Hlavní obsah

Ukrajina jako Bosna? Balkanista se bojí, že unavený Západ uzná ruské zisky

Foto: Profimedia.cz

Jedna z obětí z masového hrobu objeveného v Buči.

Reklama

11. 4. 6:30

Cítím zmar z toho, že se tyto věci dějí znovu, říká o válce na Ukrajině balkanista František Šístek v rozhovoru pro Seznam Zprávy. V první fázi války v Bosně a Hercegovině zemřelo 45 až 50 tisíc lidí, především muslimů a Chorvatů.

Článek

Poté, co ukrajinská armáda získala zpět některé oblasti kontrolované i měsíc ruskou armádou, odkryla se zvěrstva, která páchala. Podle svědectví místních Rusové chladnokrevně zabíjeli civilisty, půjde nejméně o stovky lidí. Vraždění ve městě Buča přirovnala ukrajinská vláda k masakrům páchaným v 90. letech minulého století v Bosně a Hercegovině, když uvedla, že město poblíž Kyjeva je „nová Srebrenica“.

Podle odborníka na moderní dějiny Balkánu a zejména země bývalé Jugoslávie Františka Šístka zločiny z tehdejší války aktuální situace na Ukrajině v mnohém připomíná. Znalost reálií a léta zkoumání příčin, průběhu a následků války v Jugoslávii v něm také vzbuzují obavy, že podobných paralel by mohlo přibývat.

„Západ by se kvůli vyčerpání z války mohl přiklonit k podpoře míru, který bude pro Ukrajince nevýhodný a zafixuje ruské zisky,“ říká Šístek v rozhovoru pro Seznam Zprávy s odkazem na Daytonskou mírovou dohodu, která sice ukončila válku v Bosně, ale vytvořila nefunkční stát.

František Šístek

  • Působí na Katedře ruských a východoevropských studií při Institutu mezinárodních studií FSV UK.
  • Zabývá se moderními dějinami, antropologií a současností Balkánu, zejména bývalé Jugoslávie.
Foto: IMS FSV UK

Balkanista František Šístek.

Co jste vy jako někdo, kdo se intenzivně zabývá okolnostmi největších masakrů moderních evropských dějin, které byly spáchány během války v bývalé Jugoslávii, cítil, když jste viděl první snímky, záběry a zprávy o mrtvých civilistech na územích osvobozených ukrajinskou armádou?

Pro mě jako pro člověka, co se Balkánem zabývá i profesně, je logické, že si hned vzpomene na to, co se tam dělo před třiceti lety. Člověk v tu chvíli pocítí i určitou bezvýchodnost a zmar z toho, že se tyhle věci opravdu neustále v dějinách opakují, ačkoliv se vždycky říká, že už nikdy více k něčemu takovému nedojde.

Bohužel tu zase máme situaci, která je tomu podobná, ač tedy ne ve všech faktorech. Co se nicméně týče lidského utrpení, tak tam je to samozřejmě naprosto srovnatelné. Kdo ví, co se také dělo a děje lidem, již jsou na územích, které má Rusko ještě pod kontrolou.

Pojďme rozebrat, v čem se tedy ty masakry v Buči a dalších místech podobají a nepodobají hrůzám války v Jugoslávii věcně. Co říkáte například na to srovnání s masakrem ve městě Srebrenica?

To se samozřejmě rychle objevilo, je to asi první věc, co lidi v tomto kontextu napadne ve spojení s válkou v Jugoslávii, protože je to velice známá událost. Já bych ale to, co jsme zatím viděli v Buči a na dalších místech, srovnal spíš s první fází války v Bosně a Hercegovině v roce 1992.

Ke Srebrenici došlo až v roce 1995 a šlo o genocidu, která byla dobře připravená a naplánovaná, už dopředu se domlouvalo, kde ty lidi zabijí a pohřbí. A to aspoň podle toho, co zatím víme, není případ toho, co se děje na Ukrajině.

Jak tedy vypadala ta první fáze války v Bosně a Hercegovině?

V té měla naprostou převahu srbská armáda a během prvních měsíců zabrala nadpoloviční část území Bosny a Hercegoviny. Na těch zabraných územích se srbská armáda dopustila mnoha zločinů. Během této první fáze války tam bylo asi 45 až 50 tisíc obětí z řad muslimů a Chorvatů. Například v bosenském městě Prijedor se objevil i vůbec největší masový hrob z celé války, kde bylo pohřbeno přes tisíc obětí.

Tato fáze války byla velmi brutální, jen se dneska při zpětném pohledu nepojí s jedním konkrétním místem jako třeba právě Srebrenica, kde bylo najednou zabito asi osm tisíc lidí. Šlo spíš o zabírání teritoria, kdy přijde armáda do města a vraždí.

Ty situace tam byly různé, ale docházelo i k tomu, že civilisté byli vražděni se spoutanýma rukama nebo rovnou při prvním kontaktu s vojáky. Takových zločinů bylo hodně a je to přesně to, co mi připomíná Buču a další místa na Ukrajině.

Co se naopak na těch dvou situacích nepodobá vůbec?

Nedá se říct, že by se vůbec nepodobala Srebrenica, protože lidské utrpení srovnatelné je a má to i další podobnosti, velký rozdíl nicméně vidím v několika jiných směrech.

Jednak jde o to, že my teď máme docela jasný obraz o tom, kdo je útočník a která strana je v právu. V Bosně v roce 1992 a dokonce i v dalších letech se zcela otevřeně v politických kruzích mluvilo o takzvaných „bojujících stranách“, jako by si ty strany byly rovnocenné. Skutečnost ale byla jiná v tom, že Srbsko se zmocnilo bývalé federální jugoslávské armády, která byla jednou z největších v naší části Evropy. Bosna a Hercegovina, Slovinsko i Chorvatsko v roce 1991 byly – na rozdíl od Srbska – nově vznikající státy, které armádu neměly.

Ukrajinci ale armádu mají, byli dobře připravení, a to je úplně nesouměrné se situací v Jugoslávii, kde jedna strana měla všechno a druhá strana neměla vůbec nic.

Mezinárodní komunita to tehdy přesto brala jako válku, kde jsou si strany víceméně rovnocenné, a zavedlo se embargo na zbraně, které platilo úplně pro všechny.

Co dál?

Důležitý rozdíl spočívá samozřejmě i v tom, že Rusko má jaderné zbraně. To je pochopitelně velmi důležité a se Srbskem se to nedá srovnávat. V přístupu k válce v Jugoslávii byla také vidět tendence Západu moc se do situace nevměšovat, a ten zásah přišel až v roce 1995, přičemž okamžitě změnil situaci.

Dneska vidíme, že se to zjevně dalo změnit dřív a Bosna a Hercegovina měla velkou smůlu, že takto dopadla. Nemuselo to takhle dopadnout a Evropa za to nese velkou zodpovědnost.

Další rozdíl vidím i v tom, že prezident Volodymyr Zelenskyj je velice výrazný, vyvolává silné sympatie. Tehdejší prezident Bosny Alija Izetbegović byl pro mnoho lidí nesrozumitelný a nesympatický. Existují i záznamy pamětí tehdejších diplomatů, kteří říkali, že mnohým byl sympatičtější spíš Slobodan Milošević, který mluvil anglicky a tak dále.

Ukrajina má namísto toho charismatického vůdce a je to stát, který si za 30 let nezávislosti vybudoval diplomacii s výbornými diplomaty. Celkově je Ukrajina mnohem etablovanější; v tom má oproti nově vznikajícím státům na Balkáně určitě výhodu.

Rozhodně tím ale nechci říct, že na Ukrajině nedochází k podobným tragédiím.

Co ruská reakce, která kategoricky popírá, že by ruské jednotky vraždily civilisty? Je to srovnatelné s tehdejší reakci Srbska?

Tady samozřejmě podobnosti jsou. Z tehdejšího hlediska to ale bylo i v lecčem trochu jiné. Formálně se v Bosně totiž neangažovalo vysloveně Srbsko. Oficiálně tam nepůsobila armáda zbývající Jugoslávie (tedy Srbska a Černé Hory), ale armáda nově vyhlášené republiky bosenských Srbů.

Můžeme si to představit tak, jako by formálně bojovaly jen ty odtržené separatistické republiky na východě Ukrajiny a jako by Moskva říkala, že se na Ukrajině sama neangažuje, ale zároveň je vyzbrojovala a pomáhala.

Milošević tehdy předstíral, že s tím nemá formálně nic moc společného a že s těmi bosensko-srbskými vůdci až tak nesouhlasí, není to jeho věc a všechno se děje bez jeho vědomí.

Dnes té válce sice Rusové také říkají jen „speciální operace“, ale nepopírají, že je na Ukrajině jejich armáda; v tomto smyslu je situace jiná.

Rusko tedy říká, že se to nestalo, zatímco Srbsko říkalo, to jsme nebyli my…

Ano, tak nějak, ale pozor. V některých případech i tam docházelo k totálnímu popírání toho, co se dělo. Některé propagandistické mýty, které se tehdy vytvořily, jsou navíc dodnes velmi živé a stále se objevují.

Příkladem je třeba masakr na tržišti Markale v Sarajevu. Tam zahynuly desítky lidí a srbským argumentem bylo, že muslimové schválně stříleli na vlastní lidi, aby upoutali pozornost Západu a vyvolali intervenci proti Srbům. Vyšetřování přitom pak ukázalo, že bosenští muslimové sami na své lidi nestříleli.

Sedí to i na válku v Kosovu a masakr v Račaku z roku 1999. V Srbsku v té době se mezi nacionalisticky smýšlející veřejností ujalo to, že to byli Albánci sami, aby upoutali pozornost Západu. V tom se myslím ty lži Ruska a Srbska podobají.

Vy jste teď pracovně v Černé Hoře. Vidíte na Balkáně nějaké paralely s vnímáním ukrajinské války s tou dnešní na Ukrajině?

Když zůstanu u propagandy, tak je tady do jisté míry podobný element svádění odpovědnosti na vnější síly. To byl v 90. letech velmi silný motiv ze srbské strany, kde bylo jedním z argumentů, že vyhrocení situace způsobilo hlavně působení Západu.

Tehdy to bylo zejména Německo. To se totiž nedlouho předtím sjednotilo, takže se říkalo, že vzniká „Čtvrtá říše“, že tu válku Německo v podstatě rozpoutalo tím, že předčasně uznalo takříkajíc separatistické republiky, čímž se myslí Slovinsko a Chorvatsko, které si to samostatně odhlasovaly, protože Jugoslávie už pár let přestávala prakticky fungovat. To tady můžete slyšet dodnes.

Teď, když sleduji srbskou propagandu, která je v lecčem derivátem té ruské, vidím tvrzení, že válku na Ukrajině vyvolal západ a „Amerika bude na Ukrajině bojovat do posledního Ukrajince“. Toto ze srbských zdrojů slýchám dnes a denně a jde opět o svádění viny na vnější síly. Nyní tedy hlavně na Spojené státy. V 90. letech se to svádělo hlavně na Německo, jinak je to ale velmi podobné.

Napadne vás nějaká paralela, která se zatím neobjevila, ale bojíte se, že se tak v budoucnu stane?

Samozřejmě. To mě napadá, když přemýšlím nad tím, jak válka na Ukrajině vlastně dopadne. V bývalé Jugoslávii to dopadlo tak, že se válka úplně nedořešila a v zájmu míru, což byl samozřejmě do jisté míry zájem legitimní, se uzavřela například Daytonská mírová dohoda. Ta sice ukončila válku, ale Bosnu trvale rozdělila a vytvořila stát, který úplně nefunguje.

Daytonská dohoda

Konflikt v Bosně a Hercegovině skončil v roce 1995 za pomoci mezinárodního společenství podpisem Daytonské dohody. Země vyšla z jednání jako stát složený ze dvou částí – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské, přičemž Sarajevo zůstalo jako nerozdělené hlavní město země. Dohoda byla řešením poválečných problémů jako územního uspořádání a politického rozdělení moci.

Myslím si, že v případě Ukrajiny to nebude úplně stejné, chci tím ale říct, že by se Západ kvůli vyčerpání z války mohl přiklonit k podpoře míru, který bude pro Ukrajince nevýhodný a zafixuje ruské zisky a tak dále. To je věc, které se obávám. Mělo by se dbát na to, aby to tak nedopadlo.

Vy už jste ve spojení se srebrenickým masakrem použil slovo genocida. Pasuje vaše vnímání tohoto pojmu i na vraždění civilistů ruskou armádou?

On je to samozřejmě pojem, který definuje mezinárodní právo, já ale právník nejsem, takže ho vnímám jinak.

Podle mě to tedy není o tom, že chcete zabít úplně každého. Doufám, že takový ruský plán vyvraždit všechny Ukrajince ani neexistuje. Některé elementy genocidy, a to i podle jiných odborníků, kteří se tím pojmem zabývají víc než já, už nicméně na místech, kam vkročila ruská armáda, opravdu naplňovány jsou. A to máme za sebou teprve měsíc války.

Myslím si, že vidíme, že ruská armáda považuje Ukrajince za někoho, kdo na ta místa vůbec nepatří. Na likvidaci některých měst a vesnic se ukazuje, že Rusové opravdu likvidují všechno a všechny a já si myslím, že v tomto smyslu už pojem genocida skutečně naplněn je. Nemám o tom ze svého pohledu žádné pochybnosti. Věřím, že i kdyby ruská armáda postoupila dál, pokoušela by neutralizovat tímto způsobem i zbytek Ukrajiny.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované