Japonská monarchie se bojí zániku. Premiérka odmítá „moderní“ řešení krize

Japonské císařské rodině docházejí mužští následníci trůnu. V silně patriarchální zemi, která přitom nedávno získala první premiérku Sanae Takaičiovou, se proto nabízí zdánlivě samozřejmé řešení.

Rozšířit okruh možných následníků také o ženy je však v japonských konzervativních kruzích téměř kacířská myšlenka. „Je těžké najít jakýkoli racionální důvod pro to, aby se ženě nedovolilo stát se císařovnou,“ uvedl pro americkou CNN profesor Makoto Okawa z tokijské Univerzity Čúó.

Chryzantémový trůn má v současnosti pouze tři způsobilé dědice. Dva z nich už překročili šedesátku - korunní princ Fumihito, což je šedesátiletý mladší bratr současného císaře Naruhita, a devadesátiletý princ Masahito, strýc stávajícího panovníka.

Třetím a zdaleka nejpravděpodobnějším následníkem je Fumihitův devatenáctiletý syn Hisahito. Je prvním mužským členem císařské rodiny, který za posledních čtyřicet let dosáhl dospělosti. Budoucnost celé monarchie tak prakticky závisí na jediném mladém muži a na tom, zda jednou zplodí syna.

Šestašedesátiletý císař Naruhito má přitom vlastní dítě, čtyřiadvacetiletou princeznu Aiko, která se mezi Japonci těší značné oblibě. Kvůli svému pohlaví však na trůn nastoupit nemůže a dědické právo by podle současných pravidel neměl ani její případný syn.

Tak přísné omezení přitom není odvěkou a neměnnou součástí japonské tradice. Japonsko mělo v minulosti osm vládnoucích císařoven, přestože většinou fungovaly jako dočasné panovnice v obdobích, kdy byli mužští dědicové příliš mladí. Ženské nástupnictví definitivně vyloučil až zákon o císařském rodu přijatý v roce 1889.

Současná japonská ústava sama o sobě ženám usednout na trůn nezakazuje. Brání jim v tom právě zákon upravující fungování císařské rodiny.

Problém se během posledních desetiletí prohluboval, protože se do rodiny rodilo více dívek než chlapců. Pravidlo nástupnictví vyhrazeného mužům, které mělo chránit kontinuitu dynastie, tak nyní její přežití přímo ohrožuje.

Význam císařského rodu dalece přesahuje jeho převážně ceremoniální pravomoci. Podle japonské mytologie pochází dynastie od bohyně Slunce Amaterasu a císař zůstává mocným symbolem jednoty země.

Americký generál Douglas MacArthur, který po druhé světové válce dohlížel na okupaci a přeměnu Japonska, sám označil císaře za „symbol, který sjednocuje všechny Japonce“. „Zničte ho a národ se rozpadne,“ varoval.

V minulosti nebylo tak obtížné najít vhodného následníka. Císařská rodina byla mnohem početnější a zahrnovala také několik vedlejších větví, které poskytovaly rezervní kandidáty pro případ, že by hlavní linie nezplodila mužského dědice.

To se změnilo po druhé světové válce. V roce 1947 byl zákon o císařském rodu novelizován a většina vedlejších větví přišla o svůj císařský status. Rozsáhlá rodina císaře Hirohita, která měla původně 67 členů, se postupně zmenšila na dnešních šestnáct.

Úbytek dále urychluje pravidlo, podle něhož musí ženy po sňatku s mužem mimo císařskou rodinu oficiální roli opustit. Rodina tak přichází nejen o možné následnice trůnu, ale také o členky, které by mohly dál vykonávat oficiální povinnosti.

Japonská vláda však místo otevření trůnu ženám hledá způsob, jak rozšířit okruh mužských potomků. Nejnovější návrh počítá s částečným obnovením vazeb na někdejší vedlejší větve císařského rodu.

Císařská rodina by podle něj mohla adoptovat mužské potomky těchto rodin, kteří jsou starší patnácti let, svobodní a bezdětní. Adoptovaní muži by sami dědické právo na trůn nezískali, mohli by je však získat jejich budoucí mužští potomci.

Návrh navazuje na doporučení převážně konzervativní expertní skupiny z roku 2022. Ta vyzvala vládu, aby zachovala nástupnictví po mužské linii, ale současně umožnila princeznám ponechat si po sňatku císařský status a pokračovat v oficiálních povinnostech. Druhým navrženým řešením bylo právě přijetí mužských potomků ze zaniklých vedlejších větví zpět do císařské rodiny.

Kritici však adopční plán považují za nepraktický a přinejlepším krátkodobý. Není například jasné, kolik mužů z bývalých císařských rodin by bylo ochotno vzdát se dosavadního života a přijmout přísná omezení, která členství v císařské rodině provázejí.

Na stárnutí a úbytek členů císařské rodiny upozornil také korunní princ Fumihito. „V rámci současného systému se s tím nedá nic dělat,“ uvedl před svými šedesátými narozeninami. „Myslím, že jediné, co nyní můžeme udělat, je omezit naše oficiální povinnosti.“

Už o rok dříve připomněl, že členové císařské rodiny jsou především „lidé“, jejichž soukromé životy politické diskuze o nástupnictví bezprostředně ovlivňují. Šlo o neobvykle otevřený, byť opatrně formulovaný komentář. Fumihito později uvedl, že palácoví úředníci jeho slova vzali vážně, žádnou konkrétní změnu však nezaznamenal.

Také princezna Aiko připustila, že si úbytek členů rodiny uvědomuje. K samotnému systému nástupnictví se však jako členka císařské rodiny vyjádřit nemohla.

„Za daných okolností doufám, že budu se ctí plnit všechny své oficiální povinnosti a pomáhat císaři a císařovně, stejně jako ostatním členům císařské rodiny,“ prohlásila.

Největší tlak však dopadá na prince Hisahita. „Myslím, že situace je již kritická,“ uvedl pro agenturu AP profesor Nagojské univerzity a odborník na monarchii Hideja Kawaniši. Přežití dynastie podle něj zcela závisí na tom, zda se Hisahito ožení a zda se jemu a jeho budoucí manželce narodí syn.

„Kdo by si ho chtěl vzít? Pokud by se někdo našel, musela by snášet obrovský tlak, aby porodila mužského dědice, a zároveň plnit oficiální povinnosti s nadlidským nasazením,“ upozornil Kawaniši.

Podobně se vyjádřil i bývalý šéf Úřadu císařské domácnosti Šingo Haketa. Hisahito podle něj nese břemeno osudu celé císařské rodiny prakticky sám. „Zásadní otázkou není, zda povolit mužskou, či ženskou linii nástupnictví, ale jak zachránit monarchii,“ napsal letos v deníku Jomiuri.

Veřejnost přitom podle průzkumů proti ženě na trůnu výraznější námitky nemá. „Myšlenka předem vyloučit ženy jako osoby neschopné stát se císařovnou by měla být jasně chápána jako misogynie,“ uvedl již citovaný profesor Okawa.

Někteří Japonci vnímají nástupnickou krizi jako součást širšího problému postavení žen v zemi.

„Když Japonsko porovnáte s jinými zeměmi, zdá se, že zde stále panuje atmosféra, v níž se společnost vyhýbá tomu, aby ženy zastávaly vedoucí role,“ řekla CNN Japonka Kana Sakakura. Připomněla přitom evropské monarchie, například britskou, které mají dlouhou tradici ženských panovnic.

Další zastánci změny zakládají kanály na YouTube, vedou kampaně na sociálních sítích a rozdávají informační letáky. Dvaašedesátiletá Ikuko Jamazaki prosazuje systém, podle něhož by trůn zdědilo císařovo prvorozené dítě bez ohledu na pohlaví.

Pokud se Aiko nestane následnicí a Japonsko bude dál trvat na výhradně mužském panovníkovi, monarchie podle Jamazaki nakonec zanikne.

„Systém nástupnictví odráží japonské smýšlení o genderových otázkách,“ uvedla. „Očekávám, že nástup ženy na trůn by dramaticky zlepšil postavení žen v Japonsku.“

Zdánlivě paradoxní je, že ženské nástupnictví nemá podporu ani u vládnoucí strany premiérky Sanae Takaičiové. Sama první žena v čele japonské vlády patří k nejtvrdším odpůrcům takové změny.

Návrh, o němž má parlament jednat, proto neobsahuje žádný scénář, v němž by na trůn mohla usednout princezna Aiko nebo v němž by dědické právo získaly děti princezen provdaných za muže mimo císařskou rodinu.

Takaičiová své odmítání ženského nástupnictví veřejně staví na argumentu zachování dynastie po mužské linii. V parlamentu připustila, že Japonsku v minulosti vládly ženy, zdůraznila však, že všechny pocházely z mužské císařské linie. Žádný panovník podle ní dosud neodvozoval svůj původ od císařského rodu pouze prostřednictvím matky.

Do sporu se vložil také Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen. Ten vyzval japonskou vládu, aby umožnila ženám nastoupit na císařský trůn, protože jejich automatické vyloučení podle něj odporuje principu rovnosti pohlaví.

Japonská vláda doporučení odmítla jako „politováníhodné“ a „nevhodné“. Otázka císařského nástupnictví podle ní není běžným problémem rovných práv, ale součástí základní národní identity.