Článek
Obezita je problém, který rozděluje. Pro některé je to synonymum slabé vůle, pro jiné prakticky neřešitelný problém, se kterým se marně potýkají prakticky celý život. Moderní medicína byla dlouhodobě spíše v druhém táboře – sama si s ní totiž nevěděla rady.
„Léčení obezity vyžaduje multidisciplinární přístup; zároveň je nezbytná pacientova aktivní účast,“ konstatovalo v roce 2020 společné stanovisko českých odborných společností (v PDF). Obecně se předpokládalo, že zbavit se obezity je prakticky nemožné bez zásadních změn v přístupu ke stravování či pohybu – tedy tomu, čemu se obecně říká „změna životního stylu“.
Jenže v druhé dekádě 21. století přišel zlom. Na scénu vstoupily léky nové generace a zdá se, že přepisují nejen pravidla boje s nadbytečnými kilogramy, ale možná i naše nejzákladnější představy o vůli, disciplíně a roli životního stylu. Pokud nám hubnutí zařídí injekce (a časem třeba i jen pilulka), jaké místo v našich životech zůstane pro vlastní snahu o zdravější já?
Jak se krotí hlad
Dlouhá léta se vědci pokoušeli najít účinný a bezpečný způsob, jak chemicky ovlivnit tělesnou hmotnost. První pokusy na začátku 21. století však žádnou revoluci nepřinesly. Léky vedly jen ke skromným úbytkům váhy a často je provázely závažné vedlejší účinky, zejména na kardiovaskulární systém. Mnohé z nich cílily na mozek, jehož komplexnost činí jakékoli zásahy do jeho fungování riskantní hrou s nepředvídatelnými následky.
Postupně se však dařilo zaměřovat stále přesněji. Skutečný průlom přinesl výzkum hormonu GLP-1. Tato látka, podrobně popsaná již v 80. letech minulého století, původně nacházela uplatnění v léčbě cukrovky a její plný potenciál v regulaci hmotnosti čekal na své odhalení.
Plně se projevil v právě probíhající dekádě. Postupně se na trhu objevilo několik léků, které – pokud je pacienti užívají trvale – snižují hmotnost většiny z nich o nějakých 15 procent, v některých případech i více.
Tyto léky, podávané obvykle jednou týdně injekčně, se staly okamžitým hitem. Poptávka po nich celosvětově na léta převýšila nabídku. Není divu – mají relativně málo vedlejších účinků a zabírají drtivé většině pacientů; v praxi se hovoří až o 80 procentech. „Máme tak poprvé v historii k dispozici léky, které účinně snižují hmotnost a nejen to – pomáhají i proti komplikacím, které obezita přináší,“ vysvětluje obezitolog Martin Haluzík z pražského IKEM a dodává, že obor je „v nejlepší situaci, v jaké v tomto ohledu kdy byl“.
A to je zřejmě jen začátek. Ve vývoji jsou další látky, které slibují podobnou, ne-li ještě vyšší účinnost. Jeden z testovaných přípravků kombinuje účinek tří různých hormonů souvisejících s trávením a v klinických studiích dosáhl u účastníků průměrného úbytku hmotnosti o neuvěřitelných 24,2 procenta během 11 měsíců. Další nadějí je orforglipron, jehož jednodušší molekula by mohla umožnit výrobu ve formě tablety a potenciálně i výrazně nižší cenu. Revoluce v léčbě obezity tak teprve nabírá na síle.
Protijed na „toxické“ potraviny
Jak přesně tyto zázračné preparáty fungují? Tomu do detailů současná věda úplně nerozumí. Víme ovšem, že hormon GLP-1, respektive jeho lékové napodobeniny, má v těle několik klíčových úkolů.
Zásadní je jeho působení na receptory v mozku, které ovládají chuť k jídlu. Zároveň ovlivňuje receptory ve střevech, čímž zpomaluje trávení a prodlužuje pocit sytosti. Velmi zjednodušeně řečeno, lidé užívající tyto léky mají menší hlad a dříve se cítí plní. Lidé tak v praxi například omezují večerní chození do ledničky, které u některých představuje velkou část jeho celodenního kalorického příjmu.
A právě v tom tkví možná největší kouzlo nových léků, protože svět, ve kterém žijeme, není zrovna místem, které by odříkání a střídmosti v jídle přálo. Ba naopak, jsme doslova obklopeni lákadly.
Moderní potravinářský průmysl s nemalými investicemi vyvinul skutečné mistrovství ve výrobě produktů, které jsou chuťově i texturně „vyladěné“ k dokonalosti tak, aby stimulovaly naše centra odměn v mozku a bylo téměř nemožné jim odolat nebo s nimi přestat. Neustálá dostupnost těchto vysoce lákavých, kaloricky vydatných, a přitom často nutričně chudých potravin činí z jakékoli snahy o umírněnost či asketický přístup k jídlu pro řadu z nás herkulovský úkol.
Nové generace léků v tomto prostředí opravdu pomáhají. Zdá se, že dokážou do jisté míry narušit onu téměř hypnotickou přitažlivost moderních potravin. Změna velmi často nevyžaduje drastické, vědomě vynucené úpravy dosavadních návyků.
Přesný mechanismus této proměny však zůstává částečně záhadou. Jedna hypotéza zní, že lidé na lécích mohou jednoduše jíst méně všeho, na co byli zvyklí – například si dají k večeři jednu sušenku místo pěti.
Není vyloučena ani druhá, ještě zajímavější možnost, že léky mohou přímo ovlivňovat a měnit chuťové preference. Takže s léky najednou mají alespoň někteří pacienti větší chuť na ovoce a zeleninu.
Martin Haluzík se na základě svých zkušeností domnívá, že jde o kombinaci obou faktorů: „Kromě toho, že se cítíte sytější, i když toho nesníte tolik, máte také menší chuť na tučné a sladké.“
Když léky předběhnou činky
Pokud tedy nové léky mohou takto efektivně zkrotit hlad a vést k výraznému úbytku hmotnosti i bez hrdinského odříkání, jakou roli v tom všem hraje tradiční pilíř zdravého životního stylu – dieta a fyzická aktivita? Jinými slovy, má vůbec smysl se potit v tělocvičně, když kýžené kilogramy mizí díky injekci? Odpověď není tak přímočará, jak by se mohlo zdát, a odborníci o ní vedou živé debaty.
Klinické studie zaměřené na účinky samotného semaglutidu (například studie STEP 1, kde byl lék kombinován se standardní intervencí životního stylu) ukázaly impozantní výsledky v redukci váhy. Když se pak vědci podívali na kombinaci léku s cvičením a dietou (jako ve studii STEP 3), výsledek nebyl valný.
Skupina, která necvičila, ztratila 15 procent hmotnosti. Ti, kdo k tomu přidali navíc i dietu a cvičení, ztratili 16 procent hmotnosti. Hlavní díl práce při hubnutí tedy zcela zjevně odvedou léky.
Závěr potvrzuje i pozorování, že po přerušení léčby dochází k významnému opětovnému nárůstu hmotnosti i u těch, kdo svůj životní styl změnili. Není to velké překvapení, už je dobře popsáno, že naše těla mají velkou tendenci vracet se k jednou nabyté hmotnosti. Ale je pochopitelně zklamáním (byť ne nečekaným), že s tím ani nová generace léků nic nesvede.
Pokud ovšem ani osvojené zdravější návyky často nezabrání opětovnému nabrání kilogramů po ukončení farmakoterapie, jaký to všechno dává smysl? Proč by se měl člověk, kterému léky pomohly zhubnout, vůbec snažit o změnu jídelníčku a pravidelný pohyb?
To je otázka, o které odborníci čile debatují. I když je jasné, že v hubnutí samotné cvičení či dieta vlastně velkou roli hrát dnes nemusí, lékaři podobné změny ve stylu života jednoznačně doporučují.
Především právě více pohybu. A to proto, že jeho přínosy mají i jiný význam než boj s jojo efektem. „Léky vytvářejí podmínky pro hubnutí, ale změna stravovacích a pohybových návyků přináší ještě celou řadu dalších výhod,“ zdůrazňuje gastroenterolog Evžen Machytka z nemocnice u svaté Anny v Brně.
Nejen kila
Jaké jsou tedy ty další, „vedlejší“ dopady, díky kterým má smysl se i v éře zázračných léků hýbat a přemýšlet o tom, co jíme? Jedním z nejzásadnějších je vliv na složení těla. Nové léky sice vedou k působivému úbytku hmotnosti, ten ale bohužel často zahrnuje nejen tukovou tkáň, ale i aktivní svalovou hmotu.
Další benefity se týkají celkového metabolického zdraví a prevence civilizačních chorob. Pravidelný pohyb a vyvážená strava prokazatelně zlepšují citlivost na inzulin, pomáhají regulovat krevní tlak, optimalizují hladiny krevních lipidů a snižují riziko srdečněcévních onemocnění – a to i nezávisle na samotném úbytku hmotnosti.
I tak se ovšem nabízí logický předpoklad, že když máme k dispozici léky schopné výrazně usnadnit hubnutí, motivace ke změně životního stylu – zejména k pohybu, který mnozí vnímají jako dřinu – by mohla klesat.
Řadu pacientů nedokázala motivovat ani hrozba potíží spojených s nadváhou, říká Martin Haluzík, a s příchodem účinných léků určitě v mnoha případech může být motivace ještě menší. „Na druhou stranu fakt, že dosáhneme zlepšení hmotnosti a dalších parametrů i u málo motivovaných pacientů, nám sníží počty komplikací a ušetří náklady na jejich léčbu, což je jistě dobrá zpráva,“ připomíná lékař, který se spolu s řadou kolegů dlouhodobě snaží vyjednávat, aby tyto přípravky byly pro české pacienty dostupnější než dnes.
Někteří jeho kolegové navíc vidí v situaci spíše pozitivní trend: „V praxi se však často setkávám s opačnou zkušeností,“ uvádí Evžen Machytka. „Pacienti, kteří díky farmakoterapii zhubnou, získávají více energie, pohyb se pro ně stává snazším a často spontánně přecházejí ke zdravějším stravovacím návykům.“
Když tělo shodí desítky nadbytečných kilogramů, svět se najednou jeví jinak. Činnosti, které byly dříve nemyslitelné nebo spojené s nepříjemnými pocity, se stávají dosažitelnými, a dokonce i lákavými. Chůze do schodů už není torturou, delší procházka přestává být maratonem. Zmírnění zátěže na klouby, zlepšení kardiovaskulární kondice a celkový pocit lehkosti mohou radikálně proměnit vztah člověka k vlastnímu tělu a pohybu.
Nabízí se tu paralela s jiným „vynálezem“ posledních let: elektrokoly. Ta zpočátku také vyvolávala určitou nedůvěru, zda nebudou jen nástrojem pro „líné“ cyklisty. Ukázalo se však, že otevřela dveře k radosti z jízdy na kole obrovské skupině lidí, pro které by byl tradiční bicykl příliš velkou výzvou – ať už kvůli věku, kondici, či zdravotním omezením.
Elektrokolo jim poskytlo potřebnou „asistenci“, díky které mohli znovu objevit kouzlo pohybu v přírodě, zlepšit si kondici a trávit čas s přáteli.
Těžko si představit, že tomu tak bude vždy a ve všech případech, ale i kdyby se podobný efekt potvrdil jen u části pacientů, byl by to další argument pro další rozšíření dostupnosti přípravků proti obezitě. Výsledek by byl jen pozitivní: „Pohyb a zdravá strava mají pozitivní vliv na celkové zdraví, náladu a prevenci dalších onemocnění,“ připomíná Evžen Machytka.
Třeba v tomto případě injekce pomohou alespoň někomu změnit cvičení z mučení v radost.
