Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Co v tuto chvíli obsahuje americký mírový plán na zastavení ruské agrese proti Ukrajině, není moc jasné. Evropští lídři jásají, že se jim při jednání s americkým šéfem diplomacie Marcem Rubiem podařilo korigovat některé výrazně proruské požadavky, jako třeba předání dosud neokupované části Donbasu nebo drastické početní omezení ukrajinské armády. Ticho po pěšině však zatím kupodivu panuje o tom možná nejdůležitějším: totiž o položce číslo 25 v osmadvacetibodovém americkém návrhu. A ta zní „Do 100 dnů se na Ukrajině budou konat volby“.
Člověk nevěří vlastním očím, když to čte. Zaprvé, proč vůbec Ukrajině zvenčí ordinovat volby? A zadruhé ta nevyváženost: proč volby na Ukrajině, ale ne v Rusku? Má snad ruský agresor, diktátor Putin, po jedenadvaceti letech u moci (a několikanásobném účelovém ohnutí ústavy i likvidaci konkurentů) legitimnější postavení? Nebo snad Západ rovnou počítá, že by volby v Rusku byly jen pimprlovým divadlem?
Bod 25 je ale zcela nepřijatelný hlavně z jiného důvodu. Právě podmínění míru volbami by pro Ukrajinu znamenalo naprostou kapitulaci. Bylo to přece jen a jen odstavení zkorumpované proruské vlády v Kyjevě v roce 2014 a nástup prozápadního, několikrát demokraticky zvoleného vedení, kvůli čemu Kreml rozpoutal vojenský zásah proti západnímu sousedu. Zprvu podporou separatistů, od února 2022 pak plnohodnotnou válečnou invazí a anexí dobytých území. Jestli dosud někdo na Západě nepochopil, co Moskva míní oním kolovrátkově požadovaným „odstraněním příčin konfliktu“, pak je to právě prozápadní kurz Kyjeva.
A pak je tu samozřejmě ztělesnění této orientace, celosvětově uznávaný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Putin nikdy neskousne, že na tomto muži (a ne na sankcích Západu) si vylámal zuby. Že jeho „esvéóčko“ (jak zkratkám uvyklí Rusové přezdívají ‚speciální vojenské operaci‘) netrvalo tři dny, nýbrž déle než Velká vlastenecká válka. Proto se Putin drží taktiky „orel much nelapá“ a chce ukrajinskou „převolbu“.
Tento bonus nesmí dostat. Je hezké, že Evropa žádá, aby Ukrajina s mírem neztratila celý Donbas, aby mohla mít silnou armádu nebo aby získala bezpečnostní záruky od NATO (které ovšem za Donalda Trumpa doznaly značné vágnosti). Ještě důležitější ale bude, aby Ukrajina v éře poválečné konsolidace nepřišla o „Zelenského“. Respektive aby stál v čele země silný demokratický prezident zosobňující étos dosavadní ukrajinské obrany. Jistěže to nemusí být nutně Zelenskyj, který dal ostatně už víckrát sympaticky najevo touhu být po válce – tedy v souladu s ukrajinskou ústavou – vystřídán. Musí ale jít o vnitřní vůli Ukrajiny. Ne o tlak zvenčí, notabene z Kremlu.
Jako Češi máme zvláštní povinnost před podobným neblahým vývojem varovat. Pamětníci vědí, že Moskvou řízená okupace Československa v srpnu 1968 zadusila mnohé, ale vaz demokratickým snahám nezlomila. To se okupantům definitivně povedlo až výměnou šéfreformisty Alexandera Dubčeka za promoskevského slouhu Gustáva Husáka v dubnu 1969. Teprve pak byl jakýkoliv odpor marný. Stačila jediná „převolba“ - pád symbolu Pražského jara zinscenovaný Kremlem za použití výhrůžek i odměn - a do několika měsíců byli vyházeni demokratičtí reformisté ze všech vedoucích pozic v zemi.
Jenže dnešní Kyjev nekapituluje. Dobře víme, že na efektivní ovlivňování volebních procesů v zahraničí jsou v Moskvě kabrňáci, tak jim předpisem ukrajinských voleb do tří měsíců od uzavření míru nedávejme vavřín pro vítěze. Instalace ukrajinského „Husáka“ nesmí dostat šanci. V takovém případě by byly případné výdobytky v podobě přijetí Kyjeva do EU, ponechání částí Donbasu i ručení od NATO na nic. Je-li v našem zájmu, aby se Ukrajina nestala ruským satelitem (a trojským koněm v EU), nemá bod 25 v mírovém plánu co dělat.
