Článek
Ukrajinci opět trpí zimou, rozuměj ve svých bytech. Zařídil jim ji Kreml, který nedokáže postupovat na frontě, proto ničí ukrajinskou energetickou infrastrukturu a mučí tak civilisty. Jen Vladimir Putin ví, zda jde o barbarskou taktiku, nebo bezmocný vztek.
Minulé zimy ukázaly, že Ukrajince nízké teploty trápí, přesto je ale nezlomí. Tragické je, že Moskvě letos rozumí Spojené státy vedené Donaldem Trumpem, které podle všeho považují mrznutí kojenců za legitimní formu nátlaku při vyjednávání s Kyjevem.
Chladem ale trpí i Rusové – ti, kteří pro Kreml fakticky neexistují. Což jsou prakticky všichni občané kromě příslušníků elit, jejich příbuzných, případně měšťanů z Moskvy, Petrohradu a hrstky strategicky důležitých posádek. Na rozdíl od nepokořených, bojujících Ukrajinců nemohou o příslovečném světle na konci tunelu ani fantazírovat. Vycvičeni k poslušnosti vůči carovi a jeho činovníkům poslušně ucpávají díry v rozpadajících se bytovkách a bez reptání, zato s drkotajícími zuby doufají v (druhý) příchod řemeslníků, kteří se ve zfušovaných domech po ledabylé kolaudaci už neobjevili.
Jinými slovy: Země, která si nárokuje být globální velmocí, ba rovnocenným partnerem USA a Číny, nechává poddané bez vody, elektřiny, v mrazu. Moskva v čele s petrohradským rodákem Putinem totiž mužiky z gubernií pohrdá. Jsou jí dobří jako postradatelní vojáci během agrese proti Ukrajině, právo na život ve 21. století ovšem nemají.
Tedy data vztažená k letošnímu lednu. Přerušení dodávek elektřiny a tepla se oproti loňsku zdvojnásobilo, o polovinu častější jsou havárie vody. Fyzické opotřebení inženýrských sítí dosahuje v nejzanedbanějších regionech 80 procent. Rusko každoročně obnovuje sotva dvě procenta infrastruktury, přičemž k pouhému odvrácení katastrofy by bylo nutné tempo nejméně dvojnásobné.
Navzdory stárnoucím sítím vláda postupně snižuje výdaje na bydlení i veřejné služby. Co se nákladů války týče, ty naopak rostou, když loni odpovídaly více než pěti procentům HDP. A soudě podle státního rozpočtu pro rok 2026, ani letos se Kreml k míru nechystá.
V Rusku nic nového, chce se říci. V sovětských časech se tradoval hořký vtip, který s gustem převyprávěl americký prezident Ronald Reagan: „Sovětský občan se při zápisu do pořadníku na auto ptá, kdy že mu stát prodá vysněný vůz. Za deset let, zní odpověď. A bude to dopoledne, nebo až po obědě? ptá se neodbytný zákazník. Proč je to důležité? kontruje překvapený prodavač. Ráno totiž dorazí instalatér…“ Pro mladší ročníky: Na koupi auta zájemce opravdu čekal roky a sovětský systém (i v Československu) zakazoval živnostníky, pročež se státem placený opravář stal hýčkaným polobohem.
Jsem poslední, kdo by se zastával Sovětského svazu. Ten ale přinejmenším předstíral, že mu jde o tzv. pracujícího (v překladu občana), jakkoli komunistické špičky přezíraly plebs stejně jako současný Kreml. Nicméně fašizující režim s Vladimirem Putinem v čele sundal rudé rukavice a povýšil válku na výhradní národní zájem, pro který prostí Rusové musejí trpět. Nekonečně a rádi. Ostatně, jsou na to zvyklí, tak nač měnit tradice? A že je zima? Přikup si, bráško, další deku. A zapni telku, když elektrika zrovna funguje, zahřeje tě velikost Ruska.
