Článek
Je to trochu paradox. My v Evropě jsme se vždycky více či méně posmívali Trumpově nabubřelosti, pompéznosti a megalomanství. Ale když pak přijede do Británie, připraví mu program ve stylu návštěvy Disneylandu. Jen je to doopravdy, a labouristický premiér se klepe strachy, aby všechno vyšlo, zejména obchodní jednání v zákulisí.
Britové v podstatě vynalezli sarkasmus ne jako jazykovou figuru, ale jako postoj k životu. Kde je ale britská ironie, když ji nejvíc potřebujeme? Zanikla v klapotu koní, vezoucích po Windsoru kočár s Trumpem.
Ještě víc než ironii bychom však potřebovali amerického prezidenta, který na konci léta ví, co se v Evropě děje a jak je to důležité. Rozumí tomu, proč a kvůli komu i čemu umírají v evropské zemi na východě lidé, a uvědomuje si i to, že doslova „na dostřel“ od jiné země, navíc členského státu NATO, probíhá podivné „cvičení“ za účasti sta tisíc vojáků.
Britský tisk přirovnává „královské zacházení“ k jiné prezidentské návštěvě - k té Ronalda Reagana v roce 1982. I tomu to tehdy Británie „udělala hezké“, a jak až se zpožděním několika dekád odhalily odtajněné dokumenty, byla projížďka na koni po boku královny tím, na čem Reaganovi nejvíc záleželo.
Koneckonců byl herec, a měl rád patos i pompu. Vyjížďku na koni označil za „nejfotogeničtější moment celé cesty do Evropy“. Důležitější nicméně bylo, že podle mnohých právě tento moment přispěl k tomu, že USA podpořily Británii ve válce o Falklandy. Takže královské brnkání na ego k diplomacii patří, o tom není žádných pochyb.
Jenže Reagan si zároveň dobře uvědomoval, do jaké Evropy přijíždí. V královském parku se projel na valachovi (a královna na klisně), ale pak se zúčastnil klíčových jednání G7 a NATO. Bylo to v nervózní a zároveň klíčové době studené války. My bychom na konci léta 2025, v podobně nervózní době, potřebovali podobného prezidenta.
A jak v úterních Timesech napsal bývalý ministr zahraničí a šéf konzervativců William Hague, nejvíc bychom potřebovali amerického prezidenta, který pronese projev alespoň vzdáleně podobný tomu, který o dva roky později pronesl Reagan v Normandii. Je zajímavé si ho dnes připomenout nebo zhlédnout na YouTube. Už proto, že je bohužel skoro jisté, že nic takového od Trumpa neuslyšíme.
Reagan tehdy formuloval jasné poučení ze světových válek: že existuje morální rozdíl mezi použitím síly pro osvobození a použitím síly pro dobývání. Že izolacionismus nikdy nebyl přijatelnou odpovědí na tyranii s expanzivními úmysly. Že demokracie vyžaduje aktivní obranu. Definoval hodnoty, za které stojí zemřít, zejména demokracii jako „nejčestnější formu vlády, jakou kdy člověk vymyslel“.
Tyto myšlenky dnes znějí téměř prehistoricky - ne proto, že by ztratily platnost, ale proto, že zřejmě ztratily reprezentanta. Reagan věděl, že „spravedlivý Bůh bude milosrdný“ k těm, kdo bojují proti tyranii. Trump ví především to, že tři orchestry, 160 hostů a kočárová jízda může být „nádherná slavnost“. Není to jen rozdíl v osobnostech, ale i zlom v tom, jak Západ vnímá sám sebe a své poslání.
Reagan chápal, že síla nespočívá jen ve vojenské moci, ale i v hluboké víře ve společné hodnoty. Svůj závazek k obraně demokracie v Evropě vyjádřil slibem padlým: „neopustím tě ani nezanechám“. To znamenalo aktivní a trvalou angažovanost, která vedla k vytvoření aliance jako „štítu pro svobodu, prosperitu a mír“.
Reagan mluvil o „velkém smutku“, jehož ozvěny zněly v ulicích Varšavy, Prahy a východního Berlína. Dnes tyto ozvěny slyšíme v Charkově, Mariupolu a na celé pomyslné hranici mezi Západem a Východem, táhnoucí se od Baltu až k Černému moři.
Trumpova cesta se uskuteční výhradně v soukromí Windsoru. Žádné veřejné ulice, žádná setkání s lidmi, jen pečlivě zrežírovaná akce pro 160 vybraných hostů. Hostitelé nechtějí, aby veleváženou návštěvu rušily transparenty s „ošklivými slovíčky“ či fotografie Jeffreyho Epsteina promítané na vnější zdi paláce. Diplomaté doufají, že Trump ocení „nejvelkolepější pokoj s nejvelkolepějšími výhledy“, jak napsala jedna novinářka. Jenže otázka není, jak velkolepý výhled bude mít Trump z oken zámku, ale jaký výhled má na svět kolem sebe.
Tuto otázku nechme radši bez odpovědi, protože vše, co nás může napadnout, je buď komické, nebo truchlivé. Pro nás v Evropě víc to druhé.
