Češi našli neznámý stalinský lágr. Vězni stavěli kanál mezi dvěma moři

Česká expedice sdružení Gulag.cz objevila na své cestě po střední Asii pozůstatky stalinského lágru.

Jeho vězni na začátku padesátých let budovali v podstatě jako otrocká pracovní síla takzvaný Turkmenský kanál. Ten měl spojovat Aralské a Kaspické moře, ale po Stalinově smrti v roce 1953 stavba skončila. Vězni dokončili jen sedm kilometrů kanálu z řeky Amudarji na území současného Uzbekistánu.

„Tušil jsem, že v těchto místech by nějaký tábor mohl být. Ale nejsou k tomu žádné dokumenty a ani místní historici o tom mnoho nevěděli,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitel Gulag.cz Štěpán Černoušek s tím, že mu pomohla náhoda v podobě setkání se synem jednoho z pamětníků. A také odtajněné záběry americké Ústřední zpravodajské služby (CIA).

Na základě čeho jste tušil, že na západě Uzbekistánu se může nacházet zapomenutý tábor?

Věděl jsem, že na hranici dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu začala v roce 1951 stavba plavebního kanálu, který měl propojit Aralské a Kaspické moře. Šlo o takovou typickou komunistickou megalomanskou stavbu, ale není o ní nikde mnoho zmínek a dokumentů, protože po Stalinově smrti v roce 1953 sovětská vláda projekt zastavila.

Vzniklo jen sedm kilometrů kanálu, ale informací o této stavbě se zachovalo málo. Já jsem si říkal, že poblíž takové stavby musel být nějaký tábor pro vězně, protože na takových projektech pracovali hlavně vězni z gulagů.

Místní historikové v Uzbekistánu ale o ničem nevěděli a říkali mi, že tam pravděpodobně žádné lágry nestály. Ale rozjeli jsme se do města Tachiataš, které je blízko hranice s Turkmenistánem, že se pokusíme něco najít nebo se setkat s někým z místních lidí, kdo by mohl něco vědět.

Stáhl jsem si také odtajněné satelitní fotografie CIA z roku 1962, které mi pomohly identifikovat místa, kde by se stalinský gulag mohl nacházet.

Jak?

Jedno místo vypadalo přesně tak, jako jiné tábory, které znám a kde jsem byl. Typický areál postavený tak, jak se tyto gulagy budovaly. A měli jsme štěstí, protože toto místo zůstalo dodnes nezastavěné, protože tam zhruba do roku 2009 fungovalo elektrotechnické učiliště.

Kde leží město Tachiataš?

Přijeli jsme na místo a zjistili jsme, že tam skutečně jsou základy budov pro vězně. O kus dál jsem zahlédl malý domek, který fakt vypadal jako vystřižený z padesátých let.

Druhý den přijel muž, který tam bydlí, a ukázalo se, že jeho otec, který už nežije, v lágru pracoval jako topič. Nebyl vězněm, tu práci dostal za válečné zásluhy, shodou okolností v roce 1945 s Rudou armádou došel do Prahy.

A ten domek je skutečně jedinou budovou, která z tábora zůstala stát. Byla to strážní budova při vjezdu. Tento muž se dozvěděl o existenci tábora právě od otce, když hráli v těch místech fotbal. Otec mu řekl, ať tam fotbal nehrají, že tam mučili lidi. A provedl ho těmi domy, které tehdy ještě stály, na konci sedmdesátých let.

A dozvěděl jste se něco o vězních gulagu? O lidech, kteří na kanálu pracovali?

Otec prý tomu muži říkal, že tam byli Poláci, Ukrajinci a také němečtí váleční zajatci. U těch Němců to je otázka, zda to tak skutečně bylo, protože německé zajatce režim věznil na jiných místech než sovětské občany. Ale mohly existovat výjimky.

Mimochodem zajímavé je, že v tomto městě Tachiataš je dost lidí, kteří mají korejské předky. Když Stalin prováděl deportace mnoha národů a etnických menšin napříč Sovětským svazem, tak část Korejců z Dálného východu přesunul do Uzbekistánu. Jejich potomci tu stále žijí.

Takže v sedmdesátých letech tábor ještě stál…

Budovy a celý areál byly opuštěné, jen v jedné části se nacházelo to elektrotechnické učiliště. Ten pamětník pak popsal, že budovy a všechno, co šlo, rozebrali na začátku devadesátých let kvůli železu a stavebnímu materiálu. Tehdy po rozpadu Sovětského svazu byla v Uzbekistánu hluboká ekonomická krize a bylo běžné, že lidé rozebírali opuštěné a nevyužívané objekty.

A kanál tedy nikdy nesloužil svému účelu?

Ne, dnes je to spíš taková říčka a místy odpadní stoka s rákosím kolem. Z části je udělané koupaliště. Koryto z řeky Amudarji do kanálu mělo původně na šířku sto metrů, aby se tam vešly velké lodě. Dnes má mnohem méně.

Nemáme přesné informace o tom, proč to zastavili. Ale asi byl důvod podobný jako u stavby železniční tratě severní Sibiří. Po Stalinově smrti v ní Moskva nepokračovala, protože taková železnice nedávala strategický ani ekonomický smysl. Jen se to báli Stalinovi za jeho života říci. Stejným případem je tunel pod Sachalinem, také budovaný vězni. Jakmile Stalin zemřel, práce tam skončily.

Uzbecká vláda neklade politicky překážky výzkumu stalinských represí?

Neklade. V Uzbekistánu se z historie připomínají jako hrdinové takzvaní basmačové, kteří bojovali ve dvacátých letech minulého století pro bolševikům. Sovětská propaganda je označovala za bandity, v Uzbekistánu jsou dnes hrdinové. V Taškentu je muzeum politických represí, které mají zajímavé časově rozpětí let 1850 až 1991. Nerozlišuje mezi carským Ruskem a Sovětským svazem.

Je současný Uzbekistán zemí, které se ekonomicky daří?

Jak kde. V Taškentu jezdí mnoho elektromobilů a je tam cítit, že celkově to město se rozvíjí. Na východě ve Ferganském údolí to vypadá jako někde v Turecku. Ale třeba tady na západě Uzbekistánu, o kterém se bavíme, tam to spíš připomíná ještě sovětskou éru. Pořád se v Uzbekistánu lze domluvit rusky, i když ne úplně s každým.

Dříve jste jezdil také do Ruska. Je nyní vyloučené pokračovat tam ve výzkumu?

Za současné situace to možné není, z řady důvodů. Jeden z nich je ten, že ruský režim se snaží historii gulagů a stalinských represí vymazat z dějepisu a z historické paměti. Zlikvidoval muzeum gulagu v Moskvě a teď z toho dělají muzeum genocidy sovětského národa za druhé světové války. Takže z obětí Stalina udělají oběti nacistů.