Hlavní obsah

Komentář: Dovoz ruského plynu jako cesta k Putinově porážce

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Kompresorová stanice v Braniborsku sloužící k vyrovnávání tlaku v plynovodu. Plyn sem proudí převážně z Ruska.

Reklama

29. 4. 13:30

Aby Ukrajinci dostávali zbraně, musí být na Západě u moci politici, kteří budou dostatečně dlouho dodávat tanky, děla, drony, pušky a náboje. K tomu je potřeba, aby ve společnosti postižené ekonomickou krizí udrželi sociální smír.

Článek

Odstřižení Polska a Bulharska od dodávek zemního plynu z Ruska je možné považovat za novou eskalaci v probíhající „obchodní“ válce. Ačkoliv se státy Evropské unie tváří, že ruským požadavkům ustupovat nehodlají, jednota Západu v otázce platby za plyn v rublech možná není tak silná, jak se zdá. Partu nedrží – jak jinak – Maďarsko, které se vyslovilo, že je ruské podmínky ochotné akceptovat.

Kreml tak v tomto dosahuje svého: Západ nepůsobí tak pevně, jak tvrdil. Skutečnost, že mnohé západní země navzdory tvrdým sankcím nadále dovážejí ruský zemní plyn a ropu, považuje mnoho komentátorů za nejméně pochopitelné dějiště celé války. Redaktor Respektu Marek Švehla kupříkladu napsal: „Kupovat plyn od země, která nám v té samé době opakovaně hrozí, že na nás hodí atomovou bombu. To je fakt bizár.“

Bizarní to opravdu je, ale taková už mezinárodní politika bývá. A není snad bizarní, když se na základě tohoto mediálního rámování začne volat po zastavení dodávek z Ruska? Bez plynu to přece zvládneme, topit v létě nemusíme, v zimě se teple oblečeme a budeme vařit na elektrických sporácích. Ti světaznalejší tuší, že plyn v Česku se nevyužívá jen k ohřívání omáček, ale i v těžkém průmyslu. I tak jsou schopni trvat na embargu a říct „zvládneme to“.

Na rovinu si však řekněme jedno – momentálně nezvládneme. Horko těžko to budou zvládat i Poláci, ti však mohou profitovat ze svých přístavů, skrze které se dá část dodávek nahradit. Draze, ale mohou. Česko by na tom bylo hůře. Z Norska jsme přestali odebírat, stavbu polského plynovodu jsme stopli a státní rezervy nikdy nebyly koncipovány jako dlouhodobá náhrada za naprostý stop stav.

Mnohé továrny by musely omezit výrobu nebo se případně zcela zastavit. Jejich výpadek z globálního dodavatelského žebříčku by pak byla konečná, uprázdněné místo by okamžitě zaplnil někdo jiný, kdo fungovat může. Takový osud by pak mohl potkat kteroukoliv evropskou ekonomiku se silnou závislostí na ruských surovinách.

K rostoucí inflaci, energetické krizi, uprchlické krizi a hrozící potravinové krizi by se tak přidal pátý jezdec apokalypsy – narůstající nezaměstnanost. Snad každá západní země si uvědomuje, že po dvouleté covidové krizi by byly „hladové bouře“ nezaměstnaných a rozzlobených lidí to poslední, co by chtěla a měla řešit. Začíná si to pomalu uvědomovat i vláda Petra Fialy, byť je otázkou, zda to nějak vytrhne jednorázový pětitisícový příplatek na dítě.

Nápady, abychom se z hlediska vyššího principu mravního dobrovolně odstřihli od ruských surovin, je potřeba pro tuto chvíli odmítnout.

Jakkoliv následující teze může vyznít mimořádně cynicky, pro Západ je současný stav nejkonformnější strategie, jakou lze dospět ke konečné porážce Ruska – sice nakupujeme od Putina plyn, umožňuje nám to však bez větších společenských nepokojů posílat Ukrajincům zbraně, které Putina porazí.

Pokud si to rozebereme podrobněji:

1) Ukrajincům je jedno, zda se Evropané uskromní a budou méně jezdit autem a oblékat si doma svetr navíc. Po Buči a Mariupolu jsou jim také ukradená jakákoliv morální gesta. Ukrajinci potřebují k porážce Rusů zbraně od Západu.

2) Aby Ukrajinci dostávali zbraně, musí být na Západě u moci politici, kteří budou dostatečně dlouho dodávat tanky, děla, drony, rakety, pušky a náboje.

3) Aby byli tito politici u moci, je potřeba, aby ve společnosti postižené ekonomickou krizí udrželi sociální smír. To se s výše zmíněnými jezdci apokalypsy dělá dost těžko. Výstrahou nám budiž 41 % pro Marine Le Penovou. Pokud by na tom byla ekonomika ve Francii ještě hůře, mohl v mnoha francouzských voličích převážit pocit, že bude lepší, pokud bude u moci někdo, kdo Francii z konfliktu rychle stáhne. Bez ohledu na následky pro Ukrajince.

4) Aby byl alespoň zčásti udržen sociální smír, je pro spoustu evropských států životně nutné dovážet ruský plyn a ropu, které pohání kolečka ekonomického chodu.

Závislost evropských států na ruských surovinách není příjemnou věcí. Existuje zde sice takový plán, jak se stát energeticky soběstační, říká se mu Green Deal, ten byl však ještě před pár měsíci i pro některé představitele českých vládních stran sprostým slovem, zeleným šílenstvím, ekologickým neomarxismem. Měli bychom se po skončení války začít ptát, kdo z nich to dělal z čiré ideologické zaslepenosti, naprosté hlouposti a komu za to případně platil Kreml.

Dlouhá léta pohodlnosti Evropanů, korupce jejich lídrů a bagatelizování pravé podstaty putinovského režimu nakonec způsobila, že si na sebe Evropa upletla bič, kterým umí Putin dobře švihat.

Každá mince má ovšem dvě strany. Nedomnívejme se, že jde o jednostrannou závislost. Podobně jako jsou evropské státy závislé na ruských dodávkách ropy a zemního plynu, tak je i Rusko závislé na přílivu plateb za ně. Po zavedení mimořádně tvrdých sankcí jsou nerostné suroviny v podstatě to jediné, co Rusku zbylo.

Putin si je této vzájemné závislosti dobře vědom, a proto surovinovou kartu vytahuje jen velmi obezřetně – v porovnání s tím, jak se vrhá po hlavě do dalších a dalších válečných eskapád, v případě finančních operací Gazpromu se drží zkrátka. Ale Polsko a Bulharsko mohou být se vzrůstajícím zoufalstvím režimu jenom předehrou dominového efektu, kdy zavře kohoutky do celé Evropy a jejich znovuotevření bude tentokrát podmiňovat ústupky v oblasti dodávek zbraní Ukrajině.

Na Spojené státy, které jsou na ruských surovinách nezávislé, ovšem tímto krokem příliš velký dojem neudělá. Pravděpodobnější je, že Američané by začali dodávat ještě více zbraní. Pro Putina by to byla stejně jako nyní strategie, kterou by nic nezískal a hodně ztratil. Pokud by totiž kohoutky přece jenom zavřel, Evropa i přes veškeré těžkosti tím spíše urychlí svůj odklon od Ruska a jeho nerostného bohatství. Putin by se pak musel poohlížet po asijských trzích. Čína a Indie se nabízí jako ideální odbytiště, nejsou však hloupí a viděli by, že Putin přilézá s prosíkem a příliš manévrovacího prostoru by u vyjednávacích stolů neměl.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované