Článek
Venezuelský autoritář Nicolás Maduro minulý týden stanul před soudem. Prezident, kterého v sobotu 3. ledna na rozkaz prezidenta USA Donalda Trumpa zadržely speciální jednotky americké armády, před newyorskou porotou konečně po celé řadě obvinění stanul tváří v tvář spravedlnosti.
Tímto prizmatem se může příběh zdát být velmi jednoduchý a morálně poučný. Výtečník, jehož režim se neštítil ani zločinů proti lidskosti a je zodpovědný za destabilizaci celého regionu, bude nezávisle souzen a případně i po zásluze potrestán. Pravidla mají platit pro všechny.
Jenže jestli něco úder na Venezuelu ukázal, tak to, že přesně tahle teze neplatí.
Právní rovina příběhu má hned několik vrstev a ta Madurova je z nich snad nejméně podstatná. Zbylé se týkají samotného zásahu a nasvětlují jeden smutný fakt: Bylo by krásné žít ve světě, kde vztahy světového společenství řídí právo. My však v takovém světě nežijeme.
Pojďme si to ukázat vrstvu po vrstvě.
Narkoterorismus
Čtyřbodová obžaloba tvrdí, že Maduro, jeho manželka Cilia Floresová a členové jejich nejbližšího okolí se nelegálně obohatili, když se spikli, aby zaplavili USA kokainem.
„Obžalovaní a další zkorumpovaní členové režimu napomáhali posilování a růstu násilných narkoteroristických skupin, které financovaly své organizace ziskem z prodeje kokainu,“ uvádí žalobci. „Tyto narkoteroristické organizace nejenže přímo spolupracovaly s vysokými venezuelskými úředníky a posílaly jim zisky, ale také těží z vyšší hodnoty kokainu v každém překladišti na cestě do Spojených států, kde je poptávka - a tedy i cena - kokainu nejvyšší.“
Odpovídá to rétorice Trumpových spolupracovníků, kteří se vojenskou akci, jíž předcházelo nasazení obrovské vojenské síly a útoky na čluny v Karibiku, snaží prezentovat jako běžnou operaci orgánů činných v trestním řízení. Armáda podle této verze pouze podpořila ministerstvo spravedlnosti v jeho snaze postavit obviněného před americký soud. „V podstatě se jednalo o zatčení dvou obviněných uprchlíků před americkou justicí,“ řekl ministr zahraničí Marco Rubio hned na první tiskové konferenci v den útoku.
Je to v zásadě chytrá taktika. Ukazuje na to, že USA pouze chránily svoje zájmy, celý zásah marginalizuje jako v podstatě rutinní a zcela se vyhýbá rovině mezinárodního práva.
Právě této oblasti je přitom potřeba se věnovat nejvíce. Trump sám věří - jak prohlásil v pátečním rozsáhlém rozhovoru pro deník New York Times - že mezinárodní právo nepotřebuje. Za limit své globální moci označil jen vlastní morálku.
Což o jeho přístupu říká v podstatě vše, ale nic to nemění na tom, že podle respektovaných odborníků sám normy mezinárodního práva porušil.
Zákaz použití síly
Ve veřejném prostoru se již od osudové soboty běžně cituje článek 2 (4) Charty OSN - základního dokumentu, který již přes osmdesát let udává základní pravidla mírového soužití celého světového společenství.
Podle oficiálního českého překladu dokumentu zní ustanovení následovně:
„Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použíti síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“
Ze zákazu použití síly existují v podstatě pouze dvě výjimky - zásah se zmocněním Rady bezpečnosti OSN a sebeobrana.
O zákazu použití síly – rozhovor:
Právě na ni lidé z Trumpova okolí odkazují, když tvrdí, že obchod s drogami se podepsal na americké bezpečnosti. Stranou nyní ponechme, že Venezuela není významným producentem fentanylu ani jiných drog, které v poslední době dominují epidemii předávkování ve Spojených státech, a kokain, který produkuje, směřuje z velké části do Evropy. Držme se pouze práva.
Mezinárodní právo pro sebeobranu požaduje kumulativní naplnění několika podmínek - proporcionalitu, nezbytnost a také reakci na ozbrojený útok. Tak to alespoň velí článek 51 Charty OSN i obyčejové právo.
Článek 51 Charty OSN:
Žádné ustanovení této Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti; nedotýkají se nikterak pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, pokud jde o to, aby kdykoli podle této Charty podnikla takovou akci, jakou považuje za nutnou k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.
Stát tedy sám může k využití síly sáhnout jen, pokud je sám pod ozbrojeným útokem. Výklad tohoto spojení přiblížil jeden z nejvýznamnějších rozsudků Mezinárodního soudního dvora ve věci Nikaragua vs. USA z roku 1986. Odlišil jej od pouhého použití síly a výslovně řekl, že pouhá státní podpora ozbrojených sil v jiných zemích takovýmto útokem není. Jinými slovy: Mezinárodní soudní dvůr odmítl rozšiřující výklad sebeobrany založený na nepřímých, dlouhodobých či strukturálních hrozbách.
Proto o sebeobraně zjevně nelze hovořit ani v případě amerického úderu na Venezuelu. „Je absurdní tvrdit, že Trump jednal v sebeobraně. Venezuela Ameriku neohrožovala invazí ani útokem. Nebyla tedy žádná oprávněná příčina k použití síly, při kterém podle všeho zemřelo kolem 80 lidí (aktuálnější informace už uvádějí sto lidí – pozn. red.) a byli zadrženi či uneseni činitelé,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy uznávaný mezinárodní právník Geoffrey Robertson.
Zásada nevměšování
Zůstaňme ještě chvíli u slavného rozsudku z 80. let, o němž se učí na všech právnických fakultách na světě. Soudní dvůr v něm vymezil také další významnou zásadu mezinárodního práva – zákaz vměšování.
Nikaragua vs. USA
Spojené státy v Nikaragui od začátku 80. let podporovaly ozbrojené povstalecké skupiny známé jako Contras, které bojovaly proti silně levicové nedemokratické vládě v zemi. Tato podpora zahrnovala financování, vyzbrojování, výcvik i zpravodajskou pomoc a byla doplněna přímými zásahy, zejména zaminováním nikaragujských přístavů a útoky na infrastrukturu.
Spojené státy své jednání odůvodňovaly ochranou regionální stability a tvrzenou kolektivní sebeobranou sousedních států, které měly být ohroženy údajným vývozem revoluce ze strany Nikaraguy. Ta naopak tvrdila, že jde o porušení její suverenity, zásady nevměšování a zákazu použití síly. Obrátila se na Mezinárodní soudní dvůr s žalobou proti USA a uspěla.
Princip není v Chartě výslovně zmíněn, podle soudu však vyplývá z práva každého státu řídit si své záležitosti. Chrání svobodnou volbu politického, hospodářského a společenského uspořádání státu a zakazuje donucovací jednání, jehož cílem je tuto volbu ovlivnit.
I to je v případě Venezuely opět aktuální. Spojené státy totiž ústy prezidenta Trumpa oznámily plán správy jihoamerické země. Šéf Bílého domu ve čtvrtek prohlásil, že očekává, že USA budou Venezuelu spravovat a získávat ropu z jejích rozsáhlých zásob po mnoho příštích let.
Problematika humanitární intervence
Moderní mezinárodní právo potenciálně přináší ještě jeden důvod pro intervenci – systematické porušování lidských práv a principů humanity.
Za jistý precedent se považuje zejména zásah jednotek NATO v Kosovu z roku 1999. Proběhl bez mandátu Rady bezpečnosti, nicméně za cíl měl ukončení páchání závažných zločinů proti lidskosti na kosovském obyvatelstvu ze strany Bělehradu.
Různé orgány včetně Nezávislé mezinárodní komise pro Kosovo následně o zásahu prohlásily, že byl sice nelegální, ovšem legitimní.
V souvislosti s aktuálním děním ve Venezuele je však podstatné upozornit na dvě věci.
Zaprvé: Trumpův kabinet sám humanitární důvody vůbec nezmiňuje a legitimitu svého zásahu staví pouze na tvrzení o šíření drog, k čemuž jedním dechem dodává i potřebu kontroly nad těžbou venezuelské ropy.
Zadruhé: Legitimitu humanitární intervence nelze automaticky přenést na další případy. Charta OSN jako základní dokument mezinárodního práva ji vůbec nezmiňuje a zásah v Kosovu jako i budoucí obdobné zásahy jsou stále nelegální.
Potenciálně možné by byly jen, pokud by praxe přerostla do takzvaného právního obyčeje. Obyčeje jsou na mezinárodní úrovni běžným právním pramenem. K jejich vzniku však musí být splněna dvě kritéria: usus longaevus a opinio iuris. První značí skutečnost, že jde o dlouhodobě zažitý zvyk, druhé znamená přesvědčení o tom, že je tento zvyk všeobecně přijímaný jako závazný.
Responsibility to protect (R2P)
Doktrína odpovědnosti za ochranu vychází z předpokladu, že suverenita státu s sebou nese odpovědnost chránit obyvatelstvo před masovými zločiny a porušováním lidských práv. Pokud však stát v tomto závazku selže, přechází na systém kolektivní bezpečnosti. Za ten odpovídá OSN, nikoli tedy jednotlivé národní státy. Doktrínu v roce 2005 potvrdilo i Valné shromáždění OSN.
Mezinárodní právníci však vesměs shodně tvrdí, že tyto podmínky humanitární intervence v tuto chvíli nenaplňuje. I kdyby tak Trump argumentoval lidskými právy, jeho zásah by z hlediska mezinárodního práva stále nešlo považovat za oprávněný.
Obcházení americké ústavy
To pak navíc nejde ani pohledem amerického vnitrostátního práva.
Ústava Spojených států vyžaduje, aby jakýkoli válečný akt schválil Kongres. Trump se na něj však neobrátil a pro své útoky na Venezuelu tak neměl ani sebemenší právní oporu.
Každá ústava demokratické země je nastavena na tzv. systému brzd a protivah.
Debaty v Kongresu o vojenských akcích hrají – ač jejich obejití není úplně výjimečné – klíčovou demokratickou roli. Omezují vojenské dobrodružství tím, že nutí prezidenta ospravedlnit útočné plány před veřejností a vyžadují, aby členové Kongresu s těmito plány spojili vlastní důvěryhodnost, kterou budou následně posuzovat voliči.
Mnozí politologové však mají o důvodech, proč se Trump o legalizaci zásahu v Kongresu ani nepokusil, jasno. Nemusela by projít.
Republikáni v obou komorách drží jen těsnou většinu a poslední dobou se ani oni příliš nezdráhají proti Trumpovi ozvat.
Minulý týden ve čtvrtek se pět republikánských senátorů připojilo k demokratům a všichni společně hlasovali pro legislativu, která prezidentovi ztíží další případný úder. „Podle mě by v tom měl mít slovo Kongres,“ vysvětlil svůj krok Josh Hawley, který v jeho horní komoře sedí za stát Missouri.
Někteří republikáni – senátoři Rand Paul a Lisa Murkowská a poslanci Don Bacon a Thomas Massie – pak jiný návrh zákona, který by potenciální Trumpovy vojenské akce proti Venezuele významně omezoval, podpořili už loni v listopadu.
U soudu vše podle práva
Ačkoli může být legalita zásahu podle mezinárodního i amerického práva předmětem mnoha debat na mezinárodní půdě i v Kongresu, nebude to pravděpodobně mít žádný vliv na samotné soudní řízení s Madurem a jeho spoluobviněnými před americkými soudy.
Americké právo totiž obsahuje doktrínu Male captus, bene detentus překládanou jako „Špatně zadržený, ale správně držený“. Ta tvrdí, že ani nezákonné důvody zatčení neovlivňují soudní řízení.
U soudu s Nicolásem Madurem se nesmělo fotografovat. Takhle jej zachytil kreslíř agentury Reuters.
„Řada případů Nejvyššího soudu z konce 19. století jasně ukazuje, že nelze tvrdit, že jste byli uneseni, a proto by soud neměl mít nad vámi žádnou pravomoc,“ uvedl Geoffrey Corn, který vede Centrum pro vojenské právo a politiku na Texaské technické univerzitě. „Maduro se tak nebude moci vyhnout soudu, i kdyby dokázal, že byl unesen v rozporu s mezinárodním právem.“
Podobné argumenty byly ostatně vzneseny i poté, co americké síly v roce 1990 (také 3. ledna) zajaly panamského vůdce Manuela Noriegu. Soudy potvrdily svou jurisdikci nad ním a následně jej za drogové delikty odsoudily ke 40 letům trestu odnětí svobody ve federální věznici.
Kdo byl Manuel Noriega?
Manuel Antonio Noriega byl v 80. letech faktickým vládcem Panamy, ačkoli formálně zastával funkci velitele tamních obranných sil. Zpočátku spolupracoval se Spojenými státy, pro něž je středoamerická země, kterou vede Panamský průplav, velmi důležitá.
Precedent z Panamy je pro Trumpovo jednání vůči Venezuele silný. Jádrem obžaloby proti Madurovi je, že poskytoval „policejní krytí a logistickou podporu pro přepravu kokainu přes Venezuelu, přičemž věděl, že jeho partneři v obchodu s drogami budou kokain přepravovat na sever do Spojených států“.
Pokud to prokurátoři dokážou uspokojivě prokázat před newyorskou porotou, Maduro bude zcela jistě odsouzen.
Madurova prezidentská imunita
Komplikací by však mohla být ještě doktrína suverénní imunity hlav států. Ta Madurova je proti Noriegovi mnohem silnější – panamský vůdce, který zemřel v roce 2017, totiž oficiálně nikdy nebyl úřadujícím prezidentem své země.
Pro americké soudy je však v této věci stěžejní názor ministerstva zahraničí, které Madura považuje za nelegitimního vůdce své země, jež zůstává u moci i přes prohru v posledních prezidentských volbách v roce 2024. Pro resort a pro soudy je tak Maduro uprchlíkem, za jehož zatčení je už několik měsíců vypsaná odměna 50 milionů dolarů.
Nahrává tomu i postoj Edmunda Gonzáleze, legitimního prezidenta Venezuely vzešlého z voleb 2024, který americké operaci ze začátku ledna vyjádřil podporu. Na tom, že volby vyhrál on, se přitom vzácně shodnou republikáni i demokraté.
Madurovo odsouzení, které je tak vysoce pravděpodobné, tedy v konečném důsledku proběhne zcela legálně podle amerického vnitrostátního práva.
Kdo je Edmundo González:
Iluze mezinárodního práva
To však zakládá nebezpečnou praxi. Vysílá to zprávu, že podobně by mohl postupovat každý.
Argumentujme absurdním, leč jinak srovnatelným příkladem: Česká republika by potenciálně mohla obvinit třeba ruského prezidenta Vladimira Putina. Mohla by argumentovat, že jeho režim se na našem území dopustil přímého použití síly, když jeho agenti v roce 2014 vyhodili do vzduchu muniční sklady ve Vrběticích. Exekutiva by si poté pro ruského diktátora zkrátka doletěla.
Jediné, co by jí stálo v cestě, by byla ruská vojenská síla. Ve vztazích mezi státy totiž nakonec rozhoduje právě ta.
Mezinárodní právo je jen jistá iluze pravidel. Jestli někdy skutečně platilo, pak možná krátce po konci studené války v 90. letech. Má jen takový význam, jaká je schopnost jej prosadit. Tuto roli by měla sehrávat Rada bezpečnosti OSN, nicméně ta je reálně naprosto paralyzovaná právem veta stálých členů. Tři z nich – Rusko, Čína a momentálně i USA – ukazují, že k mezinárodnímu právu nemají žádný respekt. Svět vidí rozdělený pouze na sféry vlivu.
Reforma OSN – věčné téma, ale bez výsledků:
Poslední dobou je sice silně slyšet hlas volající po reformě organizace – na Valném shromáždění OSN loni v září tuto nutnost artikuloval i český prezident Petr Pavel –, nicméně toto téma je věčné a na novém uspořádání by se muselo shodnout celé světové společenství. To se historicky dařilo jen po velkých civilizačních konfliktech.
Útok na Venezuelu to jen potvrzuje. Vysvětlení lze hledat i v nedávno zveřejněné Strategii národní bezpečnosti prezidenta Trumpa, ve které si nárokuje právo ovládat Latinskou Ameriku: „Po letech zanedbávání Spojené státy znovu potvrdí a prosadí Monroeovu doktrínu, aby obnovily americkou převahu v západní hemisféře.“ Administrativa se v dokumentu zavázala přesunout síly z celého světa do této oblasti, zastavit pašeráky na volném moři a použít smrtící sílu proti migrantům a drogovým kartelům.
Při svržení Madura Trump naplňoval tento dokument, který má v jeho vidění světa mnohem větší hodnotu než celé mezinárodní právo.
