Článek
V neděli v 8:46 ráno, po americkém bombardování íránských jaderných zařízení, postnul Carl Bildt, bývalý švédský premiér, ministr zahraničí a mezinárodní diplomat, na svůj profil na X status, který dobře vystihuje dilemata evropské pozice vůči americkému útoku: „Nechci slyšet jakékoli EU stanovisko, že USA mají právo se bránit. Toto je jasné porušení mezinárodního práva.“
Historicky vzato rekapitulujme, že dohodu JCPOA s Íránem (Joint Comprehensive Plan of Action, dohoda o omezení íránského jaderného programu, pozn. red.), která zavázala Teherán dodržovat mírové zaměření jaderného programu, vyjednala pětice stálých členů Rady bezpečnosti (Čína, Francie, Rusko, Velká Británie, USA) a s nimi i Německo v roce 2015. Dohoda byla potvrzena Radou bezpečnosti OSN a Evropská unie dojednala právní akty k její realizaci.
V roce 2018 po nástupu Donalda Trumpa Spojené státy dohodu jednostranně vypověděly a znovu proti Íránu zavedly sankce. Podle kontrolních závěrů Mezinárodní agentury pro atomovou energii Teherán do té doby dohodu dodržoval. Po pádu dohody a neúspěšných pokusech EU udržet ji v platnosti začal Írán obohacování uranu navyšovat. Po nástupu prezidenta Bidena byla v roce 2021 jednání o vrácení platnosti JCPOA obnovena.
Současný útok Izraele na vojenská a jaderná zařízení Íránu předešel Trumpovo obnovení jednání USA s Íránem o tématu o dva dny. Následně se k útoku připojily Spojené státy, aby dokončily destrukci jaderného programu, která přesahovala vojenské možnosti Izraele. Podle expertů sice Teherán disponuje dostatečným objemem obohaceného uranu, ale nedisponuje průmyslovou produkcí hlavic a útočných jaderných kapacit.
Debata o situaci z naší a nutně evropské bezpečnostní perspektivy musí vzít v úvahu některé podstatné okolnosti. Předně: Povaha konfliktu daleko přesahuje naše národní schopnosti vývoj ovlivnit. Jiné než evropské nástroje nemáme a konat musíme jejich prostřednictvím, ve shodě s Evropskou unií.
Vzhledem k zaměření izraelských operací nejen na jaderný program, ale i na změnu režimu jako – v perspektivě Izraele – zdroje zájmu o jadernou zbraň lze předpokládat, že se Teherán nebude ochoten snadno podřídit. Bude hledat prostředky, jak se udržet. Již jasně naznačená přímá spolupráce s Kremlem a hrozba blokování globálně významné Hormuzské úžiny, která zkomplikuje transport ropy a plynu, a další eskalační kroky jsou pravděpodobně ve hře. Vůči Spojeným státům rovněž.
Jakkoli nelze předpokládat, že by v íránském případě mohla následovat pozemní vojenská operace USA, jako tomu bylo například v Afghánistánu, Iráku nebo Sýrii, lze z těchto zkušeností dovodit, že změna fundamentalistického režimu íránských kleriků bude velice komplikovaný a nejednoznačný proces. Mimořádně složitá etnická i náboženská struktura Iránu je značně hazardní faktor. A je otázka, do jaké míry má Izrael nebo USA připraveny postkonfliktní politické strategie, aby vývoj nedopadl jako v případě vzniku ISIS na území Iráku a Sýrie.
V neposlední řadě bude mít konflikt značný vliv na aktivizaci Kremlu, jak v mezinárodním a diplomatickém smyslu, tak v intenzitě vojenských operací proti Ukrajině. Ta naopak musí počítat s útlumem amerického i šířeji mezinárodního zájmu a podpory. Zejména pokud by došlo například k eskalaci vnitřního konfliktu v Íránu. Vzestup Ruska v roli mírotvorce je asi to poslední, co jsme si mohli přát či představit, ovšem po útoku na Írán to bude nejspíše realita.
Naše zájmy tedy budou dotčeny v mnoha ohledech. Od odklonu USA z Ukrajiny přes možný návrat Kremlu na mezinárodní diplomatickou scénu, propad podpory Ukrajiny, která přestává být jediným státem napadeným velmocí, konče možným vzestupem cen nafty a případně vypuknutím vnitřní destabilizace Persie v mocenském či vojenském smyslu.
Plán ve smyslu změny moci a systému v Íránu pro tuto situaci zjevně není připravený ani ve Washingtonu, ani v Izraeli. Možná by bylo dobré, aby si Bílý dům připomněl dohodu, kterou dokázal uzavřít s Tálibánem o předání Afghánistánu, ale lze pochybovat, že by dnes na podobný vývoj v případě Íránu přistoupil Izrael. Nelze vyloučit, že máme před sebou další hluboký vnitřní konflikt v zemi ovládané fundamentalistickým klerikálním režimem.
Principy našeho postupu by měly být odpovídající naší pozici, ale diskutujme o:
- důsledně společné evropské/unijní bezpečnosti včetně UK,
- vojenské deeskalaci, pokud lze ovlivnit postup vojensky angažovaných států,
- podpoře a obnovení důvěry v mezinárodní právo, což je evropský bytostný zájem,
- tlaku na vnitřní stabilizaci Íránu politickou transformací, kterou prošly například některé země Latinské Ameriky nebo dnešní postkomunistické země,
- degradační politice vůči imperiálnímu vlivu Ruska – což je bohužel v rozporu s pozicí Ruska jako stálého člena RB OSN,
- nadále podpůrné pozici EU vůči Ukrajině, která přestává být hlavním západním zájmem, ale zůstává nepřímým vojenským konfliktem Evropy.
