Komentář: Zákaz sítí dětem? Lákavé heslo. Skutečné řešení je už ve Sněmovně

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Představte si, že zatímco v noci spíte, váš domácí vám vymění zámek od bytu, aniž by vám cokoliv vysvětlil. A když se mu snažíte dovolat, odpovídá vám jen automat. Přesně takto dnes často vypadá vztah člověka nebo firmy k velkým online platformám, jako je Meta nebo TikTok.

Evropská unie se to snaží měnit. Akt o digitálních službách (DSA , z anglického Digital Services Act), který se od 17. února 2024 uplatňuje na území EU, určuje povinnosti platformám a dává nová práva uživatelům. Vymezuje jasná pravidla hry v online světě a nutí platformy, aby transparentně vysvětlovaly zásahy do obsahu, chránily uživatele (zejména ty nejzranitelnější) a nesly odpovědnost za podvody a nelegální nabídky na online tržištích.

Jenže Česko má problém. DSA v EU sice již platí, ale český stát stále nepřevedl mechanismus do praxe a neudělil pravomoci Českému telekomunikačnímu úřadu (ČTÚ), jenž byl určen k vymáhání těchto online pravidel. Chybí totiž adaptační zákon o digitální ekonomice, který už ve Sněmovně leží dva roky a který má určit, jak bude ČTÚ na pravidla dohlížet, jak bude probíhat řízení a jaké budou sankce. Evropská komise kvůli tomu v květnu 2025 poslala Česko k Soudnímu dvoru EU, mimo jiné proto, že bez jasných pravomocí a pravidel sankcí se DSA dá vymáhat jen napůl.

Zjednodušeně řečeno, EU nám do ruky dává prak, český stát ho však již dva roky odmítá použít.

V Česku existují jednotná pravidla pro prodej potravin, léčiv či hraček. Proč nejsme ochotní přijmout pravidla pro nezabezpečený veřejný prostor, kam máme všichni bez rozdílu přístup?

Kolem DSA se místo věcné diskuze vede hlučná kampaň, která obviňuje EU ze zavádění cenzury. Pro manipulátory je to lákavé a bojovné heslo, jenže realita je přesně opačná. DSA vznikl i proto, že dnes o našem online prostoru rozhodují hlavně interní pravidla velkých firem, která jsou často netransparentní a vynucovaná bez znalosti místního práva a kontextu – nezřídka pouze za účelem zisku.

DSA neurčuje, co je pravda nebo lež. Nijak nehodnotí ani nereguluje projevy názorů ani nezasahuje do toho, co je dle českého právního řádu (ne)zákonné. Nezavádí v žádné podobě ani plošné monitorování obsahu. Řeší něco mnohem praktičtějšího – jak mají platformy postupovat, když zasahují do obsahu, a jak se člověk může bránit, pokud se to stane chybně nebo svévolně.

V praxi to pak má vypadat tak, že když platforma smaže příspěvek nebo zablokuje účet, má povinnost jasně vysvětlit proč a poskytnout funkční možnost odvolání, nejdříve přes interní systém stížností přímo u platformy. Když to nefunguje, DSA počítá i s možností řešit problém mimosoudní nebo soudní cestou.

Děti v Česku doplácejí na online rizika víc než jinde v Evropě. Ukazují to tvrdá data. Osmnáct procent českých dětí vidělo někdy obsah o sebepoškozování, 17 procent vidělo materiály podporující poruchu příjmu potravy, 21 procent dětí ve věku devíti až 11 let uvedlo, že v posledním roce viděly sexuální obsah. Ve všech kategoriích jsou tato čísla značně nad průměrem EU. Nejedná se o okrajové excesy, ale o signál, že se české děti v online prostředí s riziky setkávají nadprůměrně často.

Zaznívají názory, že stačí více dohledu nebo zodpovědnosti rodičů, ale dnešní online platformy jsou postavené tak, aby maximalizovaly čas a pozornost, které jim věnujeme. Děti přitom nemají stejné psychologické a kognitivní schopnosti bránit se tlaku jako dospělí. Pokud platformy používají prvky návykovosti, agresivní notifikace nebo nekonečné doporučování obsahu, není fér to házet jen na zodpovědnost rodiny.

EU proto tlačí na povinnosti platforem, které se týkají ochrany nezletilých – bezpečnější výchozí nastavení, větší transparentnost, odpovědnost za systémová rizika a omezení některých typů reklamy. Důležité je, že se tím řeší příčiny, ne jen důsledky.

Zde se bohužel chybějící český zákon projevuje velmi konkrétně. Děti si dnes mohou například objednat alkohol či tabák na online tržišti a vyzvednout si je ve výdejním boxu bez kontroly nebo se přes chat dostat do rizikových kontaktů, zejména pokud hry využívají prvky návykovosti.

DSA vyžaduje přiměřená opatření pro zvýšení úrovně bezpečí nezletilých, bez funkčního národního rámce se ale tyto povinnosti těžko překlopí do konkrétních kontrolovatelných kroků a rychlých nápravných opatření tam, kde platformy selhávají.

Návrh na plošný zákaz sociálních sítí pro děti zní jako rozhodné a silné opatření. Jenže v praxi může vést k tomu, že se pravidla mohou i obcházet, třeba falešným udáváním věku nebo přesunem na jiné platformy, které již dokážeme méně efektivně kontrolovat. Děti a mladiství tak navíc v nejkritičtějším období přijdou o možnost vybudovat si znalosti, schopnosti a odolnost vůči nekalým jevům v online prostoru. Přijdou také o možnost naučit se pracovat s důležitým zdrojem informací nebo o možnost socializace. K tomu jim sice mohou pomoci rodiče, bez součinnosti platforem je to ale obrovská zátěž.

V každém případě bez preventivních opatření, vzdělávání a chytrých pravidel pro bezpečný design nebo pomoci od rodičů bude pokračovat prostor pro zneužívání a manipulaci s touto zranitelnou částí společnosti. Hlavní je ale tlačit k odpovědnosti samotné platformy, aby aktivně snižovaly systémová rizika, místo aby je outsourcovaly na rodiče nebo školy.

DSA je tedy dnes již evropská realita. Evropská komise na konkrétních případech ukazuje, že chce řešit i systémové problémy, jako je návykový design velkých platforem. Před pár dny koneckonců nápravu právě tohoto systémového rizika začala žádat po TikToku.

Česká republika (jako jedna z posledních pěti zemí) ale pořád nemá dotažený národní rámec vymáhání a pro české občany je zásadní rozdíl mezi tím práva mít nebo nebýt schopen se domoci efektivní a přístupné možnosti se bránit. Dokud Sněmovna adaptační zákon nepřijme, bude Česko dále zemí, kde se sice o ochraně dětí, férovém online trhu i právech uživatelů mluví, ale v praxi je občan často odkázán na automatické odpovědi a procesy v zahraničí. Kde dál budou platit pravidla ve prospěch velkých hráčů a sociálních sítí.

Pro část politiků je výhodné od digitální regulace dávat ruce pryč. Téma je technické, špatně se voličům vysvětluje a snadno se z něj může stát kulturní válka o svobodu slova. Odkládání je potom pohodlné a vina se dá stále házet na vnucování Bruselu, což u části společnosti rezonuje.

Vedle toho je tu i viditelná skupina aktérů, kteří z prodlevy politicky skutečně těží. Část občanských a aktivistických iniciativ už veřejně rámuje český adaptační zákon jako údajnou cenzuru a vyzývá k jeho blokování. Udržování sporu je pro ně výhodné. Téma udrží pozornost, pomáhá sbírat podporu a posiluje dojem, že jde o obranu svobody. Pokud někdo skutečně chce chránit děti a udělat pořádek v online prostoru, nejrychlejší cesta je přestat se uchylovat k marketingovým zkratkám a schválit zákon, který dává českým občanům možnost fungovat v online prostoru bezpečněji.

Komentář vychází ze spolupráce mezi Asociací pro mezinárodní otázky (AMO), Centrem pro informovanou společnost, Lobbio a Otevřenou společností. Jeho autory jsou analytička Centra pro informovanou společnost Veronika Víchová a analytik AMO Pavel Havlíček .