Hlavní obsah

Existuje druhé, digitální Estonsko. Najdete ho na počítačích v Lucembursku

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Pablo Garrigos/Picture Alliance for DLD, Profimedia.cz

Taavi Kotka, otec nápadu „digitální ambasády“ čili druhého Estonska na území Lucemburska.

Reklama

V době, kdy se podávají daňová přiznání, asi většina z nás bolestně cítí, jak moc pozadu v efektivitě a eleganci státní správy jsme.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Počátkem března vydala agentura Reuters exkluzivní zprávu, že Ukrajina hledá možnost, jak přesunout důležitá vládní data a počítačové servery mimo své území. To pro případ, že by ruská invaze byla úspěšná a k moci by se dostala okupační vláda, případně pokud by vojenský útok ukrajinské počítačové servery zničil. Taavi Kotka na Twitteru napsal: „A nám se svět smál, když jsme začali budovat digitální velvyslanectví.“

To si samozřejmě žádá vysvětlení. Kotka je úspěšný třiačtyřicetiletý muž. Narodil se v bývalém Sovětském svazu, vystudoval Technickou univerzitu v Tallinu a stal se programátorem. Dnes je považován za počítačového vizionáře, pracuje v soukromé sféře, pohybuje se na estonské startupové scéně. Ale co je důležité, čtyři roky byl „CIO estonské vlády“. Tak to aspoň uvádí jeho životopis i heslo na Wikipedii.

Už u toho je dobré se zastavit. Vlády nemají CEO, CFO nebo CIO. To jsou termíny používané v byznysu. „Chief Executive Officer“ je ve vládě premiér, „Chief Financial Officer“ ministr financí a „Chief Information Officer“ asi ministr informatiky. A pokud takový úřad v zemi není, pak by byl vhodný překlad třeba „vládní zmocněnec pro technologie“ nebo něco na ten způsob.

Ale Estonsko není tradiční zemí, a tak má pro tyto věci CIO. A rozhodlo se zařadit se mezi ty, kteří se v digitalizaci dostanou mezi naprostou světovou špičku. Estonce vždycky zlobí, když se o Estonsku mluví nebo píše jako o „postsovětské zemi“, a o zhruba čtyřech dekádách, kdy byli součástí Sovětského svazu, jako o okupaci. Nejde o formalismus, je to pro ně překvapivě důležité. A asi právem, ostatně Československo nebylo po válce také „postnacistickou zemí“, ale prostě opět Československem. Byť svobodným jen velmi krátce.

Pro malou zemi (Estonsko má necelých 1,3 milionu obyvatel), mluvící vlastním, navíc velmi neobvyklým jazykem, je vždycky problém najít a definovat svůj smysl. Tím spíš, když její obyvatelé žijí v těsné blízkosti obřího souseda, se kterým navíc mají velmi špatné zkušenosti. Sázka na budování vzdělanostní a informačně orientované společnosti je asi tou nejlepší. Na přelomu 20. a 21. století je to cesta, jak dát zemi vysokou přidanou hodnotu. Stačí se podívat například na Izrael nebo Singapur.

Dá se říct, že se to Estonsku povedlo. Pokud jste jeho občany, můžete prakticky jakýkoli kontakt se státem absolvovat pouze digitálně. Platit daně, volit v jakýchkoli volbách, koupit nebo prodat nemovitost. Jistě, jsou ještě úřední úkony, které fyzickou přítomnost vyžadují. Například svatba. Ale Estonci rádi žertují (a možná to ani není žertování), že i na tom se pracuje.

Navíc, země rozjela i svůj mezinárodní program „elektronického pobytu“ neboli „e-residency“, který umožňuje zájemcům odkudkoli ze světa stát se jakýmsi „digitálním Estoncem“. Jsou i v Česku, s jedním z nich, podnikatelem Jiřím Bulanem, jsem natáčel podcast. I tohle e-občanství lze vyřídit celé elektronicky, jen si pak na velvyslanectví nebo konzulátě musíte vyzvednout identifikační kartičku s čipem.

Celkem je dnes necelých 90 tisíc e-Estonců, jejich počet někdy roste po vlnách. Jedna taková byla například po dokončení brexitu z Británie, zájem by dnes asi měla i spousta Rusů. Ale z Ruska a Běloruska dnes estonská vláda žadatele nepřijímá. S estonskou e-občankou si v zemi můžete otevřít bankovní účet, založit firmu a začít podnikat.

Je zřejmé, že digitalizace Estonska byl dobrý „byznysplán“, a nebojím se tenhle termín použít, vždyť přece projekt řídil CIO. Ale nejen to, on je to do určité míry i určitý politický „plán B“ pro případ útoku zvenčí. Ten nejde vyloučit, jakkoli je Estonsko stejně jako další dva pobaltské státy členem NATO. A může to být útok klasický, vedený tanky jako teď na Ukrajině, anebo kybernetický.

Země už tuhle zkušenost udělala v roce 2007, kdy čelila asi bezprecedentnímu počítačovému útoku právě z Ruska. Což v důsledku vedlo ke dvěma věcem: zmnohonásobení kybernetické ochrany a pak k vytvoření jakési „zálohy celého státu“ mimo území Estonska. Čímž se dostávám k tweetu Taaviho Kotky zmíněnému v úvodu.

Byl to on, kdo přišel s projektem „elektronické ambasády“, tedy zjednodušeně řečeno počítačového serveru, který je dnes fyzicky umístěn v Lucembursku. Legislativně je to vyřešeno podobně jako se skutečnou ambasádou, počítač představuje „estonské území“, takže data fakticky nejsou na území cizího státu.

Pravidelně se aktualizují, takže s nadsázkou se dá říct, že „aktuální verze“ Estonska je nahraná na počítačích v Lucembursku. A má to jednoduchý praktický důsledek: kdyby z jakéhokoli důvodu přestaly úřady a státní instituce v Estonsku pracovat, je možné velmi jednoduše „přepnout“ na zálohovanou verzi a většina funkcí státu bude dál fungovat.

Jsem technooptimista, navzdory všemu, co dnes o rizicích nových technologií čteme. A nemyslím si, že technologické korporáty jsou novými „tabákovými firmami“, které zdraví společnosti ničí a poškozují. Jsem přesvědčen, že jsme to my, lidé, kteří s nimi neumíme zacházet. A že se to naučíme a dnešní skepse je dočasná.

Proto obdivuju to, co Estonsko v disciplíně takzvaného e-governmentu dokázalo. Ale zároveň jsem celoživotní skeptik ve všem, co se týká právě státu. Nevěřím mu a jsem přesvědčen, že u něj platí pravidlo „čím menší, tím lepší“. Státní aparát považuju za neefektivní, k politikům mám dlouhodobě cynicky nedůvěřivý vztah. Což je pro budování digitálního státu problém. V takové míře, jakou vidíme v Estonsku, nemůže e-government bez důvěry fungovat.

A to je právě zajímavé, důvěra Estonců ve stát je vysoká, aspoň v porovnání s běžnými západními zeměmi. Nevím, jestli je to proto, že stát nabídl efektivní provoz s pomocí technologií, anebo jestli to, že se digitalizace povedla, je zásluha právě té důvěry. Zkrátka jestli bylo dřív vejce, nebo slepice.

Poznamenal jsem si, co o estonském digitálním experimentu prohlašuje technologický vizionář, britsko-americký byznysmen Andrew Keene. „Na estonském modelu se mi líbí, že občanům nabízí dohodu,“ řekl magazínu Aktuálně v roce 2019, když byl hostem konference Meltingpot v Ostravě. Jinak řečeno, ten vztah je „něco za něco“.

Ano, stát a vlastně kterýkoli úředník má přístup k datům jakéhokoli občana, často i velmi důvěrným. Ale je to vyváženo dvěma opatřeními z opačného spektra. Za prvé: naprostá transparence se týká i státu a jeho zaměstnanců. A za druhé: kdyby se nějaký úředník díval na data libovolného člověka bezdůvodně, je to automaticky klasifikováno jako trestný čin. Jak už před pěti lety citoval jednu Estonku časopis New Yorker: stát není v Estonsku „Big Brother“, ale „Little Brother“. Ve významu mladšího bratra, kterého můžete „úkolovat“, a když si to zaslouží, tak mu i nafackovat.

Nemyslím si, že estonský „státní digitální zázrak“ je nutně mustr, který je třeba napodobovat jinde, například i v Česku. Ale v době, kdy se podávají daňová přiznání, asi většina z nás bolestně cítí, jak moc pozadu v efektivitě a eleganci státní správy jsme. A jak jednodušeji a příjemněji by to šlo dělat. (Ano, jako v Estonsku.)

V citovaném článku v New Yorkeru je pět let starý údaj, že digitalizace státu šetří – jen na platech a výdajích úředníků – každoročně dvě procenta HDP. Pro někoho to nemusí být působivé číslo, ale ekonomové vědí, jak významné je. Mimochodem, dvě procenta HDP jsou zároveň závazkem výdajů členských států NATO na obranu. „Takže máme naši obranu vlastně zadarmo,“ žertoval na toto téma bývalý prezident Toomas Hendrik Ilves.

Česko má novou vládu a ambiciózního premiéra, který se v době ukrajinské války zařadil mezi moderní a akceschopné západní politiky. Nežádám, aby řešil víc „chudobu“ než lidi prchající před válkou, to je od opozice jednoduchý populismus. Ale snažit se zefektivnit stát by měla být jeho významná priorita. I v době mezinárodní krize. Nebo především v době krize. Jeho strana to ostatně má v programu.

Reklama

Doporučované