Článek
Slavné sídlo britských premiérů, londýnská Downing Street 10, čeká na dalšího nájemníka.
Keir Starmer v pondělí po měsících rostoucí nepopularity mezi voliči i tlaku zevnitř Labouristické strany oznámil rezignaci.
Jeho odstoupení je potvrzením trendu, který v roce 2016 odstartoval odchodem Davida Camerona po hlasování o odchodu Británie z Evropské unie. Země se následně dostala do smyčky nezvykle rychlého střídání pěti ministerských předsedů, z nichž ani jeden nevydržel celé funkční období.
Vůbec nejkratší působení má za sebou konzervativní politička Liz Trussová, která v čele země stála v roce 2022 pouhých 45 dní, za což si vysloužila posměšné přirovnání k hlávce salátu.
Keir Starmer po nástupu k moci sliboval zklidnění a konec rychlé výměny premiérů, i jeho ale po necelých dvou letech čeká brzké stěhování.
Spolu s dalšími a dalšími lídry, kteří po krátkém angažmá odcházejí, se čím dál neodbytněji nabízí otázka: Proč se stalo vládnutí Velké Británii téměř nesplnitelným úkolem a pozice tamního předsedy vlády jednou z nejméně atraktivních funkcí ve světové politice? Vždyť stejná země měla relativně nedávno premiéry, kteří vládli i deset let nebo déle.
„Spojené království není zemí, které by se nedalo vládnout, ale vládne se mu rozhodně mnohem obtížněji,“ říká pro Seznam Zprávy politolog Colm Murphy z Queen Mary University of London.
Británie se v poslední době potýká s politickou nestabilitou a ekonomickou stagnací.
Chaos, ve kterém se země nachází, podle bruselského serveru Politico nabírá takových rozměrů, že Británie začíná přebírat místo Itálii, která s rychle se střídajícími premiéry měla dlouho v rámci Evropy prvenství, než to změnila vláda Giorgie Meloniové. Srovnání se podle něj nabízí i s Řeckem v období dlouhé dluhové krize.
Brexit jako spouštěč
Odborník na britskou moderní historii Edmund Neill jmenuje dva hlavní viníky současné situace – brexit a předchozí období „uskromňování se“, které přišlo po globální finanční krizi z roku 2008. „Vytvořilo to problémy, se kterými si politici dodnes nevědí rady,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy akademik z Northeastern University London.
„Drahý rozvod“ s EU, jak se britskému odchodu z Unie často přezdívá, snížil HDP na osobu v Británii o osm procent. Jeho ekonomické dopady tamní obyvatelstvo pociťuje dodnes, společně s dopady covidové pandemie a energetickými krizemi, které vyvolala válka na Ukrajině a v Íránu.
Podrobněji o dopadech brexitu zde:
„Brexit prohloubil ekonomické problémy, což si nyní mnoho lidí uvědomuje. Mimoto také zvýraznil rozdělení, které britskou politikou rezonuje dodnes. Lidé stále zastávají tyto zakořeněné postoje, které se odrážejí v brexitu,“ říká Neill.
Podobně to vidí i politolog Peter Sloman z Cambridgeské univerzity. „Brexit urychlil erozi systému dvou velkých stran,“ uvádí s odkazem na desetiletí trvající dominanci Labouristické a Konzervativní strany.
„Politiky to donutilo řídit něco, co si významná část voličů přála a pro co zjevně hlasovala v referendu v roce 2016, ale co sami považovali za nerozumné a škodlivé pro britskou ekonomiku i postavení země ve světě,“ vysvětluje Sloman pro Seznam Zprávy.
Kampaň za odchod z EU vzbudila v řadě Britů obrovská očekávání. Slibovala, že se sníží počet přicházejících přistěhovalců a zlepší se ekonomická situace, která se stále nevzpamatovala z finanční krize. Ani jeden ze slibů se ovšem nepodařilo splnit a konzervativní premiéři, kteří o to usilovali, postupně pohořeli.
Vymotat se z bludného kruhu
Pak přišel na řadu Starmer. S volebním sloganem „zastavit chaos“ zvítězil ve volbách v roce 2024 a s labouristy po 14 letech vystřídal u moci Konzervativní stranu.
Britové si od jeho nástupu slibovali restart, který vyčerpaná země tak zoufale potřebovala. Ten ale nepřišel, alespoň ne tak rychle, jak by si to čím dál netrpělivější voliči představovali.
Starmer během kampaně před parlamentními volbami v roce 2024.
Starmerova úloha – vyvést zemi z bludného kruhu nízkého růstu, vysokého zadlužení a stagnujících reálných příjmů, což bylo doplněno o krizi životních nákladů, kterou voliči silně pociťují – nebyla lehká.
„Dnes je mnohem těžší být politikem, protože musíte být opravdu dobrý ve vedení kampaně. Musíte umět dobře komunikovat v krátkém horizontu, ale zároveň mít dlouhodobou strategii, která nepřinese okamžité výsledky,“ míní Neill.
Tato situace velice nahrává stranám, které nabízejí rychlá řešení, bez ohledu na jejich proveditelnost. I z těchto důvodů je dnes nejpopulárnější stranou v zemi pravicově populistická strana Reform UK „věčného narušitele britské politiky“ Nigela Farage. Politické body na druhé straně spektra sbírá Strana zelených.
„Voliči se stále méně identifikují s velkými stranami, což znamená, že vlády, jako je ta současná, někdy v průzkumech dosahují velmi nízké podpory. Pokles popularity v polovině volebního období je dnes horší než dříve, což poškozuje morálku strany,“ říká politolog Sloman.
„Poslanci si navíc uvědomují, že voliči jsou velmi proměnliví, a proto jsou podle mě méně ochotní držet při lídrech, kteří působí nepopulárně,“ dodává.
Připomíná, že i Margaret Thatcherová v 80. letech zažívala uprostřed volebního období značnou nepopularitu. Nebylo to pro ni ale tak zničující jako pro Theresu Mayovou, Borise Johnsona nebo teď Keira Starmera.
Britská stanice Sky News v souvislosti s tím píše, že Británie se stala závislou na střídání premiérů, stejně jako anglické fotbalové týmy na střídání svých manažerů.
Británie hledá vrchního vypravěče
Problém Starmera spočíval podle voličů i expertů také v tom, že mu chyběla jasná vize a navrch charisma. Ačkoliv v některých oblastech dokázal pokročit, nikdy se mu nepodařilo Brity přesvědčit o tom, že mu na jejich problémech skutečně záleží, a představit jim plán, kterému by mohli věřit.
„Premiér je hlavním vypravěčem příběhu národa – a Starmer nikdy žádný příběh neměl,“ uvedl pro stanici CNN britský historik Anthony Seldon, který napsal biografie osmi posledních britských premiérů.
Britští labouristé už delší dobu před Starmerovou rezignací přemýšleli nad tím, kým by mohli skandálem a rozbroji ve straně zatíženého Starmera nahradit. Ačkoliv se spekulovalo o několika potenciálních kandidátech, favoritem se brzy stal starosta Manchesteru Andy Burnham, který je na základě řady průzkumů vůbec nejpopulárnějším politikem v zemi.
Nejvyšší funkci v zemi je nyní Burnham blíže než kdy dříve. Ve čtvrtek zvítězil v doplňovacích volbách a stal se poslancem, čímž odstranil jedinou větší překážku, která stála v cestě tomu, aby se mohl ucházet o post šéfa partaje, a tím i britské vlády (podrobněji zde).
Mnozí labouristé mají za to, že Burnham dokáže lépe „prodat“ jejich úspěchy ve vládě. Protikladem ke Starmerovu nedostatku vize je jeho „manchesterism“, který zahraniční média popisují jako „ambiciózní“ socialismus nakloněný podnikání a usilující o to, aby se základní služby opět dostaly pod veřejnou správu. Z Manchesteru mimochodem pomohl udělat jedno z nejrychleji se rozvíjejících měst v zemi.
Ani on nebo kdokoliv jiný, kdo stane v čele země, ale nemůže čekat, že dostane lehký úkol. „Nový premiér bude muset projevit značnou dávku představivosti, aby ukázal, že populisté nejsou jediní, kdo dokáže oslovit nejhlubší obavy a touhy lidí,“ píše v textu pro The Conversation expert na politickou komunikaci z univerzity v Leedsu Stephen Coleman.
„A bude muset dokázat, že politika může být spíše otevřeným a inkluzivním rozhovorem než powerpointovou prezentací,“ dodává.
Článek z 23. května jsme aktualizovali po pondělním oznámení rezignace Keira Starmera.
