Článek
Prominentní dača v Novo-Ogarjovu nedaleko Moskvy se utápí ve tmě. Za dlouhým stolem sedí muž menší postavy s prořídlými vlasy. Nervózně upíjí kefír. Sám. Všemi opuštěný.
Náhle se otevřou dveře. Do místnosti rázným krokem vstoupí skupinka pánů v kožených pláštích.
„Vladimire Vladimiroviči, jménem Výboru pro záchranu vlasti vás zatýkáme,“ rázně prohlásí muž s pěticípou hvězdou na brigadýrce.
Pučisté bez soucitu odvlečou sedmdesátiletého autokrata z baráku. Nebrání se.
Na stožáru vyhaslé lucerny se houpe oprátka.
Asi tak nějak si v posledních dnech mnozí lidé představují konec Vladimira Putina. Když se nenaplnily zaručeně pravdivé předpovědi o smrtelné nemoci – Putin podle nich měl předat moc svému nástupci nebo se už odpravit k Pánu –, tak snad ty naděje na palácový převrat by mohly vyjít.
Sovětský svaz i jeho bývalé republiky s tím mají často úspěšné zkušenosti. Před osmapadesáti lety se sovětská verchuška na lovu dohodla na odstavení Nikity Chruščova. Významnou roli v tom sehráli vrchní sovětský ideolog Michail Suslov a šéf KGB Vladimir Semičastnyj.
V srpnu 1991 se konzervativní klika ve vedení SSSR pokusila převratem zvrátit konec rudého impéria.
Po náhlé smrti velikého Turkmenbašiho Saparmurata Nijazova v prosinci 2006 byla narychlo změněna ústava, aby bezpečností rada státu mohla jmenovat turkmenským prezidentem místopředsedu vlády Gurbangulyho Berdymuhamedova. Nijazovův syn, který teoreticky měl na trůn v jedné z nejuzavřenějších zemí světa nárok, raději uprchl do zahraničí.
Čili, predispozice by tu byly.
Přečtěte si analýzu Seznam Zpráv:
I vhodný okamžik pro nějaký ten puč prý uzrál. Ukrajinské síly od začátku září vedou úspěšnou protiofenzivu na severovýchodě Ukrajiny. Ruská armáda se musela stáhnout z jí okupované části Charkovské oblasti. To je jednoznačně debakl, se kterým v Kremlu nepočítali. „Denacifikace“ se zasekla a zařadila zpátečku.
Na sociálních sítích, ale i v respektovaných českých médiích se objevují zprávy, že Putin to má nahnuté. Ruská armáda se hroutí, Rusko prý může přijít o oblasti sousedící s Ukrajinou, a dokonce přední propagandista Vladimir Solovjov veřejně vyzval k popravám neschopných důstojníků. Ti méně významní prokremelští kecalové se prý rovnou vzbouřili.
Hezky se to čte. Hezky. Kéž by to byla pravda.
Zaráží mě, s jakým nadšením se necháváme strhnout různými dezinformacemi. Hledáme signály eroze Putinova režimu v propagandistických show. Bereme vážně žblebty i soudné výroky, které tam zní.
S překvapením jsem zjistil, že česká média akcentovala vystoupení ruského politika Borise Naděždina v propagandistické show Mesto vstreči na kanálu NTV. Boris Borisovič na férovku prohlásil, že by Moskva měla zahájit s Ukrajinou mírové jednání.
„Nemůžeme porazit Ukrajinu těmi zdroji, se kterými se tam Rusko snaží bojovat v režimu ‚koloniální války‘. Bojují tam (za Rusko) profesionální vojáci a žoldnéři. Mobilizace vyhlášena nebyla. To není možné (porazit Ukrajinu),“ uvedl v přímém přenosu Naděždin.
Je to senzace? Není. Není to ani neuvěřitelně otevřená debata o válce na ruských obrazovkách, jak se o tom píše v některých českých médiích.
Borise Borisoviče znám osobně. Vážím si ho, protože je autentický. Je to profesionální politik, byť v posledních letech pouze lokálního významu. A je to zkušený harcovník propagandistických show.
To, co řekl na kanálu NTV, zaznělo z jeho úst i dříve. A proto si ho propagandisté zvou. Chtějí simulovat divákům názorovou pluralitu a probouzet v nich emoce.
Na ruské televizní obrazovky se opatrně začínají vracet oponenti vládní politiky. Přirozeně jen ti osvědčení, kteří hrají podle pravidel žánru. K nim patří i Boris Naděždin.
Analyzovat, co a kdo tam řekl, je dle mého názoru absolutně zbytečná snaha. O stavu Ruska, náladách ruské společnosti nebo síle režimu to nevypovídá zhola nic.
„Rusko mentálně, ekonomicky i technologicky uvázlo v minulém, ne-li předminulém století.“
V propagandistických show platí, že důležitější je dramaturgie a nosná myšlenka pořadu než zúčastněné mluvící hlavy. Ty mají za úkol nosnou myšlenku podpořit.
Kupříkladu teď, v úterý, mě zvali do show, jejímž tématem byl nástup Karla III. na britský trůn. Pořad byl koncipován s ohledem na královu diskreditaci. V pořadu měla být zmíněna jeho poskvrněná reputace. Mělo být poukázáno na to, že jeho jmenovec a dávný předchůdce Karel I. přivedl království k občanské válce a dočasné demontáži monarchie. Za jeho nástupce Karla II. došlo k Velkému požáru Londýna a morové ráně.
Jinými slovy, divák měl nabýt dojmu, že Velkou Británii čeká katastrofa.
A vlastně bylo jedno, co mluvící hlavy k tématu říkaly. Signál byl jasný.
Ke svému štěstí jsem se natáčení nakonec nezúčastnil.
Nehledejme v ruských politických show pravdu, nebo nedej bože naději. To nedělají ani Rusové. Ruská propaganda nikdy vládní režim nezradí. Bude s ním až do konce.
A pokud si pro Vladimira Vladimiroviče někdy přijdou muži v kožených kabátech, konzumenti ruské propagandy budou poslední, kdo se o tom dozví.
