Bod zlomu pro Británii. Země, které je najednou tak těžké vládnout

Ve slavném sídle britských premiérů, londýnském Downing Street 10, se v poslední době střídají „nájemníci“ s nebývalou rychlostí.

Od rezignace Davida Camerona v roce 2016 po hlasování o odchodu Británie z Evropské unie se v něm zabydlelo pět premiérů. A ani jeden z nich nedokázal vydržet celé funkční období.

Vůbec nejkratší působení má za sebou konzervativní politička Liz Trussová, která v čele země stála v roce 2022 pouhých 45 dní, za což si vysloužila posměšné přirovnání k hlávce salátu.

Současný šéf britského kabinetu Keir Starmer po nástupu k moci sliboval zklidnění a konec rychlého střídání premiérů. I jemu ale po necelých dvou letech hrozí brzké stěhování z Downing Street. Mezi voliči je dlouhodobě velice nepopulární a jeho odstoupení si nyní přeje i podstatná část členů jeho strany.

Spolu s dalšími a dalšími lídry, kteří po krátkém angažmá odchází, se čím dál neodbytněji nabízí otázka: Proč se stalo vládnutí Velké Británii téměř nesplnitelným úkolem a pozice tamního premiéra jednou z nejméně atraktivních funkcí ve světové politice? Vždyť stejná země měla relativně nedávno premiéry, kteří vládli i deset let nebo více.

„Spojené království není zemí, které by se nedalo vládnout, ale vládne se mu rozhodně mnohem obtížněji,“ říká pro Seznam Zprávy politolog Colm Murphy z Queen Mary University of London.

Británie se v poslední době potýká s politickou nestabilitou a ekonomickou stagnací.

Chaos, ve kterém se země nachází podle bruselského serveru Politico,nabírá takových rozměrů, že Británie začíná přebírat místo Itálii, která s rychle se střídajícími premiéry měla dlouho v rámci Evropy prvenství, než to změnila vláda Giorgie Meloniové. Srovnání se podle něj nabízí i s Řeckem v období dlouhé dluhové krize.

Odborník na britskou moderní historii Edmund Neill jmenuje dva hlavní viníky současné situace – brexit a předchozí období „uskromňování se“, které přišlo po globální finanční krizi z roku 2008. „Vytvořilo to problémy, se kterými si politici do teď nevědí rady,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy akademik z Northeastern University London.

„Drahý rozvod“ s EU, jak se britskému odchodu z Unie často přezdívá, snížil HDP na osobu v Británii o osm procent. Jeho ekonomické dopady tamní obyvatelstvo pociťuje dodnes, společně s dopady covidové pandemie a energetických krizí, které vyvolala válka na Ukrajině a v Íránu.

„Brexit prohloubil ekonomické problémy, což si nyní mnoho lidí uvědomuje. Mimo to také zvýraznil rozdělení, které britskou politikou rezonuje dodnes. Lidé stále zastávají tyto zakořeněné postoje, které se odrážejí v brexitu,“ říká Neill.

Podobně to vidí i politolog Peter Sloman z Cambridgeské univerzity. „Brexit urychlil erozi systému dvou velkých stran,“ uvádí s odkazem na desetiletí trvající dominanci Labouristické a Konzervativní strany.

„Politiky to donutilo řídit něco, co si významná část voličů přála a pro co zjevně hlasovala v referendu v roce 2016, ale co sami považovali za nerozumné a škodlivé pro britskou ekonomiku i postavení země ve světě,“ vysvětluje Sloman pro Seznam Zprávy.

Kampaň za odchod z EU v řadě Britů vzbudila obrovská očekávání. Slibovala, že se sníží počet přicházejících přistěhovalců a zlepší se ekonomická situace, která se stále nevzpamatovala z finanční krize. Ani jeden ze slibů se ovšem nepodařilo splnit a konzervativní premiéři, kteří o to usilovali, postupně pohořeli.

Pak přišel na řadu Starmer. S volebním sloganem  „zastavit chaos“ zvítězil ve volbách v roce 2024 a po čtrnácti letech u moci s labouristy vystřídal Konzervativní stranu.

Britové si od jeho nástupu slibovali restart, který vyčerpaná země tak zoufale potřebovala. Ten ale nepřišel, alespoň ne tak rychle, jak by si to čím dál netrpělivější voliči představovali.

Starmerova úloha - vyvést zemi z bludného kruhu nízkého růstu, vysokého zadlužení a stagnujících reálných příjmů, doplněné o krizi životních nákladů, kterou voliči silně pociťují - nebyla lehká.

„Dnes je mnohem těžší být politikem, protože musíte být opravdu dobrý ve vedení kampaně. Musíte umět dobře komunikovat v krátkém horizontu, ale zároveň mít dlouhodobou strategii, která nepřinese okamžité výsledky,“ míní Neill.

Tato situace velice nahrává stranám, které nabízejí rychlá řešení, bez ohledu na jejich proveditelnost. I z těchto důvodů je dnes nejpopulárnější stranou v zemi pravicově populistická strana Reform UK „věčného narušitele britské politiky“ Nigela Farage. Politické body na druhé straně spektra sbírá Strana zelených.

„Voliči se stále méně identifikují s velkými stranami, což znamená, že vlády, jako je ta současná, někdy v průzkumech dosahují velmi nízké podpory. Pokles popularity v polovině volebního období je dnes horší než dříve, což poškozuje morálku strany,“ říká politolog Sloman.

„Poslanci si navíc uvědomují, že voliči jsou velmi proměnliví, a proto jsou podle mě méně ochotní držet při lídrech, kteří působí nepopulárně,“ dodává.

Připomíná, že i Margaret Thatcherová v 80. letech zažívala uprostřed volebního období značnou nepopularitu. Nebylo to pro ni ale tak zničující jako pro Theresu Mayovou, Borise Johnsona nebo teď Keira Starmera.

Britská stanice SkyNews v souvislosti s tím píše, že Británie se stala závislou na střídání premiérů, stejně jako anglické fotbalové týmy na střídání svých manažerů.

Problém Starmera spočívá podle voličů i expertů také v tom, že mu chybí jasná vize a navrch charisma. Ačkoliv v některých oblastech dokázal udělat progres, nikdy se mu nepodařilo Brity přesvědčit o tom, že mu na jejich problémech skutečně záleží, a představit jim plán, kterému by mohli věřit.

„Premiér je hlavním vypravěčem příběhu národa – a Starmer nikdy žádný příběh neměl,“ uvedl pro stanici CNN britský historik Anthony Seldon, který napsal biografie osmi posledních britských premiérů.

Britští labouristé nyní přemýšlejí o tom, že by skandálem a rozbroji ve straně zatíženého Starmera nahradili někým, kdo dokáže lépe „prodat“ úspěchy labouristů. Mnozí z nich by přitom rádi vsadili na starostu Manchesteru Andyho Burnhama, který je na základě řady průzkumů vůbec nejpopulárnějším politikem v zemi.

Protikladem ke Starmerově nedostatku vize je jeho „manchesterism“, který zahraniční média popisují jako „ambiciózní“ socialismus nakloněný podnikání a usilující o to, aby se základní služby opět dostaly pod veřejnou správu. Z Manchesteru mimochodem pomohl udělat jedno z nejrychleji se rozvíjejících se měst v zemi.

Ani on nebo kdokoliv jiný, kdo stane v čele země, ale nemůže čekat, že dostane lehký úkol. „Nový premiér bude muset projevit značnou dávku představivosti, aby ukázal, že populisté nejsou jediní, kdo dokáže oslovit nejhlubší obavy a touhy lidí,“ píše v textu pro The Conversation expert na politickou komunikaci z Univerzity v Leeds Stephen Coleman.

„A bude muset dokázat, že politika může být spíše otevřeným a inkluzivním rozhovorem než powerpointovou prezentací,“ dodává.