Článek
Vzpomínáte si na loď Eagle S, která poničila elektrické a telekomunikační kabely v Baltském moři? Jestli ne, je to vcelku pochopitelné. V množství podobných případů se člověk snadno ztratí, protože jen v Baltském moři bylo za poslední zhruba dva roky poničeno už více než deset kabelů. Přinejmenším.
Příběh lodi Eagle S je nicméně výjimečný, a to nejen svým průběhem, ale i významem, který vykrystalizoval teprve nedávno a přesahuje daleko za hranice Baltského moře.
Jde o silně medializovaný případ, který se odehrál loni na Boží hod. Velkou pozornost mu svět věnoval hlavně proto, že vedle škod následovala do té doby jedna z vůbec nejostřejších reakcí poškozeného státu.
Finsko tuto loď tzv. ruské stínové flotily rychle identifikovalo jako pravděpodobného strůjce přerušení elektrického kabelu EstLink 2, nad nímž plavidlo s vlajkou Cookových ostrovů v čase začátku výpadku podezřele zpomalilo. Jak se později potvrdilo, spustilo kotvu, kterou za sebou vleklo ještě desítky kilometrů. Tanker přitom mířil k dalšímu kabelu EstLink 1 a jen půlhodinu plavby dál se jeho dráha křížila ještě s plynovodem Baltic Connector.
Finská pobřežní stráž a policie nicméně zasáhly a odklonily Eagle S do vlastních teritoriálních vod, kde provedly inspekci plavidla.
Finská pohraniční stráž přistoupila k akci dřív, než se tanker Eagle S mohl přiblížit k podmořskému kabelu EstLink 1.
Ač se to může zdát zvláštní, něco takového bylo vnímáno jako výjimečně rozhodný, až dokonce značně odvážný krok. Omezit totiž cizímu plavidlu svobodu plavby, byť už ve finské výlučné ekonomické zóně (EEZ), a donutit ho vplout do teritoriálních vod, kde bude podrobeno vyšetřování, je totiž právně poměrně problematické. Finsku se ale zásah podařil a část posádky byla dokonce zadržena, načež jí policie omezila pohyb a spustila trestní vyšetřování, což se dosud v ostatních případech v regionu nikdy nepodařilo.
Evropa měla v té době navíc ve velmi čerstvé paměti incident s čínskou lodí Yi Peng 3, která v listopadu 2024 poškodila dvojici podmořských optických kabelů, načež za doprovodu dánského námořnictva sice zakotvila v dánských teritoriálních vodách a byla podrobena vyšetřování kvůli podezření ze sabotáže, ale později i přes protesty Švédska odplula, aniž by na její palubu byl vpuštěn švédský prokurátor.
Helsinky tedy na přelomu loňského a letošního roku ukázaly, že při rychlém zásahu jdou sabotáže utnout už v jejich průběhu, a navíc přidaly naději, že s plným nasazením a odhodláním tyto hybridní útoky snad bude možné i trestat, což by mohlo sabotéry odradit od dalších podobných akcí, ztížit nábor záškodníků nebo alespoň získat finanční odškodnění.
Na chvíli se tak mohlo zdát, že varování expertů na bezpečnost a mezinárodní právo, podle kterých současný rámec nenabízí k trestání ničení podmořských kabelů mimo teritoriální vody prakticky žádný nástroj, se nenaplní. A stejně tak to vypadalo, že se nakonec při dostatečném odhodlání států snad opravdu dá najít nějaká právní klička a viníci škod půjdou za mříže nebo budou platit odškodné, aniž by se státy dostaly do křížku s mezinárodním právem.
Jenže po deseti měsících se zdá, že případ ukáže pravý opak.
Rusové škodili vědomě, Finsko trestat nemůže
Soud v Helsinkách totiž v říjnu skončil rozhodnutím, podle kterého kapitánovi a jeho dvěma důstojníkům, jimž prokuratura navrhovala nejméně 2,5 roku vězení, nakonec ze strany Finska nemůže hrozit vůbec žádný trest.
Není to přitom proto, že by se námořníkům nepovedlo prokázat vinu. Soud totiž shledal, že Finsko jednoduše postrádá jurisdikci k tomu, aby mohlo stíhat členy posádky lodě plující pod vlajkou cizí země, kteří způsobili škody mimo teritoriální vody Finska (ty končí maximálně 12 námořních mil od pobřeží státu).
Prokuratura se sice proti rozsudku odvolala, takže ještě existuje šance, že případ takto neskončí, ale i tak jde o velmi vážný signál o stavu mezinárodního práva.
„Tento konkrétní případ jasně ukázal, že v mezinárodním právu existují mezery,“ okomentoval význam rozsudku SZ Jonas Franken, expert z Technické univerzity v německém Darmstadtu, který se specializuje na problematiku bezpečnosti podmořské infrastruktury.
Jiní komentátoři jdou v interpretaci události ještě o kus dál.
„Znamená to, že lodě mohou beztrestně ničit podmořské kabely,“ napsala například švédská novinářka a bezpečnostní expertka Elisabeth Brawová a dodala, že finské selhání při snaze odsoudit ruskou posádku „otevírá cestu“ k dalším podobným sabotážím.
Když odhlédneme od toho, že výsledek ještě není úplně definitivní, těžko jí lze odporovat. Výsledek soudu totiž ukazuje, že ani stát, který byl v reakci na sabotáž nejráznější a vlastně dosud i nejúspěšnější ze všech, nakonec selhává.
Finsko totiž i přes nízká očekávání u soudu dokázalo posádce úmyslné poškození chytrou kličkou, když se prokurátoři odkázali na skutečnost, že posádka věděla o velmi špatném stavu lodi, kdy se s poškozením způsobeným tažením kotvy musí počítat.
Vyšetřování také odhalilo, že těsně před kabelem byla vypnuta černá skříňka a mělo během něj dojít třeba i k tragikomické situaci, kdy kapitánovi v přítomnosti vyšetřovatelů přišly pokyny, aby zahladil stopy.
Nic z toho ale nemá žádný význam, když soud dospěl k závěru, že podle mezinárodního práva Finsko nemá žádný právní nástroj, aby mohlo prokazatelné viníky jakkoliv potrestat.
Vzhledem k odvolání se to ještě může změnit, ale velký problém s právní ochranou případ ilustruje už teď. Připomeňme, že nebyl jen úspěšný, ale i jedním z hrstky, který vůbec skončil u soudu.
V běhu je ještě jeden případ lodi Newnew Polar Bear, která poškodila kabely mezi Estonskem a Finskem v roce 2023 a jejíž kapitán byl zadržen v Hongkongu. Poslat do vězení kapitána čínské lodi za zničení kabelu se už jednou podařilo Tchaj-wanu, ale pouze v případě, kdy k sabotáži došlo v teritoriálních vodách, což je výrazně jiná situace.
„Dvousečnost“ řešení
Že úmyslné poškození kabelů v drtivé většině případů nejde – a téměř jistě ani v budoucnu nepůjde – potrestat, zní možná skandálně, ale právníky a experty v oblasti mezinárodního práva to nijak nepřekvapuje. Na problém totiž upozorňují už roky.
Podle Frankena mají na výklad konkrétních pasáží v mezinárodním právu různí experti různé názory a my samozřejmě nemůžeme vyloučit, že se zásah a potrestání v některých případech podaří. Že mezinárodní právo v této oblasti ale jasně nahrává agresorům, je nesporné.
„Současný rámec mezinárodního práva je poměrně jasný – trestní jurisdikce mimo teritoriální moře přísluší zásadně státu vlajky daného plavidla. Pobřežní stát tedy nemůže běžně stíhat cizí posádku za čin, k němuž došlo v jeho výlučné ekonomické zóně (EEZ) nebo na volném moři,“ popsal pro SZ hlavní problém Martin Faix, odborník na mezinárodní právo působící na Univerzitě Palackého.
Tato zásada vyplývá z Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS), podle které má nad svými loděmi výlučnou pravomoc vlajkový stát a výjimky platí jen pro velmi úzce vymezené případy, jako například pirátství.
V praxi to v konkrétním případě lodě Eagle S znamená, že podle mezinárodního práva mohou posádku potrestat Cookovy ostrovy, ale už ne Finsko nebo kterýkoliv jiný poškozený stát. Z hlediska práva na zachování svobody plavby je mimochodem problematické už jen použití síly při zadržení plavidla a jeho eskortování do teritoriálních vod.
Může se to zdát jako malichernost, ale porušení těchto zásad by mohlo být vnímáno jako vážný prohřešek, který může daný stát poškodit nejen reputačně, ale mít i negativní dopady na vymáhání mořského práva kdekoliv jinde ve světě.
Když kapitán tankeru Davit Vadatchkoria po procesu prohlásil, že výsledek „ukázal, že Finsko silně stojí za evropskými hodnotami“, měl tedy v podstatě pravdu.
Co se s tím dá dělat?
Podle Frankena, který na tento problém upozorňoval mimo jiné v analýze pro bezpečnostní podvýbor Evropského parlamentu (SEDE) publikované v roce 2022, státy v posledních letech dělají určitý pokrok, který je ale většinou omezený na teritoriální vody.
O moc víc toho totiž ani dělat nemohou.
Nabízí se snahy o nějaké specifické dodatky v rámci UNCLOS, což je ale podle Faixe obecně politicky i diplomaticky náročné a zdlouhavé.
Další možností může být hledání způsobů, jak dosáhnout svého a lodě zastavovat a viníky trestat v rámci, řekněme, inovativních výkladů stávající podoby UNCLOS. Nabízí se třeba uplatnění výjimky proti pirátství nebo využití toho, že právo výslovně nevylučuje, že by se trestněprávní jurisdikce rozšířila nad rámec státu, pod jehož vlajkou pluje loď, i na stát, odkud je majitel kabelu, nebo dokonce stát přímo napojený na kabel.
Podobných nápadů se už objevilo víc, ale všechny mají svá úskalí. Třeba pirátství je podmíněno tím, že jde o úmyslnou činnost, u níž je vyloučené nechtěné způsobení škody, a také pod něj nespadá žádná činnost řízená jiným státem. Rozšíření jurisdikce zase naráží na problém, že kabely velmi často nepatří státům, které proti sabotérům zasahují. A takhle bychom mohli ještě pokračovat.
Možná ještě důležitější než jednotlivé zádrhele je skutečnost, že všechny tyto a podobné kličky doprovází obava, že nakonec mohou být vnímány jako porušení mezinárodního práva, což může způsobit další škody jinde.
„Existují obavy, že vznikne precedent. Na základě mořského práva státy nesmějí zadržovat lodě mimo vlastní teritoriální vody a toto (zadržování na základě sporného opodstatnění, pozn. red.) by mohlo posloužit jiným státům, které by začaly zadržovat lodě v jiných kontextech,“ popsal Franken problém, o kterém prý opakovaně slýchá při jednáních s lidmi z politiky, úřadů či společností podnikajících v oboru.
Když to převedeme do konkrétního příkladu, tak se státy mohou například bát, že když samy začnou být agresivní, byť třeba z logiky věci oprávněně, mohou tím v podstatě pozvat například Čínu, aby s výmluvou, že „vy to děláte také“, odepírala svobodu plavby lodím ve sporných oblastech Jihočínského moře ještě víc, než to dělá dosud. A podobných potenciálních možností zneužití by se opět určitě ve světových mořích našlo víc.
S ještě větší mírou zjednodušení snad můžeme říct, že dosavadní obecná funkčnost mořské dopravy a obchodu je v očích mnoha států jednoduše cennější než možnost trestat někoho za ničení podmořských kabelů v ceně desítek milionů eur.
Proto se zatím státy většinou omezují na posílení ochrany samotné infrastruktury či monitoringu, připravenost zasahovat v teritoriálních vodách a další oblasti, kterým mezinárodní právo nijak nebrání. To ostatně, jak vyzdvihují Franken i Faix, momentálně doporučují například i odborníci z Asociace pro mezinárodní právo (ILA) a Výbor pro podmořské kabely a potrubí (ICPC).
Nedá se také samozřejmě vyloučit, že se problém podaří vyřešit na základě mezinárodní spolupráce. Jen to není moc pravděpodobné, a kdyby k tomu došlo, nebude to hned.
Před kolapsem se kabely chrání samy. Většinou
Otázka, jak na tom Evropa je z hlediska celkové obrany podmořské infrastruktury, by byla na další dlouhý článek. V krátkosti ale lze říct, že i tam samozřejmě má mezery, byť se jí je daří zacelovat možná o něco rychleji než ty právní.
Výhodou je, že kabelů je velké množství, pořád se pokládají nové a navíc často mají naddimenzovanou kapacitu, takže jejich poškození loděmi vláčejícími kotvy většinou nezpůsobí vážnější potíže s telekomunikacemi. Ztracenou kapacitu totiž není až takový problém nahradit díky přebývajícím kapacitám v jiných kabelech. Blackout proto hrozí hlavně na ostrovech, kam vedou třeba jen dva kabely, jež skutečně je možné přerušit de facto naráz.
Mapka podmořských kabelů v okolí Evropy.
Aby došlo k nějakému významnému internetovému blackoutu přímo na kontinentu, muselo by být naráz přerušeno hodně kabelů, takže se dá říct, že se tato infrastruktura svým způsobem chrání sama.
Na druhou stranu ale zřejmě nikdo přesně neví, kolik přerušení ještě systém ustojí a kolik jich třeba Rusko nebo Čína, které mají k dispozici i speciální ponorky schopné takových sabotáží, mohou mít kapacitu zničit v krátkém čase.
Pak jsou tu také státy jako Tchaj-wan, které se přebývající kapacitou uchlácholit nemohou, a kromě toho samozřejmě i nezanedbatelné finanční škody. Optické kabely a další podmořská infrastruktura proto pravděpodobně nadále zůstanou zdrojem úzkosti, kterou by mohl odstranit snad až případný masivní rozvoj satelitního internetu.
