Jak se dostat z tiché diskotéky sociálních sítí

Všichni máme své guilty pleasure. Jedním z mých je občasná láska ke slovenskému rapu.

Z některých postav slovenské rapové scény si můžeme právem utahovat. Takový Majk Spirit léta věří na mimozemské a klimatické konspirace. Je proto zajímavé, že si právě tuhle oběť internetových hoaxů vybral český ministr školství Robert Plaga jako tvář kampaně o digitálním wellbeingu. K tomu se těžko hledá správné emoji.

Slovenský rap má ale i mnohem světlejší momenty: kupříkladu rodák z Handlové, rapper Supa, v tracku k anketě Tragéd roka přesně vystihuje stav informační diety dnešního člověka: „Moje milovaná vlast je něco jako silent disco, každý z nás poslouchá jen své vlastní ověřené info… a kdo mi vrátí moje kámoše?“

V kinech navíc právě běží film „The Reckoning“, který navazuje na film The Social Network a mapuje temnější kapitoly života zakladatele první celosvětové sociální sítě Facebook Marka Zuckerberga. Přináší informace o tom, jak Instagram škodí dospívajícím dívkám, mapuje jeho grilování před americkým Kongresem a upozorňuje na jeho neochotu moderovat i ten nejtoxičtější obsah.

Shrňme tedy, co tu díky Markovi a jemu podobným technooligarchům dnes máme.

Z nedávného průzkumu vyplynulo, že sociální sítě jsou hlavním zdrojem zpráv až pro 44 % Čechů, čímž se řadí těsně za tradičně nejsilnější televizi. Mezi mladými ve věku 18–24 let je to dokonce 67 % a sítě tak suverénně předbíhají všechny ostatní zdroje zpráv.

Algoritmy sociálních sítí tedy ve velké míře určují, co o světě víme a nevíme. Rozhodují o tom, jaké informace se k nám dostanou, ale na rozdíl od médií neprocházejí reelska a statusy, tedy jejich obsah, redakčním procesem, a jejich pravdivost je proto přinejmenším diskutabilní.

Algoritmy navíc nejsou neutrální. Lidé jako Mark Zuckerberg či Elon Musk (síť X) je vědomě nastavují určitým způsobem. Aby udrželi naši pozornost, upřednostňují ten nejprovokativnější obsah. Pravdu a fakta v tomhle ringu porážejí emoce a kontroverze.

I když do jisté míry dokážeme ovlivnit obsah, který nám algoritmy ukazují, jejich základní nastavení změnit nemůžeme a jsme v područí toho, co si mocipáni v Silicon Valley a v Číně umíní. Algoritmy nás zavírají do názorových bublin a ukazují nám obsah, který buď spíše chceme vidět, nebo kterému pro jeho provokativnost nedokážeme odolat.

Podle výzkumníka Josefa Šlerky z Univerzity Karlovy sociální sítě Instagram či TikTok vlastně ani nejsou sociálními sítěmi, ale spíše algoritmickými televizemi, kde se jen pasivně díváme na to, co nám tyto černé skříňky servírují.

I když sociální sítě konspirace nevymyslely, daly jim nebývalou platformu k šíření. Výzkum amerického politologa Josepha Uscinského ukázal, že lidé, kteří čerpají zprávy ze sociálních sítí, věří konspiračním teoriím častěji, přičemž nejvíc to platí u těch, kteří k takovému myšlení už mají sklony. Sítě tak propojují lidi, kteří ještě donedávna seděli v hospodě u stolu sami, do globalizovaných komunit.

Psychologové Jan-Willem van Prooijen a Mark van Vugt z amsterodamské Vrije Universiteit navíc zjistili, že všichni jsme evolučně tak trochu konspirátoři. Schopnost hledat skryté vzorce a rozpoznat, kdo se proti nám spolčuje, nám historicky pomáhala přežít ve světě, kde byly nepřátelské koalice reálnou hrozbou. V dnešním světě se ale tentýž mechanismus snadno přepne do vyšších obrátek a spiknutí pak vidíme i tam, kde není.

Existují však nejméně čtyři cesty, které nás mohou vyvést z polarizace a konspiračních myšlenek a pomohou nám nezbláznit se – jako jednotlivcům i jako společnosti.

Coby vysokoškolák na přelomu tisíciletí jsem i já žil neochvějnou neoliberální mantrou, že regulace jsou špatné a odpovědí na všechno je volný trh. Fast forward do světa sociálních sítí a internetových gigantů – z tohoto přesvědčení už neprocitli jen opravdoví hardcore libertariáni.

Místo nekonečných možností volby, jejichž příslibem byl kdysi internet, dnes vidíme bezprecedentní koncentraci mediální moci. Trh ovládlo pár hráčů, kterým je dnes téměř nemožné konkurovat, protože vás buď zničí, okopírují, nebo koupí.

Problémem trhu sociálních sítí a internetu celkově je, že už dávno není svobodný. Chování Mety, Googlu či Amazonu dnes připomíná spíš oligopoly než služby, které o přízeň spotřebitele soupeří nejlepšími produkty.

Jejich lobbistické týmy zároveň úspěšně blokují snahy vlád o jejich regulaci a podobný příběh se aktuálně odehrává i u regulace umělé inteligence.

Kdo stále věří, že sociální platformy nejsou tak trochu monopoly, ať zkusí buď z nějaké odejít, nebo nějakou vlastní založit. Běžný uživatel by musel o odchodu přesvědčit nejen sebe, ale i všechny své kamarády, příbuzné, spolužáky a kolegy.

Ve stávajících sítích jsme uzavřeni natolik, že odchod vzdáme dřív, než bychom se o to vůbec pokusili. Jak říká kanadsko-britský technologický aktivista Cory Doctorow: dokud máte své kamarády rádi víc, než nenávidíte Marka Zuckerberga, z Facebooku neodejdete.

Pokud jde o alternativy k Facebooku či Instagramu, je to trochu boj s větrnými mlýny. Jeden americký investor mi nedávno řekl, že sociální sítě jsou z pohledu investičního kapitálu bezletová zóna: získat investici na rozjezd nové sociální sítě je téměř nemožné, protože ani investoři rizikového kapitálu nevěří, že by nějaká mohla uspět.

Přesto je třeba to zkoušet a zkoušíme to i my v Česku s Lidé.cz. Protože až jednoho dne Meta zanikne, poptávka lidí po sociálních sítích nezmizí a bude ji potřeba naplnit. A pokud si myslíte, že tohle se nikdy nestane a Meta či Google jsou věčné, vzpomeňte si na Nokii nebo BlackBerry.

V Evropské unii máme ještě jednu výhodu: platí tu akt o digitálních službách (DSA) – byť v Česku zatím jen omezeně, a to kvůli neschopnosti minulé a zákopové pozici současné vlády. DSA tlačí všechny platformy k větší transparentnosti a k přísnějšímu postupu proti nelegálnímu obsahu či k lepší ochraně nezletilých.

Nejde přitom o žádnou cenzuru, právě naopak: DSA brání svévoli platforem a tomu, aby vám Facebook bezdůvodně mazal obsah či blokoval účet, což nedávno v zájmu ochrany uživatelů ukázal i Český telekomunikační úřad.

Jsou to malá vítězství, ale bez zásadnějších intervencí, jako je třeba omezení přenosů dat evropských uživatelů do USA, se neprosadí nejen evropské, ale ani žádné jiné alternativy. Sílící obchodní konflikt mezi USA a Evropou přitom paradoxně může ráznějším krokům ze strany evropských regulátorů pomoci.

Soudní spor, který nedávno vedly americké státy proti Metě kvůli škodám způsobeným návykovým designem sociálních sítí, sice neskončil přelomovým verdiktem, ale přinesl alespoň významné mimosoudní vyrovnání: Meta musí za škody způsobené dětem a dospívajícím zaplatit 17 miliard dolarů, což je při 60 miliardách zisku už docela pálka.

Důležitější než samotná pokuta jsou však opatření, ke kterým se Meta zavázala: přísnější odhadování věku uživatelů, dvouhodinový denní limit používání, omezení služby v noci a během vyučování a další opatření, podrobená nezávislému auditu.

Aby to nebylo tak jednoduché, Meta podmínila vyplacení 30 % částky tím, že se k opatřením připojí i TikTok a YouTube. Tím je do celé věci zatáhla a bude zajímavé sledovat, jestli se připojí, nebo budou hrát mrtvého brouka.

Meta sice vinu nepřiznala, ale tento i další soudní spory způsobují první trhliny v neotřesitelné pozici velkých platforem.

Je třeba říct, že řadu těchto opatření, jako je noční režim, notifikace nebo výchozí nastavení pro nezletilé, řeší i Evropská komise v řízeních proti platformám v rámci zmíněného DSA. Americký soud tak v podstatě předběhl evropské vymáhání a nastavil konkrétnější parametry toho, co od velmi velkých platforem požadují.

Další americký soud také čerstvě nařídil Metě zaplatit rekordních 25 miliard dolarů za to, že zaváděla uživatele v otázkách ochrany osobních údajů a v tom, kdo k nim měl přístup.

Všichni – a to včetně majitelů velkých platforem – rádi mluví o potřebě mediální gramotnosti, protože tím přesouvají pozornost od systémového problému k odpovědnosti jednotlivce.

Je to trochu, jako když vám výrobci alkoholu radí, abyste pili s rozumem. Pokud je ale vaším produktem návyková látka, je taková rada značný alibismus.

Samozřejmě je důležité umět odlišit důvěryhodné médium od dezinfowebu nebo chápat, jak fungují algoritmy a byznys sociálních sítí. Bez systémových opatření, například v podobě úpravy algoritmů či rozbití digitálních monopolů, ale k zásadnější společenské změně nedojde.

No a nakonec musíme bojovat s vlastními omyly, předsudky a vyhrocenými postoji.

Nemusíme být všichni sluníčkáři. Stačí nám pochopit, že tu jako občané musíme spolu nějak vycházet a dohodnout se na problémech i řešeních.

Prorážení názorových bublin je zároveň dobrým tréninkem zvládání vlastního konfirmačního zkreslení – tedy naší tendence vybírat si informace, které lahodí našemu pohledu na svět.

V zákopové válce s algoritmy je to alespoň nějaká munice. I když na internetové giganty nezaklekneme tak jako soudy či regulace, pomůžeme si alespoň navzájem sundat na tomhle toxickém silent discu sluchátka a jít si spolu raději sednout do hospody.