Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Překvapení se nekoná. Vladimir Putin nepřijede do Istanbulu a neposadí se ke stolu proti Volodymyru Zelenskému. Sám přitom o víkendu rozhovory v Istanbulu navrhl, ale měl přitom na mysli, že to bude klasické jednání podržtašků, kde se jen odrecituje pár vět a vše se zakončí větou, že rozhovory budou někdy pokračovat. Zelenského výzvu k osobnímu setkání nepřijal, ale přitom ji výslovně neodmítl. Mezitím samozřejmě pokračují ruské útoky na Ukrajinu, v Sumách na severu znovu lidé umírali.
Namísto sebe Putin poslal jako šéfa delegace propagandistického křiklouna Vladimira Medinského. Bývalého ministra kultury, kterého si pamatujeme jako muže, který vyhrožoval českým politikům kvůli odstranění sochy maršála Koněva. V Rusku velel operaci přepisování školních učebnic dějepisu. V těch nových se zdůrazňuje, že Ukrajina má nacistickou historii a že se Rusko musí bránit snahám devalvovat svoje vítězství ve druhé světové válce. A takový člověk má vést jednání o příměří a míru s Ukrajinou. V Rusku je známý hlavně tím, že chtěl cenzurovat televizní sérii K Jezeru. Dílo z žánru sci-fi, kde ale některé pasáže naznačovaly, že ruský stát používá násilí a represe proti obyvatelům.
Vývoj okolo jednání Rusko-Ukrajina sledujeme v online reportáži:
Připomíná to rok 1986, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov vyslal na XVI. sjezd Komunistické strany Československa namísto sebe neznámého řadového stranického tajemníka Michaila Solomenceva. „Poslal místo sebe vrátného z Kremlu,“ říkalo se tehdy po Praze, protože pro Gorbačova československé normalizační vedení v čele s Gustávem Husákem nebylo důležité. Medinskij je něco jako novým vrátným Kremlu: Má za úkol jen přijet, sedět, říci něco bezvýznamného a zase odjet.
Znamená Putinova absence v Turecku, že se Zelenskému podařilo dokázat, že ruskému vůdci nejde o mír a chce pokračovat ve válce? Ano, ale zároveň to neznamená, že se ruský diktátor ocitl v nějakém koutě nebo v úzkých.
Donaldu Trumpovi patrně dochází s Putinem trpělivost. Důležité ale je, co americký prezident udělá, ne to, co si myslí. Přitvrdí protiruské sankce přes ropu a plyn? Přemluví Saúdskou Arábii, s jejímiž vůdci se tento týden objímal na návštěvě Rijádu, aby srazila ceny ropy, a tím příjmy pro ruskou ekonomiku? Dodá Ukrajině více zbraní? Nevypadá to, že by se k něčemu takovému chystal, alespoň ne v dohledné době.
V Evropě se také mluví o ještě tvrdších sankcích, ale Evropané dosud ani nepředali na Západě zmrazená ruská aktiva Ukrajině z obav, že taková operace je legálně sporná. Z Německa, Polska a Itálie přicházejí náznaky, že tyto země své vojáky do možných mírových jednotek, které mají na Ukrajině hlídat příměří, nepošlou. Čeští politici to zatím odbývají tvrzením, že takové téma není na stole. Ale kdo tam tedy půjde? Nigerijci a Pákistánci?
Jestliže chceme Rusko na Ukrajině aspoň zastavit, prostě to nepůjde bez odvahy přijmout rozhodnutí, která i nám způsobí větší problémy a starosti. Je to, jako když si člověk vyndává kulku z rány: Ví, že to bude bolet jako čert, ale musí to udělat, protože jinak to bude ještě horší. Proslovy o tom, že se Putin odkopal a že nechce mír nebo dohodu, nestačí.
