Článek
Je středa 24. září, k řečnickému pultu v newyorské budově OSN přistupuje syrský prezident. Naposledy zde jeho předchůdce vystoupil v roce 1967. Po dekádách diktatur, vražd a mučení se vracíme do rodiny civilizovaných národů, kam patříme, sděluje světu damašský předák. Pomozte nám a zrušte sankce, které jste uvalili na minulý režim, žádá pak shromážděné lídry planety. Den nato se setkává s americkým kolegou Donaldem Trumpem a jeho ženou Melanií.
V neděli 5. října se v Sýrii budou konat parlamentní volby. Nebudou ideální, což se od otevřených i umně zakonspirovaných stoupenců padlé diktatury klanu Asadů jistě dozvíme. Jak by také mohly být: brutální občanská válka trvala téměř 14 let, více než polovina obyvatel (z předválečných 22 milionů) našla bezpečí až za hranicemi či v jiné části země. Občanům chybí dokumenty, instituce pracují s minimem dat, spáchané křivdy ztěžují bezpečnost. Asadovy gangsteři cíleně falšovali úřední záznamy, aby mohli krást majetek uprchlých a perzekuovaných. Menšiny novým šéfům ne zcela důvěřují, což lze vzhledem k jejich minulosti chápat.
Přesto bude hlasování svobodnější než fraška, kterou pořádala rodina Asadů. Tu lze totiž sotva překonat.
K islamofobům a jejich obavám: podle čerstvé zprávy Spojených národů se s novou vládou vrátil do Sýrie milion běženců. Pravda, více než čtyřnásobek zůstává v cizině. S koncem Asadů každopádně nepřišla další vlna migrantů.
V čem je problém? Proč prezident vadí? Důvod je zřejmý a obavy oprávněné: Ahmad Husajn Šara, tehdy pod bojovým jménem Abú Muhammad Džulání, v roce 2011 založil a poté vedl syrskou pobočku teroristické sítě al-Káida. Od skupiny založené Usámou bin Ládinem se odpoutal až před devíti roky, extremistické postoje navíc měnil postupně. Loni v prosinci dobyl s vousatými bojovníky hlavní město a převzal vládu.
Otázka zní: může se polepšený džihádista stát dobrým vládcem? Je šance, že se promění když ne v demokrata, tak alespoň spravedlivého šéfa, který bude měřit všem klanům, vírám a etnikům stejně?
Více k tématu najdete zde:
Pokud jde o Ahmadovu rodinu, ta byla vzdělaná, movitá a nábožensky umírněná. Narodil se v Saúdské Arábii, kde vysokoškolsky vzdělaný otec dočasně působil jako ropný expert. Vyrůstal na bohatém, liberálním předměstí Damašku. Legenda praví, že se coby teenager zamiloval do dívky ze společenství alavitů, kterou by později - už jako sunnitský extremista - s opovržením označil za odpadlici od islámu. Mimochodem, k alavitům patří rovněž nenáviděný klan Asadů. V té době ovšem Ahmad předsudky netrpěl a romanci zhatily rodiny obou milenců, které jí shodně nepřály. Divokou krev, sklony k rebelii i zájem o politiku zdědil zřejmě po otci, pozdějším poradci syrského premiéra. Ten jako mladý utekl z vězení, kde byl držen z politických příčin, aby odešel do zahraničí a prolétl regionem jako revolucionářská kometa.
Ahmadovi ještě nebylo jedenadvacet, když zmizel k iráckým sousedům, kde se zapojil do odboje proti americké invazi. Záhy se přidal k radikálně sunnitské al-Káidě, v níž udělal kariéru. Jakkoliv to zní bizarně, organizace založená potomkem miliardářské rodiny bin Ládinů opravdu nese korporátní rysy a Ahmad v hierarchii postupoval vzhůru. Jako úspěšný džihádistický lídr pak vlastní skupinu z al-Káidy vyvedl s odůvodněním, že za hlavní cíl nepovažuje nastolení utopické islámské obce, ale svržení velmi konkrétní dynastie Asadů. Jinými slovy: přiklonil se k nacionalismu a řekl si o moc, kterou získal.
Účelem komentáře není hýčkat předsudky ani stvrzovat klišé. Tento text nechce obhajovat vůdce, který přijal a násilím prosazoval výjimečně nenávistnou ideologii. Jeho fanatičtí spolubojovníci páchali v porevoluční Sýrii pogromy, přičemž není jasné, jakou roli v nich současný prezident hrál. Stát je stále slabý a potácí se na hraně vnitřního konfliktu.
Na obranu damašské vlády je vhodné konstatovat, že málokdo má tak problematické sousedy. Izrael skrze minoritu Drúzů pracuje na co nejslabší Sýrii, kterou si ze strategických důvodů přeje dezintegrovanou a neakceschopnou. Turecké imperiální ambice nutí damašské elity k ostražitosti, jinak by se mohly probudit jako protektorát Ankary. I další vlády regionu by u kormidla viděly raději méně věřící a zkušenější administrátory.
Je možné, že se převážně sunnitská Sýrie časem promění v teokracii s omezenými právy žen a jinověrců, jak straší Šarovi kritici. Zatím tomu nic nenasvědčuje. Někdejší džihádisté si v každém případě vedou lépe než sekulární Asadovci, kteří věřili výhradně v osobní prospěch.
Má tedy syrský prezident dostat šanci? Srovnání z definice kulhají, přesto: Češi uvěřili v obrácení komunistů, ba stalinistů, z nichž mnohé po listopadové revoluci vyzvedli nejen do čela kulturního pantheonu, ale i státu. Také jinde vládli bývalí extremisté, dokonce teroristé, aniž napáchali zásadní škody, ba naopak. Není hlavním Šarovou vadou fakt, že se modlil - byť kdysi zvrhle - k Alláhovi? Snad nebude znít servilně souhlas s prezidentem Patrem Pavlem, který se vyslovil pro podmínečné uvolnění sankcí, aby se Sýrie mohla nadechnout.
