Zatím máme mír, ale moc se bojíme, zní z proruského Podněstří

/Od spolupracovnice v Moldavsku/

„Nože, zbraně, drogy?“ ptá se nás voják na hraniční kontrole mezi Moldavskem a jeho separatistickým regionem Podněstří, zatímco prohledává naše zavazadla. Ze všech cestujících zvláštní kontrolu podstupujeme jako jediní, patrně kvůli českým pasům.

Tvrdíme, že jsme turisti, novináři totiž na území nemají jednoduchý přístup. Voják k nám přistupuje se značnou nedůvěrou, obzvláště když prochází naše doklady a v jednom z pasů uvidí osm ukrajinských razítek.

„Ukažte fotky,“ říká a ukazuje na fotoaparát. Několik minut si je prohlíží, aby se ujistil, že pořizujeme opravdu pouze turistické snímky. Fotit vojáky či vojenské vybavení je totiž zakázáno. Nakonec nás bez větších problémů pouští přes hranice.

Brzy se dostáváme do Tiraspolu, hlavního města Podněstří. Na budovách vlají ruské vlajky, v ulicích se tyčí sochy sovětských funkcionářů, zejména Vladimira Iljiče Lenina, a kolem nás se prochází vojáci, podněsterští i ruští. Bez nich by se separatistická vláda sotva po pádu Sovětského svazu udržela.

„Myslím, že ruské jednotky tu nikomu moc nevadí, protože jsou pro nás určitou zárukou. Já osobně nevěřím moldavské vládě a myslím si, že pokud by Rusko své jednotky stáhlo, a moldavská vláda by měla jistotu, že když na nás zaútočí, tak nás obsadí během jednoho dne, tak to udělá,“ říká asi čtyřicetiletý podněsterský rodák Andrei.

Podněstří je domovem hned tří národností. Moldavanů, Ukrajinců a Rusů. „Podněstří bylo vždy hraničním regionem mezi Východem a Západem a máme tu zvláštní směsici národností, která vytváří naprosto unikátní identitu,“ vysvětluje Andrei.

Toto soužití podle něj příliš nenarušila ani válka na Ukrajině. „Nebyly tu žádné demonstrace nebo větší konflikty mezi Rusy a Ukrajinci. Nejspíše se něco mohlo odehrát, ale spíše jen v individuální rovině,“ dodává.

Andrei není skeptický pouze k moldavské vládě, ale i k Rusku. „V minulosti jsem Rusko hodně podporoval a chtěl jsem, aby k němu bylo Podněstří připojeno, dnes už si to ale nemyslím. Jsem demokraticky smýšlející člověk, a to, co se děje v Rusku, demokratické není,“ rozpovídá se.

„Chci, aby bylo Podněstří nezávislým mezinárodně uznaným státem, který si bude zachovávat svoji neutralitu. Nemáme žádné oficiální průzkumy, podle mě ale tak polovina lidí chce nezávislost a druhá připojení k Rusku,“ vysvětluje, zatímco se procházíme centrem města.

Zastavíme se u vládní budovy, před níž se tyčí mohutná socha Lenina. Chceme si budovu vyfotit, vtom k nám ale svižně přichází jeden z vojáků. „Pokud si chcete udělat fotku, musí tam být i Lenin,“ poučuje nás. „Není možné fotit budovu samotnou,“ dodává a vzápětí odchází.

„Myslím, že chtěl jen ukázat, že dělá svoji práci,“ komentuje úsměvně Andrei. „Takhle to tu prostě chodí,“ podotýká a krčí rameny.

Andreiovu nedůvěru v Rusko prohloubila i válka na Ukrajině, která dodnes zuří nedaleko podněsterských hranic. „Na začátku jsme měli veliký strach, že budeme do války zataženi, protože tu máme ruské jednotky. Hodně lidí dokonce uteklo pryč,“ popisuje atmosféru v počátečních týdnech konfliktu. „Vstoupit do války by byla naprostá sebevražda, navíc si nemyslím, že Rusko vyhraje,“ uzavírá.

Strach z války sice postupně opadl, stále je ale nedílnou součástí života místních obyvatel. „Na východě je válka, tady máme zatím mír, ale moc se bojíme,“ říká tichým hlasem stařenka Tamara, která sedí na chodníku poblíž největšího tiraspolského tržiště, kde od kolemjdoucích vybírá peníze.

Podávám jí bankovku v hodnotě 10 podněsterských rublů, v přepočtu asi 14 českých korun. Stiskne mi ruku, vlídně poděkuje a peníze si schová do kapsy. „Já chci jenom mír, miluju všechny lidi bez ohledu na národnost,“ odpovídá na moji otázku, zda se v konfliktu staví na stranu Ukrajiny či Ruska.

„Jsme všichni bratři,“ dodává a poukazuje tak na myšlenkové dědictví Sovětského svazu, které je ve zdejších lidech i desítky let po kolapsu východního bloku pevně zakořeněno. Dokazuje to mimo jiné i samotná vlajka Podněstří, na níž se vyjímá sovětský symbol srpu a kladiva.

Dostáváme se na rušné tržiště. Prostorem se line vůně květin, ovoce a medu a úzkými uličkami prochází desítky lidí. Někteří poklidně nakupují, jiní se snaží usmlouvat cenu zboží, další postávají u stánků a povídají si o všedních věcech.

Zastavíme se u pultu s ovocem, kde se dáme do řeči s důchodkyněmi Tanyou a Ninou. Lámanou ruštinou se jich ptáme, jak žijí lidé v Podněstří. „Žijeme úplně normálně,“ odvětí Tanya s úsměvem, zatímco mi podává sáček s jablky. „Samozřejmě máme strach z války, zatím nás to ale moc neovlivnilo,“ přitakává Nina.

Podobně jako Tamara se Tanya ani Nina v současné situace nestaví za Ukrajinu ani za Rusko. „Nemáme strach z Ruska ani z ruských vojáků kolem nás. Tady jsme všichni sdružení,“ vysvětluje Tanya a poukazuje tak opět na přetrvávající myšlenku „sovětského bratrství“.

Zdaleka ne všichni obyvatelé Podněstří mají k válce a Ruské federaci takto smířlivý postoj. Jedním z nich je i student vysoké školy Ilja, Ukrajinec, který celý život prožil v Podněstří. „Je těžké žít v zemi, kde nejste vítán, a je zde proti vám pěstovaná nenávist,“ povzdechne si mladík.

Kvůli svým prozápadním názorům se už několikrát dostal do konfliktu, a to nejen se svými vrstevníky, ale i s profesory. „Hodně vyučujících na naší univerzitě nás nabádá k tomu, abychom podporovali Rusko. I já jsem se s jedním z nich kvůli tomu dostal do konfliktu. Nemyslím si, že je to kvůli propagandě, zdejší lidé spíše celý život žijí v ruské kultuře, dívají se na ruské kanály, a mají tak tendenci všemu věřit,“ dodává.

On sám stojí jasně na straně Ukrajiny a sympatizuje i s vládou výrazně proevropské moldavské prezidentky Maiy Sanduové. „Podporuji Ukrajinu a zároveň chci, aby se Podněstří připojilo k Moldavsku a poté společně s ním vstoupilo do Evropské unie. Hodně lidí chce nezávislost, ale já nechápu proč,“ popisuje Ilja. Řada jeho vrstevníků je ale opačného názoru a staví se na stranu Ruska.

„Více mladých podporuje Rusko, řekl bych, že ho až uctívají. Často odcházejí studovat do Moskvy a poté už tam prostě zůstanou,“ hodnotí Ilja. Podle něj se v jeho okolí podpora Ruska nesnížila ani když Rusové napadli Ukrajinu. „Často se setkávám s tím, že neumí sami myslet, nečtou knihy, neposlouchají podcasty a vůbec se nevzdělávají v politice,“ uzavírá.

S přispěním fotografa Matyáše Fritschera.