Článek
Stalo se zkraje května v izraelském parlamentu. Řeč šla o Palestincích v Pásmu Gazy. Sharon Shaulová, lékařka z humanitární organizace NATAN, spíše mimoděk pronesla: „Nikdo z nás si nepřeje, aby trpícímu dítěti chyběly léky proti bolesti…“ Reakci patrně ani nečekala. Spletla se. „Nejsem si jist, zda mluvíte i za nás, když říkáte, že chceme léčit každé dítě. Doufám, že ani vy to nemyslíte vážně,“ okřikl překvapenou doktorku poslanec Amit Halevi ze strany Likud premiéra Benjamina Netanjahua. Izraelská zdravotnice se nedala. „Snad nechcete, aby se bez léků proti bolesti muselo obejít čtyřleté dítě, kterému právě amputovali ruku?“ oponovala. Zbytečně. „Jediný, kdo tu potřebuje léčbu, jste vy,“ usadila ji Limor Son Har-Melech, která v Knesetu zastupuje vládní pravicové extremisty z partaje Židovská síla.
Střet mezi starým a novým Izraelem - popsaný třeba deníkem Haarec - lze sotva vyjádřit výstižněji. Tvrdě bojující, přiznaně etnická a pragmatická, přesto demokratická, idealistická a v mezích možností soucitná společnost se mění v nevrlý, krutý, arogantní, cynicky sebestředný, autoritářsky vedený kmen, který se programově řídí jen vlastním prospěchem. A který atavisticky považuje za plnohodnotné bytosti jen příslušníky vlastní smečky. Přehnané a generalizující? Snad. Antisemitské? Rozhodně ne, naopak.
Pamatuji radost, s jakou mi pár izraelských rodinných známých zkraje 80. let popisoval cestu do Egypta. K sousedům. Přesněji k Arabům. Bylo krátce po mírové dohodě s Káhirou a strýc s tetou - doma jsme jim tak říkali - cítili úlevu, že už jako Židé nejsou ve vyschlém blízkovýchodním kraji sami. Vzpomínali, jak je přátelsky vítal arabský celník. Slavili, že už nejsou za plotem. Teta prošla koncentračním táborem a ostatnatého drátu si užila dost. Stejně jako hladu: vždy si do kabelky pečlivě zabalila zbytky od snídaně a přidala kostku cukru, co kdyby. Její Izrael byl humanistickým společenstvím těch, kteří si nepřáli opakování hrůz, hladu, vraždění a etnického násilí. Věřím, že teta i její spoluvězni by nyní rukama potetovanýma koncentráčnickými čísly nafackovali židovské poslankyni, která (jakémkoliv) dítěti odepírá léky a jídlo.
Česko oplývá gaučovými sionisty, kteří opakují, že jinak to nejde. Že desetitisíce mrtvých Arabů - včetně prý dědičných teroristů v předškolním věku - poslouží izraelské věci. Že Palestincům drženým v ohromné kleci jménem Pásmo Gazy bude lépe jinde, kde se nenarodili a kam přijdou jako nevítaní žebráci. Že uměle vyvolaný hlad a nedostatek léků osvobodí židovské rukojmí vězněné palestinskými extremisty - chcete-li, teroristy - z hnutí Hamás. Se všemi izraelskými zajatci i jejich rodinami každý člověk hodný toho označení přirozeně soucítí. Přesto - či proto - je třeba položit apologetům izraelského postupu v Gaze prostou otázku: Věříte, že Palestinci jsou stejné bytosti jako Evropané, Izraelci či Američané, že to jsou prostě lidé?
Pokud odpovíte kladně, trpíte lidskostí. Stejně jako nemálo obyvatel starého Izraele, který zdaleka nevymřel. Pořád žijí židovští lékaři, kteří v souladu s Hippokratovou přísahou míní tišit palestinskou bolest. Pořád jsou tu Izraelci, kteří si přejí v míru navštěvovat arabské sousedy, kteří neopovrhují jinými kulturami. Kteří věří v demokracii a svobodu každého, bez rozdílu původu. Nynější vláda zkorumpovaného, mocichtivého a cynického premiéra Benjamina Netanjahua sáhla do nejhlubších kalů izraelské společnosti, aby odtud vytáhla extremisty, o které se před nedávnem zajímali nikoli koaliční partneři, ale izraelské tajné služby. Společně stvořili nový, nehezký Izrael, který přestává být k poznání.
Židovský stát má nepochybně šanci vrátit se ke starým idejím, musí ale slyšet, že jeho nynější vláda sešla z cesty. Každý, kdo to s Izraelem myslí dobře, měl by proto Netanjahua odmítnout. V opačném případě si může gratulovat ke vstupu do klubu židovských extremistů, kteří se od souputníků z Hamásu liší v zásadě jen původem, nikoliv způsoby a metodami.
