Meloniová a Farage už nejsou nejradikálnější. Stávají se mainsteamem

Když Giorgia Meloniová v říjnu 2022 vstupovala do funkce premiérky, v Itálii i napříč Evropou vzbuzovala obavy svou radikálností.

Po téměř čtyřech letech, kdy se blíží k tomu, že se stane nejdéle sloužící premiérkou v historii italské moderní republiky, schytává opačnou kritiku. Z pravého kraje politického spektra zaznívá, že je až příliš umírněná.

Zatímco Meloniová poslední roky strávila tím, že si na evropské půdě podporou Ukrajiny a spoluprací s evropskými zástupci vydobyla poměrně respektovanou pozici, na okraji jí „vyrostla“ konkurence.

Bývalý armádní generál a europoslanec Roberto Vannacci, který před třemi lety rozvířil veřejnou debatu knihou Il mondo al contrario (Svět naruby) plnou extremistických názorů na ženy, členy LGBT+ a imigranty, odešel ze strany Liga Mattea Salviniho a v únoru si založil vlastní stranu Futuro Nazionale, Národní budoucnost.

Voličům ji začal prezentovat jako tu „pravou pravici“, jejíž ideály podle něj Meloniová zradila.

„Zdá se, že Vannacci se rozhodl postavit ještě více napravo než samotná radikální pravice, a dostává se tak do přímého střetu především se stranami Salviniho a Meloniové,“ říká pro Seznam Zprávy italský akademik Carlo Berti, který momentálně působí na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

„Jejich vztah je proto vyhrocený a může v řadě témat – od ekonomiky přes postoj k EU a migraci až po občanská práva – vyvolat závod o to, kdo se posune více doprava,“ poukazuje na možná rizika spojená s rychlým nárůstem podpory pro Vannacciho. Ta v současnosti dosahuje okolo 7 %.

Situace z Itálie není ojedinělá. Podobný vývoj je patrný i jinde.

Krajně pravicové strany, které mnohde začínaly jako protestní alternativy ke klasickým politickým stranám, sílí a stávají se součástí politického mainstreamu, proti němuž původně bojovaly. A jejich místo na okraji zaujímají ještě radikálnější alternativy.

„Tím, že se pravicové strany posouvají směrem ke středu, uvolňují prostor napravo od sebe,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy německý politolog Michael Zeller z Ludwig-Maximilians-Universität München, který se zaměřuje na krajní pravici.

Podle něj jde o poměrně logický vývoj, kdy se krajně pravicové strany, stejně jako všechny další politické síly, pokoušejí zvětšit svou voličskou základnu. „Právě to je jedním z důvodů, proč dochází k určitému umírňování a posouvání směrem k mainstreamu,“ vysvětluje Zeller.

Deník The Guardian v jednom ze svých komentářů podotkl, že vzestup Futuro Nazionale v Itálii je potvrzením toho, že krajní pravice v Evropě nejen posouvá mainstreamovou politiku k radikálnějším postojům, ale sama se zároveň dále radikalizuje.

V podobné pozici jako Meloniová je dnes i hlavní tvář britské krajní pravice a šéf strany Reform UK Nigel Farage.

Muž, jemuž se přezdívá „věčný narušitel britské politiky“, se před dvěma lety po několika marných pokusech poprvé dostal do Dolní sněmovny a mluvil o odstartování „vzpoury proti establishmentu“.

Dnes se jeho partaj podle průzkumů různých agentur přetahuje s vládnoucími labouristy o pozici nejsilnější politické strany v zemi a má šanci vyhrát příští volby. Narativ outsidera tak začíná ztrácet na přesvědčivosti.

Posunů na politické scéně využila Restore Britain, která s ještě radikálnější rétorikou začala cílit na Farageovy voliče. V jejím čele stojí bývalý člen Reform UK Ruppert Lowe, který si vlastní stranu založil po neshodách s Faragem a dostalo se mu veřejné podpory mimo jiné od amerického miliardáře Elona Muska.

Podle britského politologa Tima Baleho straně Restore Britain otevřel dveře sám Farage a jeho spolustraníci tím, že legitimizovali rétoriku a politické postoje, které byly dříve považovány za naprosto nepřijatelné.

„Jakmile se sami začnou jevit jako relativně mainstreamoví, vždy se objeví prostor pro ještě radikálnější politické podnikatele, kteří budou stejně jako Lowe tvrdit, že je potřeba zajít ještě dál,“ říká pro Seznam Zprávy akademik z Queen Mary University of London.

S podobnou dynamikou mají podle Zellera zkušenosti i například Maďarsko a Polsko, kde se na pravém okraji prosadily radikálně pravicové a nacionalistické strany Mi Hazánk a Konfederace.

„Děje se to pořád dokola. Je to neustálé politické tango – strany zvažují, jak moc mohou své postoje zmírnit a kde jim to ještě může přinést volební výhodu,“ poznamenává Zeller.

Zahraniční pozorovatelé s odkazem na politické dění v Itálii upozorňují, že působení radikálnějších alternativ může vést k celkovému posunu k okraji.

Bruselský server Politico nedávno poukázal na to, že Meloniová tváří v tvář Vannacciho konkurenci opět zostřila svou rétoriku týkající se migrace a bezpečnosti a začala se vzdalovat image umírněné političky, kterou si v posledních letech budovala.

Po tom, co stovky migrantů pronikly do španělské exklávy Ceuta, Meloniová neotálela s kritikou Madridu. V porovnání s Francií a dalšími evropskými zeměmi si počínala rázněji, namísto zpřísnění hraničních kontrol rovnou pozastavila unijní dohodu o volném pohybu se Španělskem.

„V otázce nelegální migrace neustoupíme ani o milimetr,“ napsala na sociální síti X. „Ochrana našich hranic, zastavení převaděčů a zajištění účinného navracení migrantů budou i nadále politikou této vlády,“ slíbila.

Podle Bertiho je pravděpodobné, že Vannacciho kampaň donutí Meloniové Bratry Itálie i Salviniho Ligu zaujmout radikálnější postoje. Podotýká nicméně, že všechny tři zmíněné strany se už dávno rozhodly řadit ke krajní pravici a zastávat postoje, které oslovují radikální část voličstva.

„Alespoň na první pohled se ‚mainstreamová‘ a ‚radikální‘ pravice začínají stále více podobat, přinejmenším v některých otázkách a v některých zemích,“ shrnuje akademik.