Článek
Psal se rok 2014, když jsme ho potkali v iráckém Kurdistánu. Měl americkou zbraň, volné kalhoty lokálního střihu, vojácké vystupování a toužil po svobodě. Respektive po kurdské nezávislosti na íránském režimu. S novinářskými kolegy jsme žasli nad tím, jak vizáží připomíná sovětského diktátora Stalina. A začali jsme mu tak proto mezi s sebou říkat.
Ve skutečnosti se jmenuje Husejn Jazdanpanah, narodil se v Íránu, je Kurd a právě teď dýchá probuzenou nadějí. Doufá, že se s vlastními jednotkami vrátí domů a pomůže porazit islámský režim, který je rozkolísaný americkými a izraelskými údery. Nedosti na tom: židovský stát i Washington nyní Kurdům při tažení na Teherán slibují přímou vojenskou podporu, tedy zbraně. A rovněž nedocenitelné zpravodajské informace. Taková šance se nemusí opakovat, dodává list The Jerusalem Post po odvyprávění Stalinova… pardon… Husejnova příběhu. Má pravdu.
Nabízí se otázka: prospěje Blízkému východu a Evropě, když se otřesený Írán rozsype?
Pro Kurdy je snadné mít pochopení. V etnicky i politicky nepřátelském Íránu jich žije podle různých údajů 7 až 12 milionů. V Turecku, Sýrii a Iráku se celkové odhady pohybují mezi 13 a 23 miliony. Proč ty nejasnosti? Někudy prošla válka, jinde chybí cenzus, v řadě regionů Kurdové o identitě pochybují nebo se k ní z dobrých důvodů (raději) nehlásí. Přesto: na tradičním kurdském území rozprostřeném ve čtyřech výše zmíněných státech pobývá na 35 milionů příslušníků téhož etnika, kteří postrádají vlastní zemi.
Pravda, na severu Iráku disponují Kurdové nezávislostí, která stát připomíná. Rovněž v Sýrii zatím drží autonomii. Nicméně touha po samostatnosti je zřejmá a srozumitelná.
Teheránu navíc nevzdorují pouze Kurdové. Na východě se bouří Balúčové, kteří mají k nespokojenosti nespočet důvodů. Írán - islámský režim nevyjímaje - jejich kraj vždy zanedbával.
S nepatrnou trochou nadsázky je možné říci, že Peršané zdejšími lidmi opovrhují. Chybí tu peníze, perspektiva, stejně jako sounáležitost se zbytkem dominantně šíitské země. Balúčové jsou sunnité a mnozí z nich touží po sjednocení s příbuznými, kteří žijí za hranicí v Pákistánu.
Státu, jehož populaci tvoří Peršané jen ze tří pětin, etnické konflikty zkrátka hrozí. Azerové, kteří mají jazykově i kulturně blízko k Turecku, jsou zatím k Teheránu loajální. Což je klíčové, protože podle některých údajů představují až čtvrtinu íránské populace. Jak se ale zachovají v situaci, kdy se zdánlivá jednota země začne třeba pod náporem Kurdů drolit? Co udělají sunnitští Arabové z jihu státu (3 % populace)? A Lúrové (6 %), Turkmeni (2 %) či křesťanští Arméni (0,2 %)?
Důležité národnostní menšiny v Íránu
Nemluvě o tom, že nastane-li v Persii chaos, mohou se do jejího porcování zapojit okolní státy. Nejčastěji se spekuluje o Turecku, jež odmítá kurdskou samostatnost a cítí odpovědnost za Azery. Pošle Ankara vojáky do Íránu, pokud nabyde dojmu, že to její dominanci v oblasti pomůže? Bezpochyby. Nakonec, učinila tak i v Sýrii, která je podobně roztříštěnou mozaikou menšin.
Ani Pákistán nestojí o anarchii za svou hranicí: dost problémů má s vlastními Balúči, kteří se proti jeho nadvládě bouří. Arménie a Ázerbájdžán by patrně byly nuceny přijímat uprchlíky, nejen ty etnicky spřízněné.
To by hrozilo i Evropě. Syrská občanská válka vyhnala za hranice přes pět milionů běženců. Hlavní nápor by v případě vnitřního íránského konfliktu nesly okolní vlády, část uprchlíků by ale určitě zamířila dál. Na starý kontinent, do Severní Ameriky a Perského zálivu. Zmatek by ještě víc rozhýbal ceny ropy a bitva o strategicky důležitý Hormuzský průliv by byla takřka nevyhnutelná. Jednoduše proto, že tudy za zákazníky putuje nejméně pětina globálně vytěžené ropy.
Musí katastrofický scénář nastat? Nyní už nemá valný smysl láteřit nad skutky amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho geopolitického parťáka Benjamina Netanjahua, který řídí izraelský kabinet. Ostatně, islámský režim, na který svorně udeřili, litovat netřeba. A pokud padne, může jít vše lépe.
Teď je ale nutné snažit se zachovat Írán pohromadě, nebo přinejmenším jeho rozpad nepodněcovat, i když Izrael na zániku nepřátelské entity pracuje s nezměrným úsilím. Kurdům bychom jistě měli přát svobodu a suverenitu. Té lze ovšem dosáhnout i v odpovědně spravovaném Íránu a na vysněnou státnost prostě počkat.
Netanjahuova vize ne-arabské, ba anti-arabské blízkovýchodní osy „Izrael - Írán - Kurdistán“ opírající se o USA vyhovuje židovskému státu. Kurdové jsou v ní ale jen nástrojem. O to zranitelnějším, že s arabskými sousedy budou muset vždy vycházet. Ani Donald Trump nebude americkým lídrem věčně, jakkoliv si myslí opak. Jakým směrem se vydá washingtonská administrativa po odchodu nevyzpytatelného realitního makléře?
Írán i Kurdové si bezpochyby zaslouží svobodu. Nejlépe navěky. Občanská válka by snad vedla k dočasným ziskům, budoucí mír ale ze své podstaty nepřinese.
