Článek
Vojenská přehlídka minulou středu v Pekingu byla teprve druhá u příležitosti japonské kapitulace v září 1945. První se konala v roce 2015 krátce po nástupu Si Ťin-pchinga. Desetiletý odstup názorně ukázal, jaký skok ve výzbroji přinesla bezprecedentní modernizace čínské armády pod jeho vládou. Podle kvalifikovaných odhadů vzrostly výdaje na zbrojení za jeho éry o závratných 231 procent.
Výdaje na obranu v západních zemích po celou tu dobu naopak stagnovaly, a to i přes zjevné známky ohrožení, jako byla anexe Krymu v roce 2014 nebo zahájení plošné války proti Ukrajině v roce 2022. Současné snahy o jejich navýšení narážejí na odpor velké části veřejnosti i politické reprezentace. Ještě větší varování než samotné kolony tanků a raket pod tribunou ale přinesla společnost na ochozu brány Tchien-an-men.
Kim Čong-un na scénu
V popředí na čestném místě tu stáli bok po boku v družné shodě doživotní diktátoři Číny, Ruska a Severní Koreje. Takto veřejně, až demonstrativně se tato trojice objevila pospolu vůbec poprvé. Putin a Si navzájem navštěvují své přehlídky pravidelně, ale vytáhnout k sobě na tribunu Kim Čong-una se až dosud neodvážili. Si Ťin-pching si tak provokativně na pódium přizval nejvyšší vůdce dvou zemí spolu s Íránem nejvíce zatížených mezinárodními sankcemi (íránský prezident Masúd Pezeškján byl ostatně přítomen též, jen nebyl tak na očích).
Těžko v tomto výběru hlavních hostů spatřovat něco jiného než otevřenou výzvu Západu. Rusko a de facto i Severní Korea vedou – s vydatnou čínskou a íránskou pomocí – dobyvačnou válku na evropském kontinentu. Všechny tyto země zbrojí přinejmenším se stejnou vervou jako Čína. Netají se přitom svými úmysly o revizi mezinárodního uspořádání, včetně „historických“ územních nároků a obnovení sfér vlivu – jednou z nich by se snadno mohla znovu stát i střední a východní Evropa.
Triumfální debut nového bloku
Podobný triumvirát revizionistických mocností se sešel na nižší úrovni již v červenci 2023 na vojenské přehlídce v Pchjongjangu u příležitosti severokorejského „dne vítězství“ (výročí příměří v Korejské válce v roce 1953). Hordy mašírujících vojáků a kolony vojenské techniky, včetně jaderných zbraní, které vedly k mezinárodním sankcím, tam po boku Kim Čong-una zdravil tehdejší ruský ministr obrany Sergej Šojgu a člen politbyra KS Číny Li Chung-čung.
Více o letošní přehlídce si přečtěte zde:
Rozruch kolem severokorejské přehlídky v roce 2023 po čase utichl. Poselství z minulého týdne v Pekingu se snad vryje lidem do paměti více. Byl to symbolický debut nového bloku autoritářských mocností vybavených jadernými zbraněmi, který otevřeně vyzývá k revizi celého systému mezinárodních vztahů. Harašení zbraněmi i ruská invaze na Ukrajinu dokládají, že k tomu nebude váhat použít sílu.
Mezi dvěma světy
Peking – tím spíše Pchjongjang – nám může připadat daleko. Zapojení severokorejských vojáků do války na Ukrajině kousek od našich hranic, ale třeba i účast slovenského premiéra Roberta Fica na přehlídce v Pekingu nicméně připomínají, že zeměpisná vzdálenost nehraje již dnes sama o sobě tu roli co dříve.
Svět se štěpí na dva bloky. Jeden mohutně zbrojí a připravuje se na konfrontaci, druhý váhavě přešlapuje. My se ocitáme na kraji hraničního pásma mezi nimi, nominálně stále ještě na Západě, ale se sílícím pošilháváním po Moskvě a Pekingu (po Pchjongjangu snad u nás zatím nepokukují ani ti největší exoti na „alternativní“ scéně).
Stará poučka praví, že volby jsou vždy o domácí politice. Z vlastních dějin však víme, že pro malé státy v neklidném sousedství je zahraniční politika a bezpečnost často otázkou zachování samostatné národní existence. Spektákl v Pekingu by nám měl připomenout, že takový moment se opět vrací. Si Ťin-pchingova přehlídka nebyla jen defilé smrtonosných zbraňových systémů, ale manifest nového světového pořádku.
Je proto na pováženou, že program nejsilnější politické strany u nás se k zahraniční politice a bezpečnosti vůbec nevyjadřuje. To je snad ještě děsivější než pravděpodobný rozvrat veřejných financí, který by nastal při naplnění všech jejích slibů.
