Článek
Ukrajinci v Kyjevě, Charkově, Černihivě a jinde mrznou, protože ruský režim se rozhodl je zlomit mrazem, když to nejde na frontě. Připomnělo mi to epizodu z dospívání za komunistického režimu. „Velká ruská kultura“ (tehdy se říkalo „sovětská“, ale znamenalo to v praxi totéž) byla všude a nám to připadalo normální. Divadelní odbor na Lidové škole umění jsem absolvoval recitací povídky z Čechova; ta byla aspoň nepropagandistická; či, aspoň na první pohled.
Též jsem přichomýtl k natáčení jakéhosi místního pořadu o blokádě Leningradu. Načítal jsem hrůzné vzpomínky lidí, kteří ono obléhání přežili, o hladu a mrazu a hrdinství navzdory tomu všemu (o kanibalismu a represích tehdejší tajné policie, neutuchajících ani v hladovějícím a mrznoucím Leningradě, tam ovšem nic nebylo). Poselství bylo jasné – stejné jako poselství celé „velké ruské kultury“: Ruský národ trpěl ze všech nejvíc! Ruský národ je nejstatečnější ze všech! Ruský národ tudíž má právo… na všechno! I na okupaci Československa na věčné časy a nikdy jinak.
Když jsem se po konci oné okupace začal odborně zabývat „tou druhou ruskou literaturou“ – tou zakazovanou, emigrantskou, disidentskou, i odsouvanou literaturou starší, z velké části nábožensky orientovanou - , doufal jsem, že existuje nějaké „jiné, lepší Rusko“. Po pár letech čtení jsem však zjistil, že ani tato „jiná literatura“ není lepší, neboť i ona ve velké většině věří na ruskou vyvolenost, která se potvrzuje v onom údajně výjimečném ruském utrpení.
Rozdíl je pouze v tom, že v ruské komunistické literatuře se utrpením údajně utváří proslulý nadčlověčí „sovětský člověk“, kdežto v té nekomunistické a předkomunistické se utrpením údajně posiluje duše a získává víra. Viz za všechny slavnou Solženicynovu větu ze Souostroví Gulag: „Buď požehnáno, vězení, žes bylo v mém životě!“
Celý tento ruský kult utrpení je perverzí středověkého a předtím starokřesťanského kultu mučedníků, který byl v 11. století transplantován do rodící se kultury východních Slovanů. Mimochodem, místem tohoto kulturního přenosu byl prvotně právě Kyjev, hlavní centrum Kyjevské Rusi, k jejímuž dědictví se hlásí jak současná Ukrajina (a Bělorusko!), tak říše ruská, či přesněji: moskevská. Kyjev, a v něm speciálně klášter zvaný Kyjevskopečerská lávra.
Tam byly napsány první východoslovanské kroniky i kázání i hagiografie. A mimochodem, Kyjevskopečerská lávra, chráněná UNESCO, byla také teď poškozena při ruském útoku. Ale copak záleží ruské říši na nějakém středověkém klášteře? Už nepatří Ruské pravoslavné církvi, nýbrž „schismatické“ církvi ukrajinské, tak klidně pryč s ním.
Ruský národní kult vlastního utrpení je hluboce lživý. Zamlčuje totiž, že jednak si Rusové nechávali způsobovat utrpení svým vlastním režimem, bez ohledu na politické či náboženské barvy, a ještě ho za to milovali. A jednak, že způsobovali a způsobují utrpení všem národům okolo. Až zase budou vyprávět něco o blokádě Leningradu, nechť se jim pokaždé připomene dnešní sadistické trýznění civilních obyvatel Kyjeva.
Kdo i po tom všem u nás stále „věří v Rusko“, tomu už asi není pomoci. Ten je, jak se vyjádřil kolega vojenský historik, „padlý v informační válce“. Kdo naopak nechce mlčky přihlížet, jak ruská moc terorizuje Ukrajinu a jak se krok za krokem blíží i k nám, může udělat řadu věcí, počínaje příspěvkem na mrznoucí Kyjev. Měl by se však také konečně rozžehnat s obrozenskou iluzí o „velké ruské kultuře“, která prý za nic nemůže. Může!
„Velká ruská kultura“ je – až na čestné výjimky - prodchnutá oním nacionálním mesianismem i oním kultem utrpení, od Dostojevského po Solženicyna. I ten Gogol, který začínal psát jako veselý Ukrajinec a skončil jako sebetrapičský, samoděržaví oslavující Rus. I ten Čechov v oné povídce, kterou jsem kdysi recitoval, ukazuje Ukrajince v ruském velmocenském stereotypu jako přihlouplé pažravé sedláky.
Ne, opravdu není třeba se klanět „velké ruské kultuře“.
Je na světě dost jiných kultur, které nemusejí samy o sobě prohlašovat, že jsou „velké“, a přitom velké jsou – a obvykle jsou méně perverzní.
