Hlavní obsah

Vzpomínka na generála Radovana Procházku

Ondřej Procházka
co-CEO Seznam.cz
Foto: Paměť národa, Seznam Zprávy

Legenda zpravodajských služeb, generál Radovan Procházka, zemřel v 93 letech.

26. 6. 18:00

Když se koncem roku 1989 zhroutil komunistický režim, nalezly nově vznikající bezpečnostní struktury demokratického státu logicky klíčovou postavu, píše ve vzpomínce na svého otce, generála Radovana Procházku, jeho syn Ondřej.

Článek

Tatínek byl dobrý vypravěč. Vlastně byl i spisovatel, i když vydal jen jednu knížku, dobrodružný román pro mládež zvaný „Bouře nad Pořešínem“, jenž vyšel v lokálním nakladatelství Českobudějovická růže v doznívající atmosféře pražského jara a který je dnes známý především návštěvníkům gotického hradu, do jehož středověkých kulis byl zasazen. Ale jako děti jsme vždy rádi poslouchali jeho vyprávění – ať již se týkalo příběhů z českých, nebo světových dějin, libret oper, které jsme s ním navštěvovali, nebo rodové historie. Táta měl dobrý přednes, smysl pro dramatičnost, a hlavně vyprávěl rád.

O vlastním pohnutém životním osudu nám ale řekl jen málo. Obvykle popisoval jen své idylické dětství ve třicátých letech, kdy se starším bratrem vyrůstal v rodině mého dědečka – velitele Hradní stráže a bývalého ruského legionáře plk. pěch. Vladimíra Procházky. O něco skoupější byl v popisu válečných let a předčasnou dědečkovou smrtí v roce 1946 pak začínalo dlouhé období, o němž se v rodině téměř nemluvilo. Mlha se opět rozplývala až v šedesátých letech.

Bití a mučení na Pankráci

Jistě, věděli jsme, že byl tatínek komunisty na bezmála čtrnáct let uvězněn. Nicméně nevěděli jsme nic o bití a mučení hladem v pankráckých vyšetřovnách, kde ztratil během pár měsíců dobrou polovinu fyzické váhy. Nevěděli jsme o tom, že mu v procesu s Kordovou skupinou reálně hrozil trest smrti. Nevěděli jsme o otřesných poměrech v leopoldovské korekci a o všem, čím si tam tatínek musel projít. Když jsme se ptali, tatínek obvykle jen mávl rukou – bylo lepší být ve vězení, říkal, protože tehdy tam bylo méně darebáků než venku.

Když se mi o mnoho let později – někdy kolem roku 2005 – ozval novinář Jaroslav Kmenta s návrhem, že na základě rozhovorů s tátou sepíše jeho životní příběh, doufal jsem, že se to podaří. Ne kvůli té knize, ale hlavně kvůli sobě. Ale doufal jsem marně. Tatínek nechtěl a přemluvit jsem ho nedokázal.

Tátova zamlklost měla jistě původ v tom, že se vždy snažil hledět do budoucnosti – to byl ostatně jeden z jeho silných povahových rysů. Ale měla i jinou, temnější příčinu. V šedivých dnech nebo tmavých nocích – a každý, kdo žil v době reálného socialismu, ví, že jich ta éra byla plná – jsem v tátových očích občas viděl něco, co mi prozradilo, že ani statečná gesta bohužel nikdy zcela nezhojí jizvy, které na duši člověka zanechá sprosté násilí.

V záři reflektorů

Ty chvíle tísně ale nikdy netrvaly dlouho, protože táta byl založením veselý člověk. Usmíval se téměř bez ustání a často se smál tak, až se stěny našeho bytu otřásaly ryzím a bouřlivým smíchem. Ačkoliv sám byl spíše samotář, lidé jeho společnost vyhledávali a cítili se v ní dobře.

V první polovině osmdesátých let pracoval táta jako kulisák v pražském Stavovském (tehdy Tylově) divadle a já měl coby školák občas možnost sedět na stoličce v zákulisí, nebo dokonce mezi oponami a sledovat fascinující svět dunících prken a jemného prachu plynoucího mezi herci v záři jevištních reflektorů. Táta strávil v divadle přes dvacet let. K divadlu se dostal od filmu. A k filmu se dostal krátce po návratu z Leopoldova na přímluvu Františka Vláčila. Slavný český režisér byl tatínkovým kamarádem z dětství – a byl jím proto, že oba byli syny důstojníků předválečné československé armády. Tatínek se v divadle spřátelil s předními českými herci – mezi jinými s Borisem Rösnerem a Luďkem Munzarem.

Po svém otci Vladimírovi zdědil tatínek lásku ke knihám. Byl sečtělý a knihy přímo miloval. Nás děti učil balit je před čtením do úhledných obalů a obracet každý list šetrným uchopením jeho horního rohu. Knihy se u nás doma těšily posvátnému postavení, byly světlem, které chrání lidstvo před barbarstvím a úpadkem, a jejich studium mělo v systému hodnot naší rodiny téměř spirituální význam.

Vězni jako učitelé jazyků

Tatínek nejen psal, ale také kreslil a maloval. Ve druhé polovině padesátých let výtvarně tvořil i v leopoldovském žaláři a některé z jeho maleb si bachaři volně rozebírali pro své potřeby. Když vězení v roce 1964 opouštěl, uměl dobře anglicky, německy a francouzsky. Cizím jazykům se naučil od spoluvězňů. Celý život pak studoval, když nepracoval, tak ležel v knihách a odpočívat příliš neuměl. Nulla dies sine linea neboli ani den bez čárky, říkával často.

Když se koncem roku 1989 zhroutil komunistický režim, nalezly nově vznikající bezpečnostní struktury demokratického státu v tatínkovi logicky svou klíčovou postavu. Byl zpravodajským odborníkem a představitelem protikomunistického odboje, hovořil a psal plynně anglicky a ač mu už bylo téměř pětašedesát, byl až neuvěřitelně energický a vitální. S uniformou, kterou z něho komunisté o čtyřicet let dříve potupně svlékli, se z něho stal opět voják každým coulem. V době, kdy lidovou představu armádního důstojníka formovala spíše literární a filmová postava majora Terazkyho, působil tátův vzpřímený zjev a noblesní vystupování skoro jako zjevení. Na vojáky i nevojáky.

O tátově lvím podílu na budování porevolučních českých zpravodajských služeb toho bylo napsáno mnoho. Ale stojí za to dodat, že vize rychlé demontáže struktur Státní bezpečnosti a navázání zpravodajské spolupráce se státy NATO, kterou cíleně realizoval, nebyla na počátku devadesátých let vůbec samozřejmá. Značná část politické reprezentace se k ní stavěla rezervovaně. Snad i proto to měl tatínek vždy o něco snadnější u zahraničních partnerů, hlavně u těch za oceánem. Jako prozíravý se z dnešního pohledu jeví i jeho pohled na Rusko, jehož demokratické transformaci z devadesátých let nikdy neuvěřil a nadále ho vnímal jako budoucí bezpečnostní hrozbu.

Odpůrce násilí

O tátovi se také uvádí, že byl antikomunistou, což je pravda. Méně se ale píše, že jeho antikomunismus vyvěral ze zcela neideologických pozic. Tatínek byl především odpůrcem násilí. Útoky na lidskou důstojnost, ať už verbální, nebo fyzické, ho urážely a zraňovaly, ať již byly páchány z jakékoliv pohnutky, na komkoliv a v podstatě v jakékoliv míře. Obě násilné ideologie 20. století poznal důvěrně – komunismus nejdříve z vyprávění svého otce o ruské občanské válce a poté na vlastní kůži po převratu, nacismus za okupace, když byl jeho strýc Jaromír zavražděn v brněnských Kounicových kolejích. Boj proti násilí vnímal táta jako svou povinnost. Tato povinnost ho koncem čtyřicátých let přivedla k účasti v protikomunistickém odboji a o čtyřicet let později postupně do čela tří zpravodajských služeb.

Je třeba říci, že v určitých věcech se také mýlil. V první polovině devadesátých let jednoznačně přeceňoval reálný bezpečnostní význam sudetoněmeckých krajanských spolků a vysloužil si tím nevybíravé útoky ze strany některých českých novinářů. Ale když Miloš Zeman v roce 2013 při kampani v prezidentských volbách vytáhl tehdy již zcela vyhaslou sudetoněmeckou kartu, tatínek svůj hlas věnoval Karlu Schwarzenbergovi (volit šel vždy, i v době, kdy už téměř nemohl chodit). Tatínek byl vlastenec a slovo národ používal s pozitivním obsahem v době, kdy už to vůbec nebylo moderní. Národ pro něj nebyl identitou krve, nýbrž společenstvím svobodných lidí. Na vulgární národovectví, které v posledních letech jeho života zaplevelilo český veřejný prostor, hleděl s tichým pohrdáním.

Odstup od politiků

Nabídkám, aby propůjčil své jméno stranickým nebo soukromým ekonomickým zájmům, nicméně táta vždy odolal. Politicky stál jako sociální konzervativec spíše vpravo, ale jeho hlavní imperativy – důraz na občanské povinnosti a na službu veřejným (sám by patrně starosvětsky řekl „národním“) zájmům – byly na hony vzdálené sobeckému individualismu, který si lidé s pravicovým pohledem na svět někdy spojují.

Táta nesnášel oportunismus a prospěcháře, a také proto si udržoval odstup od politických stran, které je v jeho očích vždy přitahovaly. Když bezprostředně po ukončení aktivní vojenské kariéry dostal štědrou nabídku členství v dozorčí radě jednoho ze zbrojařských koncernů, bez váhání odmítl.

Když ve čtvrtek, v den tatínkova úmrtí, dorazili pracovníci pohřební služby a před našima očima přemístili jeho tělo do připravené rakve, zjistili, že je pro něj trochu stísněná a že ji bude třeba vyměnit za větší. Bylo to zvláštní - tatínek byl vlastně nevelký, měl necelých 182 cm a ani ve svých třiadevadesáti letech neměl nadváhu. Ale bylo to příznačné – tátova přítomnost byla vždy o trochu větší a o trochu významnější, než se na první pohled zdálo.

Jsou zkrátka lidé, kteří když odejdou, jako by s sebou vzali celé světy. Tak snad to tu i bez tebe tvůj národ zvládne, tatínku.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené