Hlavní obsah

Bosna zažívá zvlášť náročný rok, a to je v krizi trvale, říká velvyslankyně

Foto: Tereza Ulrychová

Hřbitovů je v Sarajevu hodně – během války bylo město v obležení a lidé nemohli bezpečné odvážet své padlé na oficiální hřbitovy. Konflikt na Ukrajině vyvolal u místních nepříjemné vzpomínky.

Reklama

19. 6. 6:30

Politická situace v Bosně je složitá a do říjnových voleb by atmosféra mohla ještě o něco zhoustnout. Podle české velvyslankyně v zemi Ivany Hlavsové však scénář opětovného rozhoření válečného konfliktu nehrozí.

Článek

/Od zvláštní zpravodajky v Sarajevu/

České velvyslanectví v Bosně a Hercegovině sídlí v nenápadném růžovém domě jen pár minut chůze od sarajevské čtvrti Baščaršija. V útulné místnosti, kterou zdobí busta Tomáše Garrigua Masaryka nebo fotografie staveb architekta Karla Paříka, se setkávám s českou velvyslankyní v Bosně Ivanou Hlavsovou.

V následujícím čase mi přibližuje fungování země i její problémy a tematicky zabloudíme také k válce na Ukrajině.

Bosna si totiž před třiceti lety procházela vlastní válkou a její stopy jsou nejen v metropoli země otisknuty doteď. „Žiji a pracuji ve městě, které bylo ve dvacátém století nejdéle obléhaný městem v Evropě a dodnes je to na něm fyzicky i mentálně cítit,“ popisuje hned na začátku setkání česká velvyslankyně.

Hlavsová do Bosny přijela v lednu 2020, tedy jen chvíli před tím, než tam začal platit první covidový lockdown. Uplynulé dva roky ve funkci tak pro ni nebyly klasickými roky diplomatické práce. Jak ovšem zmiňuje na konci rozhovoru, vše se začíná vracet do normálních kolejí.

Působíte v zemi, kde před třiceti lety probíhala krvavá válka a Evropa nyní zažívá další. Jaký je váš pohled na válku na Ukrajině?

Mám tady rezidenci ve svahu. Z okna vidím staré město a před tím oknem mám televizi. Když 24. února začala invaze, měla jsem před sebou paralelní obrazy. Na televizi mi běžely záběry toho, co se děje na Ukrajině, a za tou televizí bylo město, ve kterém se kdysi sice z jiných důvodů, ale z hlediska konfliktu odehrávalo něco strašně podobného.

Je to skutečně silný zážitek a můžu říct, že přesně takhle to prožívají i obyvatelé Sarajeva. Kamkoliv jsem na konci února šla – ať už úředně na ministerstvo zahraničí nebo pro zeleninu na tržnici – lidé vždy první začali s tím, jestli bude válka. V místních to okamžitě vyvolalo vzpomínky. Zažili něco, co si my asi nedovedeme představit, a okamžitě se jim vybavila traumata, která v sobě mají, i strach z toho, že by se mohlo něco stát.

Odpověď samozřejmě je, že zde válka nehrozí, není to nic reálného. Politická situace je složitá, má to ale jiné důvody a paralely bych tam neviděla. Lidé se mě také často ptají, jakou ten konflikt má vazbu na situaci v Bosně a Hercegovině. Přímou určitě ne, může ale mít nějaký politický vliv, který ale uvidíme až později.

Zdá se mi, že zatím by to paradoxně mělo působit spíše dojmem uvědomění si hrozeb, které v této zemi jsou. Ruský vliv se v Bosně a Hercegovině samozřejmě nějakým způsobem projevuje, obzvlášť v její srbské části. Uvidíme ale až časem.

Jak podle vás konflikt vnímají místní? Je tu dění na Ukrajině velkým tématem?

Stále je to každodenní téma, i když samozřejmě po třech měsících už to pro lidi není ten šok, který měli na začátku. Nejenom lidem v Sarajevu, ale i lidem po celé zemi to připomnělo minulost, která je traumatická bez ohledu na to, jestli jste Bosňák, Srb nebo Chorvat. Obavy, ať už jsou reálné, nebo nejsou, jsou tu pořád.

Když se podíváte na veřejné mínění, je v něm samozřejmě vidět jisté rozdělení. Entita Federace, která je převážně obydlená Bosňáky a Chorvaty, má vnímání zcela jasně podobné tomu, jaké máme my v Česku a jaké má Evropa jako taková. V Republice srbské, kde je převážně srbské obyvatelstvo, se to více blíží tomu, co vidíte právě i v Srbsku, tedy větší sympatie k ruské pozici.

Válka na Ukrajině v místních okamžitě vyvolala vzpomínky. Zažili něco, co si my asi nedovedeme představit, a okamžitě se jim vybavila traumata, která v sobě mají, i strach z toho, že by se mohlo něco stát.
Ivana Hlavsová, velvyslankyně ČR v Bosně

V politické rovině se Bosna a Hercegovina jakožto stát postupně připojila k unijním sankčním balíčkům, a připojila se tak k našemu rozhodnutí. To nebyl problém. Co se ale implementace těchto sankcí týče, tam je to politicky komplikovanější.

Rozhodnutí o implementaci sankcí by musela udělat především celostátní vláda a potom i entitní složky. Celostátní vláda je ale politicky zablokovaná a není reálné očekávat, že by se všichni, kteří tam sedí – tři Bosňáci, tři Chorvati a tři Srbové – dokázali shodnout.

Jak funguje dnešní Bosna?

Uspořádání země, které pomohlo zastavit válku, nebylo myšleno jako trvalé. Představa byla taková, že po nějakých letech dojde k ústavní reformě, která stát nastaví efektivněji. To se ale bohužel nikdy nepodařilo a o 20 let později Bosna a Hercegovina funguje ve stejném státoprávním uspořádání jako na konci války.

Řekla bych, že politický vývoj je zde v posledních letech spíše regresí než progresí. Od loňského léta jsme v zásadě opět v období blokace celostátních institucí. V tomto případě z bosensko-srbské strany. To znamená, že ani předsednictvo, ani celostátní vláda, ani obě komory celostátního parlamentu nejsou schopny efektivně fungovat.

Uspořádání Bosny a Hercegoviny

Bosna a Hercegovina, jak ji známe nyní, vznikla v roce 1995 podpisem Daytonské mírové dohody, která zastavila válku a zavedla ústavu. V té se píše, že země sestává ze dvou entit – Republiky srbské a Federace Bosny a Hercegoviny. Druhou zmíněnou entitu tvoří 10 kantonů a obývá ji zejména bosňácké a chorvatské obyvatelstvo, Republiku srbskou zase obyvatelstvo srbské. Obě části si pak dělí správu o distrikt Brčko na severu země.

S rozlohou menší než Česká republika a počtem obyvatel okolo 3 milionů má Bosna trojhlavé vedení, kdy předsednictvo země tvoří jeden Bosňák, jeden Chorvat a jeden Srb. Dále má jednu celostátní vládu, dvě entitní vlády, deset kantonálních vlád, vládu distriktu Brčko a stejný počet parlamentů. Celostátní parlament a parlamenty entitní jsou dvoukomorové.

Současně jsme v roce, kdy budou všeobecné volby, tedy volby předsednictva, prezidentů Republiky srbské i Federace a 14 parlamentů, ze kterých má vzejít 14 vlád. Bylo poměrně nutné a akutní, aby byla konečně uskutečněna volební reforma, která by ovšem musela znamenat i nějaké dílčí změny ústavy, protože Bosna a Hercegovina vzhledem ke své komplikované struktuře nesplnila několik rozsudků Evropského soudu pro lidská práva.

Od loňska probíhalo poměrně značné úsilí o to, aby tato reforma opravdu proběhla, aby bylo nalezeno politické řešení. Bohužel, v době, kdy ještě bylo možné tyto legislativní změny udělat, k politické dohodě nedošlo. Volby podle zákona musely být vyhlášeny, stalo se tak ale bez reformy.

Napětí v zemi si všímají už i v zahraničí. Jaká je tedy situace?

Tento rok je politicky obzvláště náročný. O politické krizi se zde mluví posledních 20 a více let, řekla bych ale, že míra těchto politických krizí je postupně vážnější a vážnější. Vzhledem k říjnovým volbám pak nelze očekávat, že by nyní došlo k nějakému politickému průlomu v podobě kompromisu ohledně řešení věcí, které je skutečně potřeba řešit. Do podzimu tohoto roku tak očekáváme spíše prohlubování politických problémů.

S volbami je také spojen jeden z momentálně akutních problémů, a to jejich financování. Poslední státní rozpočet měla Bosna schválený standardní cestou v roce 2020, od té doby je země šesté čtvrtletí v rozpočtovém provizoriu, tudíž rozpočet na rok 2022 není a nejsou ani peníze na pořádání voleb.

Je to součást politické hry, kdo déle vydrží. Volby sice byly vyhlášeny, ústřední volební komise, která je organizuje, ale nemá rozpočet a nemůže tak vlastně činit kroky, které podle zákona činit musí – vyhlašovat veřejné zakázky na vybavení volebních místností, najímat lidi atd.

Nyní se vše ještě dostalo do fáze hry o nervy, protože zejména chorvatští političtí představitelé mají za to, že podmínky pro volby nebyly splněny, protože nenastala ona volební reforma. Ostatní jsou pro, aby se volby konaly, a my jakožto zahraniční hlasy říkáme, že všeobecné volby jsou základem demokratického státu. Je to dáno ústavou, je to dáno zákony.

Nezbývá než doufat, že se cesta k financování najde a že se najde co nejdříve. Věnuje se tomu mezinárodní společenství – vysoký představitel, Spojené státy, Evropská unie… Doufáme, že místní politici naznají, že celostátní vláda by přece jenom měla být schopná odhlasovat 6 milionů eur, které jsou na volby potřeba.

Takže volby ani nemusí proběhnout?

To se stát nemůže, a snad se to tedy nestane. Krajním případem je, že se jim ten rozpočet prostě nařídí. Stále zde působí vysoký představitel se svými výkonnými pravomocemi, který má pravomoc vydávat legislativní akty. Převážně si ale myslíme, že není řešení udělat to za ně. Schválit na vládě 6 milionů eur na volby není nic komplikovaného.

Ing. Ivana Hlavsová

  • od ledna 2020 působí jako velvyslankyně ČR v Bosně a Hercegovině
  • dříve pracovala jako velvyslankyně ČR v Srbsku, ve Slovinsku a jako nerezidentní velvyslankyně v Černé Hoře
  • ve službách Ministerstva zahraničních věcí ČR působí od roku 1993, mezi její další dřívější funkce patří post generální konzulky ČR v Los Angeles nebo pozice ředitelky odboru amerických států
Foto: MZV ČR

Česká velvyslankyně v Bosně a Hercegovině.

Jak byste řekla, že je na tom Bosna po jiných stránkách? Místní hodně zmiňují i ekonomické problémy.

Bosna je ve stavu různých politických krizí v podstatě dlouhodobě. Místní političtí lídři se spíše soustředí na svá politická témata a politické krize, a nesoustředí se tak na jiné. Kvůli různým politickým blokádám vlastně ani není možné, aby se řešily věci, které jsou skutečně důležité – témata ekonomická a sociální, která spolu velmi souvisí.

To je jedna věc, druhou je všeobecně právní stát, tedy právní standardy jako vymahatelnost práva a transparentnost. To se týká celého systému soudnictví. Je to jedno z témat, které je z hlediska procesu integrace do Evropské unie v popředí, ale je to také téma, které se týká každého občana. Když potom mluvíte s lidmi a zeptáte se jich, co považují za největší problém, první samozřejmě řeknou ekonomickou situaci. Současně s tím ale říkají také nemožnost domoci se svých práv.

Tohle jsou takové dva obecné problémy, které sestávají z mnoha dílčích kroků a reforem. Je to něco, co zajímá každého občana, a něco, čemu bohužel není věnovaná pozornost.

Když se přesuneme k provázanosti s Českem. Jak velká je aktuálně česká komunita v Bosně a Hercegovině?

V Bosně a Hercegovině je česká krajanská komunita trošku podobná těm v Chorvatsku a Srbsku. Jsou to krajané v mnoha generacích, potomci těch, kteří sem přišli často ještě v 19. století – většinou v době, kdy jsme působili ve společném rakousko-uherském impériu.

Přicházeli sem Češi ve všech možných profesích a jejich potomci tu žijí dodnes. Je jich ale – třeba ve srovnání s Chorvatskem – relativně málo. Budou to malé stovky osob, drtivá většina z nich nemá české občanství a celkem málo jich mluví česky. Udržují zde ale tradici. Je tu celkem 7 českých spolků – dva v Sarajevu, jeden v Mostaru a ostatní jsou na severu.

Jak se tahle situace měnila v průběhu let?

Číslo se snižuje. Snižuje se ovšem spíše z důvodů, které bych nazvala přirozenými nebo biologickými. Ta komunita v podstatě postupně vymírá. Když sem Češi ve starých dobách přišli – a ještě i následující generace po nich – byli dost početní, drželi spolu a udržovali se jakožto česká komunita, protože se často ženili a vdávali mezi sebou.

Dnes ale tahle skupina vymírá a její počet se samozřejmě snížil i v souvislosti s válkou. Někteří, pokud mohli, odešli do České republiky, i když ne v nějakých zásadních číslech. Komunita postupně ztrácí identitu, my se ji ale snažíme podporovat tím, že finančně podporujeme její projekty na udržení tradic.

Nevidím ovšem v tomto segmentu starokrajanů možnost situaci zvrátit. Je nicméně možné, že třeba přes větší aktivitu českých firem nebo lidí, kteří zde budou zapojení do nějakých činností, se postupně vyvine jakási další vrstva české komunity. To je ale v budoucnosti.

Existuje také ještě trochu jiná, ale zajímavá komunita, a to komunita místních lidí s vazbou na Česko, která je hodně vázaná k poslední válce. Když začala, do České republiky řádově došly vyšší desetitisíce uprchlíků. Část se jich vrátila, část jich tam zůstala, ale mnoho jich nyní má vazby na obě země.

Jaké vztahy má Česko s Bosnou? Investujeme zde nějak?

Diplomaticky stručně bych řekla, že vztahy jsou výborné a nemáme žádné problémy. Ty vztahy jsou založeny na historických vazbách, což je samozřejmě velice pěkný a pozitivní základ. Když se podíváte na fotky v téhle místnosti, uvidíte stavby Karla Paříka, nejvýznamnějšího architekta českého původu, který zde působil na přelomu 19. a 20. století v době Rakouska-Uherska.

Foto: Tereza Ulrychová

Sarajevská radnice, na které se podílel architekt českého původu Karel Pařík.

Takových bylo mnoho a v různých profesích, což založilo velice přátelské vztahy. Kromě toho jsme si blízcí geograficky, kulturně i jazykově. Navíc je pro nás ohledně rozvoje bilaterálních vztahů dobré i to, že jsme Bosňanům pomohli v době, kdy jim před 30 lety bylo nejhůř.

Za války jsme začali s humanitární pomocí a vlastně tu začínal Člověk v tísni. Postupně se pak vše rozvinulo do klasické zahraniční rozvojové spolupráce, což jsou tři až čtyři miliony eur ročně, tedy někde mezi 80 a 100 miliony korun v různých typech projektů, které tu dlouhodobě přes 20 let děláme.

Vidíme samozřejmě, že to pomáhá, ale je to také oceňováno z bosenské strany, protože vidí, že je zde konkrétní podoba pomoci, kterou pak jinde vyjadřujeme politicky třeba v rámci Evropské unie.

Co se týče investic, tak ty tady téměř nejsou z důvodů, na které se můžete zeptat i podnikatele, ale možná ten trh jednoduše považují za příliš komplikovaný. Jednak je zde ona komplikovaná struktura státu, a tedy mnoho úrovní, se kterými musíte záležitosti řešit, a poté i poměrně vysoká míra netransparentnosti, korupce a obtížné vymahatelnosti práva.

Jen tak pro zajímavost, co vás čeká v následujících týdnech po pracovní stránce?

Asi tak na konci března jsme zahájili pocovidovou etapu práce. Přijela jsem do Bosny v lednu 2020, v únoru jsem předala pověřovací listiny a vzápětí přišel první lockdown. Asi si dovedete představit, že tyhle dva roky, které jsem zde prožila, nebyly normální roky práce diplomata ani velvyslanectví.

Přibližně se začátkem války na Ukrajině se covid stal nezajímavým a situace se navíc nějakým způsobem dostala pod kontrolu. Všichni se snažíme dohánět, co se dá, a již jsme pořádali – a ještě i pořádat budeme – několik akcí. Měli jsme tu návštěvy na pracovní úrovni z ministerstva zahraničí, průmyslu a obchodu i vnitra. Doháněli jsme prostě to, co jsme potřebovali.

Později začneme předsedat Evropské unii. To bude určitě zajímavý půlrok i proto, že zde budou volby. Naše hlavní práce se nicméně bude odehrávat v Bruselu a v Praze, případně v hlavních unijních městech. Zpravodajství našeho velvyslanectví a případné kontakty ale samozřejmě budou naše kolegy v Praze i Bruselu zajímat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované