Navzdory špatnému počasí. U Temže čekají na královnu první nedočkavci

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Pokud se pár dní pohybujete v srdci Londýna, ta změna vám může jen těžko uniknout. Město se „opevňuje“. Cestu z Buckinghamského paláce směrem k Westminsteru lemuje oproti pondělku zásadně víc železných zábran. Přibylo i pracovníků ve žlutých vestách.

Za méně než 24 hodin – ve středu odpoledne – se právě tudy vydá smuteční procesí s ostatky královny Alžběty II., jíž se pak budou moci lidé v následujících dnech přijít poklonit do velkého Westminsterského sálu.

Od podstavce, ze kterého socha Winstona Churchilla kouká na slavný Big Ben, se vydávám podél řeky Temže až k mostu Lambeth Bridge, který přecházím – na druhém břehu by se měli hromadit první nedočkavci, kteří chtějí vzdát úctu zesnulé panovnici. Dveře Westminsterského paláce se pro ně otevřou ve středu s úderem páté hodiny odpoledne.

Když most zdolám, vidím, že tamtamy nelhaly; u zídky se opravdu tvoří fronta lidí, kterou narušují jen všudypřítomní novináři. Proplétám se menším davem a snažím se najít někoho, kdo není v obležení kamer.

Nakonec uspěji a za hučícím mumrajem se připlétám ke dvěma dámám.

„Stejně jako většina ostatních jsem jakožto hlavu státu zažila pouze královnu. Vždy jsem ji chtěla potkat, teď je ale bohužel příliš pozdě, a tohle je tak má poslední šance jí poděkovat za její dlouhou a vynikající službu zemi,“ vysvětluje důvod svého brzkého příchodu první z nich, čtyřicátnice Shaz, která si kvůli čekání dokonce vzala volno v práci.

V ruce drží knihu francouzského spisovatele Marca Levyho, která jí má pomoci vydržet dlouhé čekání. „Číst ji ve francouzštině zaměstná mozek a trvá to déle než v angličtině,“ směje se a vypráví, že se živí jako učitelka angličtiny francouzsky mluvících dětí. V Londýně žije celý svůj život a ve frontě čeká od úterního rána.

„Královna pro mě nejvíce ze všeho znamenala stabilitu. Byla jsem se podívat na květiny v Green Parku a strávila jsem tam pár hodin rozjímáním a čtením vzkazů. Myslím, že většina lidí se v tomhle shodla,“ pokračuje Shaz. „Byla něčím, na co jsme se mohli spolehnout, zejména když během pandemie promlouvala k národu.“

„Alžběta udělala pro zemi mnoho dobrého, byla příkladem a ultimátní ikonou ženské síly. Jako jeden člověk, žena, dosáhla věcí, kterých tisíce mužů dosáhnout nedokáží,“ zakončuje svou odpověď.

Do fronty si s sebou kromě knihy a podsedáku přinesla také oběd v plátěnce. Do Westminsterského paláce s sebou ale plánuje vzít jen malou tašku, která jí visí přes rameno. Větší zavazadlo úřady ani nepovolují.

Podobně mluví i druhá z oslovených žen, šedesátnice Silvina, která pochází z Malty a do Londýna se s rodinou přestěhovala v roce 1965. Jako první mi nicméně vypráví o tom, že má zesnulou královnu spojenou právě se svou ostrovní zemí ve Středozemním moři. V ranných letech svého manželství s princem Philipem zde totiž Alžběta II. krátkou dobu žila.

„Královnu jsem nikdy nepotkala, chtěla jsem tu ale být, abych jí vyjádřila úctu. Pro zemi a svět toho udělala tolik. Je to pro nás velmi smutné období a je mi líto, že zemřela,“ popisuje Silvina. Není si prý však jistá, zda ve frontě zvládne vydržet. „Určitě tu ale budu na její pohřeb v pondělí ráno,“ dodává s tím, že v daný den nejspíše přijde již v půl páté.

Obě ženy se shodnou také na tom, že Karel III. nebude pro Spojené království špatným lídrem. „Můj názor je, že Karel bude dobrý král. Za královnou stál prakticky desítky let a sledoval, jak jedná. To, jak zatím vystupoval v televizi, bylo dojemné,“ říká Shaz a do konverzace o mladší generaci monarchů se příliš nemá – nejdříve prý chce dát prostor novému králi, aby se chopil své role a ukázal, co v něm je.

„Lidé dnes roli monarchie zpochybňují, myslí si, že by tu být neměla a že nás stojí hodně peněz. Co by ale bylo symbolem Británie, kdyby tu monarchie opravdu nebyla? Nejsem si jistá, jestli jsem schopna si to představit,“ dodává čtyřicátnice.

Silvina – na rozdíl od své nové známé – má názor jasný. Černou ovcí rodiny je pro ni momentálně vévodkyně ze Sussexu, Meghan, manželka mladšího ze synů současného krále. „Harryho je mi líto, myslím, že ho jen táhne dolů a vévodovi tak trochu vymyla mozek. Určitě je jí ale líto, co v minulosti o královské rodině řekla, když teď vidí, jak jsou pro Británii důležití,“ vysvětluje žena a na konec naší konverzace ještě dodává, že její sympatie nemá ani Camilla, manželka Karla III.

Dvojici žen po chvíli opouštím a zatímco Silvina zůstává na svém původním místě, Shaz se mnou zamíří k nedaleké lavičce. Ani jedna z žen prý netouží být v záběru některé z přítomných kamer, Shaz mi ale nakonec dovolí ji nenápadně zachytit alespoň na fotografii oživlého prostranství.

Skupinka nedočkavců čítá asi deset lidí, které neustále obletují novináři z různých koutů světa. Asi po deseti minutách využívám příležitosti a vmísím se do davu, kde se mi podaří odchytit Monicu. V řadě má číslo sedm, původem je z Filipín a dříve žila v anglickém Yorkshiru. Poslední tři roky je jejím domovem právě Londýn.

Do fronty se žena spolu se svým kamarádem, který o metr dál dává rozhovor jinému novináři, zařadila v osm hodin ráno. „Královnu velmi obdivuji, protože tvrdě pracovala a britskou monarchii vedla úspěšně. Podle mého názoru byla poctivým a důstojným člověkem. Pro národ byla vzorem,“ popisuje své pocity Monica.

Karel III. podle ní bude muset čelit náročným výzvám, aby se své matce vyrovnal. Nepochybuje ovšem, že to dokáže. „Byl trénován, aby svou práci zvládl. Bude dobrým králem, obzvláště s pomocí královny manželky, a já ho budu podporovat. Musíme mu dát šanci,“ dodává Monica, zatímco kolem nás šumí nepřetržitý hovor.

„I kdyby mi uvnitř dali jen tři vteřiny, tohle bych si nikdy nenechala ujít,“ říká dále žena na adresu tradice, která veřejnosti umožňuje naposledy vzdát úctu zesnulému panovníkovi. „Už to totiž v životě nezažiji, je mi přece jenom 61. Být tady je čest a výsada.“

Zatímco se s Monicou loučíme, na obrazovku telefonu mi začínají dopadat stále větší kapky blížícího se deště. Nebe je zatažené od rána a již delší dobu mrholí, alespoň malá přeháňka tak byla jen otázkou času.

Zdá se nicméně, že respekt k zesnulé panovnici je pro čekající skupinku důležitější než déšť. Proti nebi se roztahují deštníky, nikdo z nich neodchází.