Hlavní obsah

Komentář: Čemu letos potřebujeme rozumět a čemu se musíme ubránit?

Ivan Gabal
sociolog, analytik
Foto: Shutterstock.com

„Přejme si pro tento rok úspěch v udržení ruského barbarství mimo hranice Evropy, a naopak posilování právního, demokratického a obranyschopného státu uvnitř těchto hranic.“

„Rusko v jeho brutalitě a vylhaných argumentech nelze zastavit protiargumenty ani laskavostí. Lze ho zastavit jen silou. Nejlépe porazit. To je základní zkušenost roku 2022.“

Článek

Zkraje roku stojí za to si prokreslit základní předsevzetí kontrastněji, zpravidla stojí na loňských zkušenostech. V minulém roce jsme se pokoušeli pochopit, kde jsme udělali chyby, když v Evropě vypukla válka. Vynadali jsme sobě, Německu i Francii za smířlivou reakci na vojenské zabrání Krymu v roce 2014 a za snahu usměrnit Kreml dohodou, v měkkých sankcích, energetickou důvěrou a obchodem. Snažili jsme se Rusko a Rusy i pochopit. Neuspěli jsme, ruská agrese pokračuje, i za cenu bezohledných ztrát vlastních i Ukrajinců, civilistů, bezbranných a dětí.

Je tedy čas celou úlohu postavit tak, jak pro nás po deseti měsících ruského barbarského válčení stojí. Na ruském chování není nic k pochopení a nemá smysl se o to snažit za rámec nutné znalosti pro obranu. Čas smířlivosti je vyčerpán. Rusko není náš svět. Je jeho antitezí. A kdo nadává Německu nebo Francii, měl by se zároveň omluvit za chování českého prezidenta.

Ruský svět stojí na nadřazení moci a síly nad právem a právním státem. Silou a násilím vnucuje své lživé mocenské představy proti právu svých občanů i sousedů, i za cenu jejich zabíjení. Náš svět naopak podřizuje sílu a moc zákonu a ústavě. Samozřejmě ne vždy dokonale a nikoli stoprocentně. Nejen válkou, ale systémově a svou každodenností je Rusko antitezí Evropy.

A dodejme na vrub našich dvou otevřeně proruských prezidentů Klause a Zemana a jejich nohsledů, že toto bylo na Putinovi a jeho vládnutí v Rusku zřejmé vždy. A možná právě toto jim na Putinovi imponovalo až do úrovně „vtipů“ o střílení novinářů nebo sprostých urážek perzekvovaných ruských disidentek. Že čeští prezidenti věděli a obdivovali ruský protofašismus, není urážka, ale konstatování stavu věcí. Do určité míry to je náš vlajkový problém, který musíme korigovat prezidentskými volbami. A je to historický problém, v jistém smyslu chronický a československý. Vybočili z něj jen Masaryk a Havel svým obratem k Západu.

Timothy Snyder ve své nedávné stati právě upozorňuje na československou paralelu k dnešní ukrajinské válce a na rok 1938. Po naší kapitulaci, zdůvodňované odmítnutím pomoci Západu, a odjezdu prezidenta Beneše po Mnichovské dohodě do exilu následovalo rozpoutání druhé světové války a rozlití německého fašismu v celé Evropě. Naproti tomu ukrajinská vojenská obrana, Zelenského setrvání v Kyjevě a odmítnutí útěku, v situaci, kdy Ukrajincům málokdo dával šanci, naopak zvedly včasnou a masivní podporu Západu, pokud se ruský fašismus nemá rozlít do Evropy. A pokud se podíváme dnes na souhrnné HDP zemí, které za Ukrajinou stojí, dnešní Rusko vypadá, jako by ztratilo jakoukoli soudnost.

Přečtěte si analýzu Lukáše Marka:

Co si válkou a obranou před ní nesmíme nechat narušit, jsou naše – často až moc komplikované – právní a parlamentní procedury, nekonečné diskuse a hledání pravdivého argumentu a práva proti bezpráví, výmyslům nebo lžím. (Nebát se a nekrást doporučoval TGM, podporovat vítězství pravdy a lásky doporučoval jiný československý prezident.)

Rusko v jeho brutalitě a vylhaných argumentech nelze zastavit protiargumenty ani laskavostí. Lze ho zastavit jen silou. Nejlépe porazit. To je základní zkušenost roku 2022 a shodují se na ní všechny západní vlády. Argumenty o ruských kulturních tradicích je třeba poměřovat počtem zabitých, zavražděných a zavlečených Ukrajinců, stavem jejich měst a země. Rusko už nepatří do Evropy, patří za její hranice.

Programem roku 2023 tedy je umět vynaložit naši obrannou sílu a vůli ji použít, v souladu s naším vnitřním uspořádáním a právem. Až dojde k tomu, že Rusko přestane válčit, musí podmínky míru stát na právních základech, které ale musíme být schopni prosadit/ochránit silou. Touto silou musí být společná evropská vůle a vojenská síla, která zahrne i Ukrajinu, zajištění ruské povinnosti zaplatit škody, alespoň ty nahraditelné. A pokračujícím vyloučením Ruska z civilizovaných vztahů a spolupráce, pokud nepotrestá viníky a nenahradí svůj domácí zlořád něčím přijatelnějším a civilizovanějším, blíže právnímu státu. Od sportu až k parlamentu, ke kultuře a lidským právům. A možná i k eliminaci privilegované pozice Ruska v OSN a Radě bezpečnosti.

Ozkoušeli jsme si v předsednictví, že složitý a laikům nepřehledný mechanismus právní samosprávy demokratické Evropy nejen zvládneme, ale že dokáže být velmi efektivní a cílevědomý. Za deset měsíců se Evropa zbavila fatální závislosti na ruských energiích, neztratila soudržnost, vnitřní demokracii, právní stát ani hospodářskou sílu. Naopak její odolnost a výkonnost vzrostla, i naší zásluhou. Ceny energií jsou v klesajícím trendu, vliv Ruska se významně snížil, hospodářská síla EU ani demokratická otevřenost nezkolabovaly. Držíme Ukrajinu na nohou, schopnou se bránit a dáváme jí i jejím občanům jasnou civilizační perspektivu a motivaci. Tu, která nám kdysi možná chyběla v Mnichově k protihitlerovskému boji.

Demokratické poměry, právní stát, společná Evropa, a to dokonce i v českých rukou, ukázaly svou sílu a odolnost, navzdory snaze Kremlu nás cenově zlomit, energeticky uškrtit a zbavit soudržnosti a společné vůle. Jsme schopni Evropu dnes plně zapojit ke své obraně. Musíme se ale o tyto nástroje dále starat, kultivovat je a podporovat společný integrovaný postup. Dnes je zřejmé, jak důležité je posílit právě obrannou a bezpečnostní dimenzi Evropy. Jakkoli se rodí z nouze a v nouzi. A nesmíme ztratit důvěru v tento právní a politický koncept evropského civilizačního projektu.

Přečtěte si analýzu Matouše Lázňovského:

Zpochybňování smysluplnosti naší unijní participace a identity bylo páteří nadbíhání ruskému barbarství. Test naší způsobilosti pracovat v tomto prostředí jsme zvládli. Naše pozice a vliv vzrostly i s východní krizí, před kterou jsme varovali. Dnes jsme plnohodnotnou součástí tohoto světa, je to náš vlastní svět, naše identita. A nejen v kontrastu s ruským barbarstvím.

Ani případné pokračování války, další ruská ofenziva nebo akcelerace chaosu uvnitř Ruska by nás neměly dotlačit k opuštění právních a unijních poměrů, demokratického vládnutí a kvalifikované veřejné správy. Naopak. O to více ale musíme pečlivě vybrat novou hlavu státu jako právně bezvadný institut bez pochybností o způsobilosti a schopnostech kandidáta, pokud jde o komplexnost evropského a západního prostředí, respekt k jeho pravidlům, nadřazení ústavy a práva vůči politice i osobním zájmům.

O váze těchto principů naší prezidentské volby mluví právě krajně problematická zkušenost s posledními dvěma prezidenty. Jejich základní postoje a chování ovlivnilo to, že složitost západního světa a jeho právní a politické kultury nezvládli a neuspěli v něm. Obdiv k Putinovi a nadbíhání Kremlu byly produkty tohoto neúspěchu a jejich osobního selhání.

Přejme si tedy pro tento rok úspěch v udržení ruského barbarství mimo hranice Evropy, a naopak posilování právního, demokratického a obranyschopného státu uvnitř těchto hranic. Pokud to zvládneme, naplníme smysl našeho vstupu do tohoto světa a ustojíme i krvavý střet civilizací, který nám Rusko vnutilo. Buďme si přitom vědomi dobrých i špatných zkušeností z československé i nedávné české historie v oscilaci mezi Východem a Západem a v konání všech československých i českých prezidentů. Jednoduché to mít nebude ani nově nastupující hlava státu, právě naopak, a my s ní.

Doporučované