Hlavní obsah

Komentář: Moc Západu bude slábnout. Musíme alespoň rozumět, co chtějí jiní

Alexandr Romancov
Student Západočeské univerzity
Foto: kamomeen, Shutterstock.com

„Naše perspektiva dodnes vnímá Východ a Západ, nyní je ale třeba naši mentální mapu přeorientovat na Sever a Jih.“

Reklama

Tak složitá a proměnlivá jako teď politická mapa světa ještě nebyla. Jak se v ní dnes vyznat?

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Národy, státy či civilizace nevyhnutelně a rády podléhají přesvědčení, že jsou nejdůležitější a středem světa. Je to přirozený společenský jev, kterému na tomto světě neuniká žádná lidská společnost, ani ta česká. Problém je, že to nikdy není pravda, a pokud toto neprohlédneme, tak nemůžeme chápat určité typy jednání cizích států. Jinými slovy, naše perspektivy přestávají stačit změnám ve světě.

Nejlepším důkazem naší dezorientace jsou naše reakce na různé projevy podpory Ruska ve válce proti Ukrajině, nebo třeba na to, když se různé státy zdrží při hlasování o rezolucích o Ukrajině ve Valném shromáždění OSN.

,,Proč se tak chovají, když je naprosto jasné, kdo je agresor?” ptáme se s upřímným pobouřením. Pro nás je rusko-ukrajinská válka návratem dějin, kterým rozumíme. Opět Západ proti Východu, opět jedou tanky z Moskvy, opět hrozí nebezpečí jaderné války. Je to naše historie, naše perspektiva, naše realita, a máme plné právo to tak vnímat.

Nyní si ale položme pár jiných otázek. Byli jsme někdy tak pobouřeni nad válkami mezi Indií a Pákistánem? Byli jsme někdy tak pobouřeni nad válkou v Kongu nebo válkou mezi Vietnamem a Kambodžou? Jak moc jsme brali v potaz perspektivu těch druhých?

Naše perspektiva je přirozená a logická, jenže neexistuje žádný rozumný důvod se domnívat, že by ji měli sdílet všichni. Stejně jako my nemáme povinnost sdílet perskpetivu ostatních. Nicméně pro lepší orientaci se hodí jejich perspektivy alespoň chápat. Zde zdůrazním slovo chápat, protože někdo by mě nyní mohl označit za morálního relativistu, který žádá, abychom přestali pomáhat Ukrajině kvůli našemu vlastnímu máslu na hlavě. Ukrajinu je třeba nadále podporovat.

Je rozdíl mezi akceptací a chápáním něčí perspektivy. Neříkám, že máme převzít perspektivy Indů, Iráčanů, Nigerijců, nebo Súdánců. Pokusme se je ale pochopit. Proč? Protože na jejich perspektivách bude (pro Západ bohužel) záležet stále více.

Noví hráči

Tohle už dávno není svět studené války, rozdělení bipolárního světa na bloky Západu a Východu už dávno nefunguje. Nefunguje už dokonce ani svět 90. let minulého století, ve kterém mají hlavní slovo Spojené státy, za nimi Evropa, a sem tam Rusko a Japonsko. A nejpodstatnější pro nás je, že tohle nevyhnutelně přestává být svět Západu.

Euroatlantický prostor byl po minulých pět set let dominantní silou ve světě. Od roku 1492, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, se relativní moc Evropy a Ameriky neustále zvětšovala. Brzy jsme se stali dominantní vojenskou silou a po vynálezu parního stroje postupně i ekonomickou. Technologický pokrok zaručil, že se nám nikdo nemohl postavit do cesty. Tento vzestup ale nevyhnutelně narazil v roce 1914, kdy začala 1. světová válka. Od té doby relativní moc Evropy neustále klesá.

Dnešní svět, kterému už dávno nevládnou evropská koloniální impéria a Američané už nemohou přímo intervenovat kdekoliv a kdykoliv se jim zachce, je takzvaně multipolární. Tedy existuje více mocenských center, se kterými se musí počítat. Budou stále přibývat.

Vedle Evropy a Spojených států máme jako neodmyslitelnou velmoc Čínu, Indie je na vzestupu, Japonsko začíná hrát čím dál aktivnější roli. Státy jako Jihoafrická republika či Nigérie se stále více budou hlásit o slovo, stejně tak Brazílie a Argentina. Můžeme očekávat vzrůstající ekonomickou moc Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), Blízký východ bude mít významnou roli. Nakonec můžeme v dlouhodobém hledisku očekávat i velmocenský návrat Ruské federace.

Ruku v ruce se vzestupem mnoha nových velmocí se objeví dvě významná témata. Tím prvním bude budoucnost Organizace spojených národů. Řada států se hlasitě přihlásí o trvalé členství v Radě bezpečnosti, bude požadovat redefinici Charty OSN, reformu Valného shromáždění atd. OSN bude pravděpodobně stát před velkými změnami, které otestují relevanci organizace po 80 letech jejího fungování. Na druhé straně to může být přesně ten impuls, který potřebuje, aby se stala lepším nástrojem globálního dialogu a spolupráce. OSN bychom neměli prohlašovat za zastaralou nebo zbytečnou. Naopak, nyní se k ní začne otáčet stále větší pozornost. Bude důležitá pro všechny, nás nevyjímaje.

Druhým tématem bude sílící klimatická krize. Pro mnoho zemí se jedná o daleko naléhavější problém, než se zdá nám. Indie a Čína v minulých letech masivně investovaly do obnovitelných zdrojů energie, mnohem víc než Evropa a Amerika. Je to téma, ke kterému bychom se neměli otáčet zády. My akutní krizi zatím nečelíme, ale jiné státy už ano. Klimatická krize bude čím dál významnějším tématem v diplomacii, ať se nám to líbí, či ne.

Sever proti Jihu

Evropský pozorovatel může být značně zmaten počtem významných aktérů, který v systému mezinárodních vztahů začíná jednat, a z toho, jaká témata se začínají objevovat. Nikdy předtím v dějinách lidstva neexistovalo tolik velmocí z tolika vzájemně se ovlivňujících civilizačních okruhů. Ani tolik globálních problémů. Je to počátek nové éry, která bude nadmíru složitá.

Pro naši potřebu je proto lepší si tuto na první pohled komplexní mapu světa trochu zjednodušit. Naše perspektiva dodnes vnímá Východ a Západ, nyní je ale třeba naši mentální mapu přeorientovat na Sever a Jih. Proč právě tyto dvě světové strany?

Existuje koncept globálního severu a globálního jihu. Ten dělí svět na dva bloky podle socioekonomických, politických a dalo by se říct, že také podle historických charakteristik. Globální sever reprezentuje z většiny rozvinuté státy, globální jih zase ty rozvíjející se a rozvojové. Nejedná se o striktní geografické rozdělení, protože mezi státy globálního severu můžeme nalézt třeba Austrálii a Nový Zéland, navzdory tomu, že se nachází na jižní polokouli, stejně jako mnoho států globálního jihu leží na té severní.

Toto dělení také nemůžeme vnímat jako rozdělení světa na mocenské bloky jako u rozdělení na Západ a na Východ. To by byla hrubá dezinterpretace, protože ve státech globálního jihu se nachází třeba Indie a Čína a ve státech globálního severu Rusko a Ukrajina. Zrovna tyto země podezírat ze vzájemně přátelských vztahů nemůžeme.

Je to velmi nedokonalé dělení z hlediska mocenského, ale jeden obecný trend se na něm dá pozorovat velmi dobře: globální sever se musí vypořádávat s realitou, že globální jih se stále více hlásí o slovo. A má stále větší prostředky, aby se o něj hlásil.

Realita je taková, že Západ ztrácí náskok. Nepropadejme panice, zatím ta ztráta není značná a není důvod se domnívat, že brzo přestaneme být nejvyspělejší a nejbohatší částí světa. Mocensky ale budeme v poměru k ostatním už jen slábnout. Populačně většině světa nestačíme, rozšíření technologií dává mnoha zemím možnost se plně modernizovat a ekonomicky a vojensky vyrůst. Nebyl, není a nebude to proces, který by proběhl ze dne na den. Není to otázka příštího roku ani příští dekády – ale druhé poloviny tohoto století už v mnoha případech velmi pravděpodobně ano.

Nepříjemné pro nás je, že s námi tyto státy mají nevyřízené historické účty. Každý dříve podrobený národ má potřebu se vymezit proti svým utlačovatelům. Stejně jako jsme se my kdysi museli vymezit vůči Němcům a nyní se vymezujeme vůči Rusům, tak mají africké a asijské národy – zejména ze své perspektivy – víc než legitimní důvod se vymezit proti křivdám kolonialismu a americkému exportu demokracie.

,,Vždyť jsme jim přinesli civilizaci a svobodu!” namítne leckdo. Možná. Nepřinesl nám ale potom Sovětský svaz svobodu od nacistického Německa v roce 1945, za což bychom měli být – z perspektivy Ruska – stále vděčni? Pro nás jsou dnes tyhle argumenty zhruba tak pádné, jako v jiných zemích zase řeči o dovozu civilizace. Oprávněně.

Jak přesně ale s námi budou komunikovat? Květnový summit G7 v Hirošimě poskytl podstatnou indicii od dvou států, které nastoupily do velmocenského vlaku. Indie a Čína byly slyšet.

Indie byla na summitu jednou z nově pozvaných zemí, z logických důvodů. Letos předběhla Británii a stala se pátou největší ekonomikou světa. A také nejlidnatější zemí světa. Kromě toho předsedá státům Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS) a státům G20, takže je významným komunikačním mostem mezi G7 a mnoha státy globálního jihu. Indie je vedle Číny nejvýznamnější rozvíjející se země a naštěstí pro nás se jedná o demokracii, byť velmi nedokonalou. Tady se projevil pozitivní civilizačním vliv Britského impéria.

Naopak Čína se po summitu G7 ocitla v roli antagonisty, když vyjádřila nespokojenost s komuniké, které poukazovalo na problémy jako porušování lidských práv, manévry čínské armády v Jihočínském moři a zásahy do demokratických zřízení států „sedmičky“.

Indická, nebo čínská cesta?

Čína a Indie nám nyní budou připomínat, že slovo na mezinárodním kolbišti není jen a pouze „naše“.

Mohlo by se zdát, že nejdůležitějším rozměrem vztahů mezi rozvinutými a rozvojovými státy jsou stinné stránky minulosti a civilizační rozdíly. To ale není nezbytně nutné.

Vždyť indický subkontinent byl kolonizován téměř celý. Čína byla v porovnání s Indií kolonizována minimálně, nicméně je to povaha čínského komunistického režimu, kvůli kterému dnes státy G7 vůči Číně musí uplatňovat razantní opatření, zatímco Indii zvou mezi sebe.

Povaha režimů bude ve velmocenské soutěži i nadále hrát roli a Čína a Indie soupeří v tom, kdo dokáže získat na svou stranu více přátel na globálním jihu. Bohužel pro Indii i pro nás, Čína vystartovala mnohem dříve a zaznamenala úspěchy. Stojí před námi velmoc, která je schopná a víc než ochotná se pomstít za reálné či domnělé křivdy spáchané – z její perspektivy – západními mocnostmi.

Před námi stojí dvě možnosti. Buď se sílící globální jih bude sjednocovat ve jménu konfrontační rétoriky s čínskými charakteristikami, která pro nás bude značně problematická. Nebo ho spojí spíš kritický, ale kooperativní indický přístup.

Indii můžeme brát jako důležitého a asertivního partnera, z nějž se může stát spojenec, ale rozhodně ne satelitní stát, který nám na všechno kývne. Divíme se, proč Indové zaujali zdrženlivou pozici ohledně Ukrajiny. Na což nám poměrně zajímavým způsobem namítnou, že si pouze vybírají své priority. Ukrajina je pro Indii daleko, stejně jako pro nás Afghánistán, který ovšem Indii v roce 2021 v důsledku stažení spojeneckých vojsk přinesl značné problémy. Ale: jak moc nás to asi tehdy zajímalo?

Na perspektivách v systému mezinárodních vztahů záleží a různých perspektiv bude stále přibývat. Bylo by od nás nanejvýš pošetilé jim nevěnovat alespoň minimální pozornost. Právě Indové nám pozoruhodně nastavují zrcadlo a nemusíme s nimi souhlasit, ale měli bychom jim naslouchat. Indický ministr zahraničních věcí Džajšankar prohlásil: ,,Evropa musí vyrůst z představy, že problémy Evropy jsou problémy světa, ale problémy světa nejsou problémy Evropy.”

To je něco, nad čím se můžeme zamyslet.

Reklama

Doporučované