Článek
První světovou válku v té formě, jak nakonec proběhla, nikdo nechtěl. Ano, našli se generálové a politici, kteří si vysnili krátkou, omezenou a samozřejmě vítěznou válku. Jenže nakonec se dokonce i mírumilovné státy změnily v kulečníkové koule, které zákony akcí a protiakcí postrkovaly směrem k totálnímu konfliktu.
Ne, že by americký úder proti íránským jaderným zařízením nutně znamenal první krok na podobné cestě. Je ale dobře si přiznat, že nejvyšší političtí aktéři provedli první tahy – a sami nevědí, kam je jejich partie zavede. My ostatní víme především to, co všechno nevíme.
Neznámé, které neznáme
„(V této rovnici) jsou neznámé, které známe, a pak jsou neznámé, které neznáme.“ Legendární výrok Donalda Rumsfelda, který v roce 2002, v předvečer americké invaze do Iráku, popisoval, co USA vědí o tamních zbraních hromadného ničení.
Pojďme vyjmenovat alespoň některé známé neznámé ohledně aktuálního konfliktu: Kolik toho věděly izraelské tajné služby o pokroku íránského jaderného programu a co z toho přimělo izraelskou vládu, aby zasáhla právě teď? Nebo Izrael útočí nikoliv proto, že musí, ale proto, že může? To znamená: Chtěl využít historické šance, kdy je íránský režim nejslabší od pádu šáha, Hamás s Hizballáhem na kolenou a protiletecká obrana nad Íránem v troskách? Nebo se tyto motivy smíchaly v poměru padesát na padesát? Co věděly americké tajné služby a co si z jejich podkladů k srdci vzal Donald Trump, než dal pokyn k útoku? Jak přesně dopadl a jak hluboko se zavrtal tucet obřích amerických bomb, na jejichž zásazích do značné míry závisí budoucí osud Blízkého východu?
Orientální vějíř možností
To vše jsou přitom jen otazníky, které visí nad minulostí. Pokud jde o budoucí vývoj, nabízí se téměř nekonečné množství variací této partie, a při vší vážnosti situace je zábavné sledovat, jak komentátoři zvučných jmen tentokrát opatrně krouží kolem definitivních předpovědí.
Především skutečně nevíme, jaké škody způsobili monstrózní ničitelé bunkrů na jaderných zařízeních ve Fordo a v Natanzu. Zdá se, že masivní, a je nepochybné, že cesta Íránu za jadernou zbraní je od okamžiku jejich výbuchů složitější. Je ale definitivně uzavřená? Oddálená? O rok, či o řadu let?
A pak je tu vějíř možností, které má na stole íránské vedení, když v těchto hodinách jedná o protiakci. Musí vzít v potaz vlastní sílu a míru neoblíbenosti mezi domácím obyvatelstvem (kterou přesně neznáme) a to, jak moc zahraniční intervence ranila národní hrdost Íránců a přimkla je alespoň dočasně k jinak katastrofální vládě ajatolláhů (Jak moc? Nevíme.).
Írán se může a nemusí pokusit uzavřít Hormuzskou úžinou a uvrhnout tak svět do hospodářských turbulencí. A pokud se o to pokusí, může více čí méně (spíše méně) uspět. Může a nemusí nasadit proti Západu kybernetické a i klasické teroristy. A především, bude se muset rozhodnout, jestli je pro jeho přežití výhodnější vzdát se jaderné zbraně, protože se nyní po jeho nebi beztrestně prohánějí izraelské a americké bombardéry, které by mu nukleární ambice v budoucnu opět pěkně osladily. Anebo zda je naopak nutné se k jaderné bombě propracovat stůj co stůj, protože pak by si na íránské nebe cizí bombardéry netroufly.
Evropa: opatrné poděkování
Když tedy za sebou máme únavné resumé malé části spektra naší nevědomosti, můžeme se opatrně posunout k druhé části: Pokusu o střízlivý odhad toho, co by mohlo následovat ze strany jednotlivých aktérů.
USA: Podle řady indicií tohle není válka, kterou si Donald Trump přál a kterou plánoval. Spíše se k ní nechal zlákat okolnostmi a izraelským premiérem. Sice žertuje o možnosti „změny režimu“ a razí nový slogan MIGA - Make Iran Great Again. Jenže další pokus o vývoz demokracie na Blízký východ je přesně to, co by mu tvrdé jádro jeho vlastních voličů neodpustilo. Velmi rád by tedy akcí „Půlnoční kladivo“ prohlásil operaci za ukončenou. Jenže dokáže z válečného koně, na kterého se oportunisticky vyšvihl, stejně plavmo sesednout? Zvlášť když podle všeho jedná na základě okamžitých impulzů, ne dlouhodobé strategie?
Írán: Jeho vedení musí vzít v potaz vlastní poraněnou prestiž, kterou se zřejmě pokusí nově přelakovat nějakou spektakulární akcí. Stejně tak ale musí vzít v potaz vlastní vojenskou a zpravodajskou slabost, která bije do očí. S tím, že nejlepším protilékem na takovou slabost je mít vlastní jadernou bombu a balistickou raketu, která ji může dopravit nad Izrael. Případ Severní Koreje dokládá, že režim, který dokáže své okolí dostatečně věrohodně vydírat, se může chovat jako hulvát mezinárodní scény, ale přesto si zaručí bezpečnost.
Izrael: Může nyní slavit, a to bez ohledu na stranickou příslušnost v jinak politicky hluboce rozpolcené zemi. Íránská jaderná zbraň je nefalšovaná noční můra. Izrael je „země jedné bomby“, pro kterou by jediný jaderný útok na centrální aglomeraci znamenal drtivou ránu. A už i samotný život v „jaderném stínu“, tedy s vědomím, že nepřítel s genocidními sklony má k dispozici jadernou zbraň, by měl na život v zemi o rozloze Moravy destruktivní vliv.
Ti, kdo Izrael mistrují s tím, že Írán o vyhlazení židů „jen mluví“, což není legitimní důvod k válce, by si možná měli sami sebe představit v roli Izraelců a neklást na ně větší nároky, než by kladli sami na sebe. Ještě po převzetí moci Hitlerem v roce 1933 vycházely v německých židovských novinách uklidňující úvodníky o tom, že Hitler o pogromech jen mluví a realita bude jiná. Nemůžeme se divit, že židé se z této chyby chtějí poučit a řeči o genocidě berou vážně.
Vážně ale musí brát také další neznámou: Jak dlouho budou izraelské oslavy trvat a zda, či kdy, se íránský jaderný program znovu vynoří z trosek.
Evropa: „Izrael za nás dělá špinavou práci,“ řekl německý kancléř Friedrich Merz. Tradičně prostořeký politik řekl otevřeně to, co se krčí v podtónu prohlášení řady dalších evropských státníků, od Ursuly von der Leyenové po Keira Starmera. Ve zkratce řečeno: Mír by byl lepší, pojďme se vrátit k jednání. Ale mimochodem, když už jste do toho šli, je fajn, že jste dali zločinným ajatolláhům co proto. Jadernou zbraň v jejich rukou bychom i my považovali za katastrofu. Ale Evropě by na podobnou akci, jakou jste předvedli, scházely vojenské prostředky. I kdyby k ní našla politickou vůli.
