Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Podstoupila všechny druhy léčby, vydržela to nejtěžší a bojovala velmi statečně,“ řekla pařížská poslankyně Sandrine Rousseauová ze strany Zelených o své matce, která trpěla dlouhých 18 let rakovinou a vyjádřila přání zemřít mimo nemocnici.
Jelikož ale ještě neplatil zákon o pomoci zemřít, rozhodla se pro sebevraždu.
Se svým plánem se svěřila rodině. „Řekla jsem jí, že za ní přijedu. Zatímco jsem byla ve vlaku, spolkla prášky. Když jsem pak dorazila domů, už byla v bezvědomí,“ vzpomínala politička s dojetím krátce poté, co zákon o pomoci zemřít úspěšně prošel Národním shromážděním.
„Ani jsem se s ní nestihla rozloučit, i když si den své smrti vybrala sama,“ řekla listu Le Parisien Rousseauová, jež považuje odchod své matky za „ukvapený a utajený“. „Nikdy se s tím nevyrovnám,“ dodala.
Už dříve přitom popisovala nesnesitelnou agónii, kterou její matka zažívala. „Zaráží mě, jak běžné to je. Kolik rodin mělo blízké, kteří věděli, že jsou odsouzeni k záhubě a obrátili proti sobě lovecké zbraně, spolkli léky nebo se vrhli z útesu?“ položila si řečnickou otázku.
Eutanazii Francie zakazuje
V budoucnu by ale podobných sebevražd mělo být méně. Dolní komora francouzského parlamentu totiž minulý týden schválila v poměru 305 ku 199 hlasům zákon o asistovaném umírání.
Zákon musí ještě na podzim projednat Senát, kde se očekávají námitky zejména ze strany pravice, poté se vrátí do Národního shromáždění.
Francie nyní eutanazii zakazuje, ale za určitých, přesně definovaných podmínek umožňuje ukončení léčby. Návrh zákona o ukončení života předložila na jaře 2024 vláda Gabriela Attala, ale projednání poslanci bylo odloženo kvůli rozpuštění Národního shromáždění.
Letos na jaře se zákon vrátil do parlamentu, na žádost premiéra Françoise Bayroua byl ale rozdělen na dvě části - první o paliativní péči a druhý, jemuž je věnována mnohem větší pozornost, o asistovaném umírání.
Norma stanoví pro asistované ukončení života pět podmínek: pacient musí být starší 18 let, musí mít francouzské občanství nebo žít ve Francii, musí být schopen vyjádřit svou vůli „svobodným a zřetelným způsobem“, musí trpět nevyléčitelnou nemocí v pokročilém nebo terminálním stadiu a musí procházet „nesnesitelným fyzickým nebo psychickým utrpením“.
Když se pacient rozhodne zemřít, musí podat žádost lékaři, který po sestavení komise složené alespoň z jednoho z jeho pečovatelů a specialisty musí do patnácti dnů rozhodnout. Smrtící látku si bude muset pacient aplikovat sám, nebo mu v případě, že to nedokáže, pomůže lékař či zdravotní sestra.
Text zákona také stanoví, že odborníci mohou odmítnout provedení tohoto úkonu, pokud jim v tom brání svědomí, a zároveň pacientům zaručit přístup k asistovanému úmrtí. Za maření asistovaného úmrtí může soud lékaře potrestat až dvěma lety odnětí svobody a pokutou ve výši 30 tisíc eur.
Co je nesnesitelné utrpení
Deník Le Monde poukázal i na sporné části zákona, kterým jsou některé těžko objektivně měřitelné pojmy, jako je nesnesitelné utrpení. Tím se zabýval Vysoký úřad pro zdraví (HAS) a došel k závěru, že „nemocný člověk je jediný, kdo má právo říct, co je pro něj nesnesitelné“.
Francie není v Evropě jedinou zemí, která podobný zákon schválila. Asistované úmrtí je povoleno nebo dekriminalizováno v Rakousku, Německu, Itálii a Švýcarsku, eutanazie je pak legální ve Španělsku, Lucembursku, Belgii a Nizozemsku.
Rozdíl v asistovaném úmrtí a eutanazii je v podílu lékaře - zatímco u eutanazie je to právě lékař, kdo smrtící dávku podává, u asistovaného úmrtí či sebevraždy stačí, když na látku vypíše recept a dotyčný si ji pak aplikuje sám.
Nejčastější příčinou eutanazie v Belgii a Nizozemsku bývá pokročilé stádium rakovinových nádorů, které už nelze zastavit. V takovém případě by bylo možné francouzský zákon použít, naopak použitelný by nejspíš nebyl u neorogenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba.
Případy demence mají sice na eutanaziích podíl jen v jednotkách procent, francouzská podmínka informovaného souhlasu by ale v jejich případě naplněna nebyla.
