.

„UEFA zjistila, že 40 procent fotbalistů zhruba ve věku 15 let s fotbalem končí,” přidává Verner Lička, prezident Unie českých fotbalových trenérů.

Co z toho všeho plyne? Že fanoušků špičkového fotbalu je sice pořád dost, na tribunách, u televizí i mobilů či laptopů. Ale v těch nejspodnějších patrech, u svých kořenů, fotbal na celém kontinentu zároveň, zdánlivě paradoxně, tak trochu hyne.

Má to své obecné rysy, v Česku pak i zdejší, specifické.

„Americký sociolog Robert Putnam nazval svoji studi Bowling Alone. Zmiňuje v ní, že ještě před několika lety se v bowlingových hernách hrávaly týmové soutěže, lidé se přirozeně sdružovali a tvořili týmy. Dneska ve stejných hernách vidí jednotlivce, kteří tam hrají sami (alone = sám). Lidé najednou přestali tíhnout ke kolektivním a věnují se spíš individuálním sportům, vidíme to i u nás, kolik lidí se teď třeba věnuje cyklistice,” zmiňuje profesor Michal Lošťák z Provozně-ekonomické fakulty ČZU.

A podobný efekt se odráží i na českých vesnicích. Zájem o soužití obce ve spolcích uvadá. „V řadě vesnických hospod najdete pódium, na kterém se hrálo divadlo. Kde se hraje dneska?” podotýká Pavel Drahovzal, výkonný ředitel Svazu měst a obcí ČR.

Z debaty vyplynulo, že vesnický fotbal v Česku umírá v zásadě ze dvou důvodů: 1) V obci se nenajde dost lidí, kteří by měli zájem se o klub starat. 2) Dramaticky upadá zájem dětí o fotbal. I proto se nenaplňují, a tudíž ruší mládežnické týmy. A následně pak ani není kým naplňovat mužstva dospělých.

Vesnice se vylidňují, za prací jezdí spousta lidí do měst. Stejně tak děti chodí třeba na vesnici do malotřídky, ale střední školu už také navštěvují ve městě. Vytrácí se sounáležitost a kvůli permanentnímu cestování všem také ubývá volného času.

Fotbalová asociace ČR tomu hodlá čelit. „Najali jsme 80 lidí, pro každý okres bude jeden. A říkáme jim zapalovači. Jsou to lidi plní entuziasmu a energie, kteří budou objíždět místa, kde fotbal zrušili, nebo tam nefunguje. A budou se snažit místní lidi zapalovat, aby se fotbalu začali znovu nebo víc věnovat,” říká Otakar Mestek, šéf oddělení Grassroots (Kořeny fotbalu) z FAČR.

Jak si rozvoj českého sportu představuje Milan Hnilička, vládní zmocněnec pro sport:

(Video: Luděk Mádl, Seznam.cz)

„Základem pro udržení obyvatel na venkově či v oblastech, kterým hrozí vysídlení, je dopravní infrastruktura a dostupnost služeb. Existence sportovních klubů má pozitivní vliv na stabilizaci lidí v obci, především díky možnosti zdravého rozvoje mládeže,” říká Pavel Drahovzal, který je zároveň starostou Velkého Oseka.

Sportovišť by bylo dost. Na venkově zarůstají hřiště trávou, ve městech sice někdejší plácky mizí, ale hřišť pro dětské sportování je podle statistik dost. Jenže zejí prázdnotou.

„Já mám pod okny basketbalové hřiště, tenisové kurty... Ale mám klidné stáří, protože tam prakticky nikdy nikdo není a nesportuje,” mrzí Vernera Ličku, v minulosti slavného kanonýra a posléze trenéra Baníku Ostrava. „Dnešní kluci znají možná Baroše, ještě Rosického... Ale třeba už nevědí, kdo je Ujfaluši,” nechápe.

Zájem dětí o fotbal a sportování vůbec dramaticky klesá. „A přitom by každé dítě pro svůj zdravý růst potřebovalo 4-5 hodin tělesné aktivity denně,” říká Lička. „Plácky, na kterých děti  i ve městech hrály fotbal, jsou pryč a už se nevrátí. Musíme vymyslet něco jiného. Jako v cizině: Na Islandu dělají děti od 4 let věku sportovní gymnastiku. V Rakousku zase ve školách zavedli každodenní povinné sportovní hry.”

Verner Lička patří mezi legendy fotbalového Baníku Ostrava:

Foto: Profimedia.cz

Zatímco ještě před několika lety patřily ve školách hodiny tělesné výchovy mezi nejoblíbenější, nyní se podle statistik posunul tělocvik na druhou stranu spektra, mezi nejméně oblíbené.

Důvod? Učitelé nechají děti běhat kolem hřiště nebo cvičit prostná. Mají strach „co kdyby se jim něco stalo”. I proto, že děti jsou dnes mnohem neohrabanější než dřív, i při pokusu o kotrmelec jim reálně hrozí, že se něco opravdu přihodí. „Co se týče nějaké pohybové koordinace, je to katastrofa,” podotýká Lička. „Za mých mladých časů prakticky nebyly otylé děti, nepamatuju se, že bych někoho takového u nás ve třídě nebo ve škole viděl. A dnes?”

Kromě toho, že děti nejsou zvyklé se hýbat a fotbal a obecně sport je moc nezajímá, je tu další problémový faktor: Všichni mají na všechno mnohem méně času, jak děti, tak rodiče, kteří je při velkých vzdálenostech ve velkých aglomeracích převážejí auty. „Naše máma, to je prostě taxikářka, bez ní by to nešlo,” konstatuje i generální sekretář FAČR Rudolf Řepka.

„Pamatuju se, že když jsme mívali jako kluci trénink, tak jsme si kopali už hodinu před tréninkem a potom i dvě hodiny po něm, než začal trénink dospělých, na které jsme pak ještě koukali,” říká Pavel Horváth. „Dneska je to tak, že máma přiveze kluka na trénink pár minut před začátkem, pak je správce hřiště na minutu přesně pustí na trávu. A sotva jdou kluci ze hřiště, už je máma nakládá do auta, že musí rychle domů. Kluci se spolu ani nesprchují, nic. Vidí se jen při tom tréninku, to mezi nimi ani nemůžou vzniknout normální lidské vztahy a fotbalová parta, na jakou jsme byli zvyklí my.”

Na videu z YouTube kanálu Viktorie Plzeň si připomeňte, jak se Pavel Horváth loučil s aktivní kariérou:

Když pak kluci v 15 letech s fotbalem končí, řeknou, že je fotbal nebaví. „A my se dozvíme, že je vlastně nebavil celou tu dobu, co se mu věnovali. Ani pomalu nevěděli proč," dodává smutně Lička. „Na to by se i v klubech mělo myslet, že fotbal nesmí být jen fotbal. Že by naším cílem mělo být i vychovávat zdravého, sebevědomého člověka, který má radost ze života - a samozřejmě i z toho fotbalu.”

Problém ztráty volného času lze řešit jen složitě. Přesto i v debatě v kinu Ponrepo jeden takový nápad zazněl. „Zkrátit pracovní dobu o dvě hodiny,” poznamenala z auditoria Kateřina Kňapová, fanynka fotbalové Slavie.

Způsobů, jak v Česku pomoci opětovnému rozvoji fotbalu, ale i sportu obecně, je spousta, nelze jít jedinou cestou. „Musí se dát dohromady rodiče, kluby, školy, sportovní svazy, pomoci musí i stát, všichni by měli mít tento společné zájem,” říká Verner Lička.

„Základem všeho je státní koncepce podpory sportu, která teď fatálním způsobem schází,” podtrhnul Pavel Drahovzal, výkonný ředitel Svazu měst a obcí ČR.

Doporučujeme

Reklama