80 let na ni svět spoléhal. Teď slyší od Trumpa: Války musím za vás ukončovat já

„Zasazujeme se o komplexní reformu Rady bezpečnosti OSN s cílem zajistit, aby byla efektivnější, inkluzivnější, transparentnější a odpovědnější, aby ctila zásady Charty OSN a zároveň posílila hlas nedostatečně zastoupených regionů,“ prohlásil v září český prezident Petr Pavel v projevu na půdě Valného shromáždění OSN v New Yorku.

Téma reformy znělo na letošním zasedání s pořadovým číslem 80 velmi silně.

Fakticky o něm ve své řeči - specifickou formou sobě vlastní - hovořil i Donald Trump, prezident USA, které v osmdesátileté historii nejdůležitější světové mezinárodní organizace hrály po celou dobu primární roli.

Spojené národy podle republikána podporují migraci a tím i útok na západní země. Organizaci ostře kritizoval hned několikrát - třeba za to, že mu podle něj nepomohla a ani nenabídla pomoc, když se snažil ukončit některé války ve světě. „Ukončil jsem sedm neukončitelných válek. Škoda, že jsem to musel udělat já, spíše než OSN,“ prohlásil v ikonickém řečništi ze zeleného mramoru.

„OSN má obrovský potenciál, ale ani se nepřibližuje jeho naplnění,“ dodal.

Ačkoli americký prezident v projevu několikrát ukázal, že má o fungování organizace pouze poněkud omezené a zkreslené znalosti, v tomto výroku měl naprostou pravdu. OSN potřebuje učinit kroky k vyšší efektivnosti.

Neplatí ale ani Trumpova slavná devět let stará slova, která pronesl krátce po prvním zvolení do Oválné pracovny, že OSN je „jenom klub, kde se lidé scházejí, mluví a dobře se baví“. Spojené národy jsou nepochybně stále platformou, která umožňuje spolupráci světového společenství postaveného na sdílených hodnotách humanismu a respektu i k těm nejmenším národům.

Historicky je jejich role nezastupitelná - slovy prezidenta Petra Pavla z jeho zmíněného projevu: „Od roku 1945 jsme byli svědky pozoruhodných úspěchů. OSN pomohla zabránit dalšímu rozsáhlému světovému konfliktu. Společně jsme vytvořili silný multilaterální systém pravidel a globální spolupráce v oblasti mezinárodní bezpečnosti, lidských práv a hospodářského rozvoje. Spolu s OSN jsme bojovali proti hladomoru, chorobám, negramotnosti a chudobě v těch nejzranitelnějších oblastech světa.“

Odborníci, kteří vidí pod pokličku procesů organizace, ale věří, že by v podmínkách mezinárodní reality 21. století měly být některé zásady jejího fungování upraveny tak, aby šlo cílů dosahovat mnohem účinněji.

Kritika Spojených národů přitom nese stejné argumenty jako dříve kritika Společnosti národů, mezinárodní organizace předcházející OSN v letech 1919-1946. V té rovněž dominovali vítězové světové války, po jejímž konci vznikla a také nedokázala zabránit agresivním výbojům Německa, Itálie, Japonska nebo Sovětského svazu.

Srovnání samozřejmě v mnohém nesedí - OSN na rozdíl od své předchůdkyně skutečně zahrnuje (takřka) všechny státní entity na světě včetně USA, které ve Společnosti národů chyběly, a má mnohem mohutnější systém institucí a pod ni spadajících agentur - přesto lze osud původní globální organizace brát jako jisté varování.

Vedení OSN o současných problémech ví. Sám generální tajemník António Guterres již v březnu oznámil plán využít 80. výročí k restrukturalizaci organizace. Představil tak iniciativu UN80.

O jejích konkrétních plánech se teprve povedou diskuze, ale portugalský politik na Valném shromáždění prohlásil, že jejím cílem je učinit OSN agilnější, integrovanější a lépe vybavenou pro reakci na současné globální výzvy - mezi nimi zmínil klimatické změny, nerovnost nebo hrozby plynoucí z technologického pokroku, ale hlavně katastrofické války na Ukrajině nebo v Gaze.

Právě na nich se současné neefektivní nastavení OSN ukazuje nejzřetelněji. Valné shromáždění, kde je všech 193 členských států zastoupeno rovně jedním hlasem, sice může přijímat rezoluce, které agresory konfliktů - Ruskou federaci, resp. Izrael - odsuzují, ale u toho to v podstatě končí. Hlasování sice mají silný morální a symbolický apel, ale právně jsou nezávazná a nemají žádné reálné účinky.

Těch je možno dosáhnout přes jinou instituci, Radu bezpečnosti OSN. V té sedí zástupci celkem 15 zemí: 10 z nich se obměňuje každé dva roky, zatímco pět - Spojené státy, Čína, Rusko, Spojené království a Francie - jsou stálými členy s právem vetovat kterékoli usnesení.

Když se všechny tyto země shodnou, má Rada bezpečnosti téměř neomezenou potenciální autoritu, nicméně když se neshodnou, je celá organizace paralyzovaná. A to se v otázkách obou velkých světových konfliktů děje pravidelně, kdy proti rezolucím o Ukrajině je sama Moskva, zatímco proti odsouzení Izraele je jeho nejbližší spojenec z Washingtonu.

V posledních letech tak skončilo období relativní shody, jehož začátek lze datovat přibližně ke konci studené války na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Tou dobou, konkrétně v roce 1989, taky mimochodem padla poslední veta od Francie a Velké Británie. Od té doby instrumentu využívají jen USA, Rusko a Čína. Moskva a Washington pak v osmdesátileté historii mají v součtu na kontě necelých 80 % z celkového počtu 327 vet, která kdy padla.

Pro rostoucí část světových vlád i obyvatel působí dnes rada jako neúčinná a nespravedlivá instituce, ovládaná nezodpovědnými a nereprezentativními mocnostmi, které své postavení spíše zneužívají, než aby chránily mír. Současný institucionální pat spojený se sílícím napětím mezi světovými velmocemi vytvořil obzvláště nestabilní prostředí pro reformu OSN.

Podle odborníků je to i velký problém pro iniciativu UN80. Uvést ji v život by znamenalo najít shodu mezi Moskvou, Washingtonem a Pekingem, jejichž vůdci se v tuto chvíli střetávají v obrovské geopolitické hře o největší vliv.

To však neznamená, že změna není potřeba. Zatímco celkový počet členů OSN se díky dekolonizaci a rozpadu mnohonárodnostních států téměř zečtyřnásobil (z 51 na 193), složení Rady bezpečnosti se rozšířilo pouze jednou – v roce 1965, kdy přibyla čtyři volená místa a počet členů se zvýšil z 11 na 15.

A nejde jen o tento orgán. V sázce je i důvěra světové veřejnosti v organizaci, kterou ohrožuje právě její neefektivita a nehospodárnost.

V červnové zprávě OSN adresované členským státům se předpokládá, že v letošním roce se zdroje organizace sníží až o 30 % ve srovnání s rokem 2023, což má podle odhadu v dokumentu ovlivnit životy 30 až 60 milionů lidí.

Krize financování je způsobena především tím, že členské státy neplní své závazky. Koncem dubna činily neuhrazené příspěvky do běžného rozpočtu OSN přibližně 2,4 miliardy dolarů. Jen USA dluží asi 1,5 miliardy dolarů. S odstupem za nimi jsou Čína, Mexiko, Rusko, Saúdská Arábie nebo Venezuela. Další dluhy jsou pak v položce neuhrazených příspěvků členů na mírové operace a mezinárodní tribunály.

Rostoucí nedoplatky ještě zhoršují škrty ve financování ze strany mocných členských států, zejména USA, které jsou historicky největším přispěvatelem. Už administrativa Joea Bidena zmrazila financování Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), Trumpova vláda pak ještě přitvrdila a o stovky milionů dolarů snížila financování mírových misí OSN, Dětského fondu OSN (UNICEF), Rozvojového programu OSN a dalších. Z jiných, včetně Rady pro lidská práva, Světové zdravotnické organizace (WHO) nebo UNESCO, pak rovnou vystoupila.

Iniciativa UN80 tak počítá se značnými škrty. Podle neúplných zpráv o detailech programu, které se zatím dostaly na veřejnost, se má rozpočet Sekretariátu snížit o pětinu, což by mohlo znamenat propuštění asi sedmi tisíc ze současného celkového počtu 35 000 zaměstnanců.

Dalším ze způsobů, jakým reformní iniciativa plánuje snížit rozpočet, je sloučení různých agentur OSN. Memo pracovní skupiny UN80, které v květnu získala nezávislá ženevská organizace Health Policy Watch, obsahuje více než 50 bodových návrhů na fúze a reformy.

Existují však obavy, že rozpočtové škrty donutí agentury OSN upustit od prioritních programů v kritických oblastech, jako jsou lidská práva, rovnost pohlaví a rozvoj. Zejména země globálního Jihu se ptají, zda by tyto změny mohly omezit přístup k technické pomoci, financování a odborným znalostem potřebným pro rozvojové úsilí.

V zásadě to ukazuje věčný a jen těžko řešitelný problém - zájmy různých částí světa se od sebe výrazně liší a zatímco na Valném shromáždění má globální Jih většinu, v Radě bezpečnosti je podzastoupen a právo veta z něj drží pouze Čína, která však sleduje hlavně vlastní velmocenské ambice.

Jen málo témat vyvolává tolik diskuzí a přináší tak málo výsledků jako právě reforma Rady bezpečnosti.

Každá změna složení nebo hlasovacích pravidel by musela být schválena dvěma třetinami členů OSN – včetně všech pěti stálých členů – a doprovázena odpovídající vnitrostátní legislativou. Vzhledem k sílící geopolitické rivalitě a rostoucí polarizaci v mnoha zemích se šance na aktualizaci rady zdají být minimální.

V prosinci 1992 vytvořilo Valné shromáždění otevřenou pracovní skupinu pro přezkum spravedlivého zastoupení v radě. O více než tři desetiletí později se tato skupina stále schází – bez hmatatelných výsledků. V říjnu 2008 OSN formálně schválila zahájení mezivládních jednání o „otázce spravedlivého zastoupení a rozšíření členství Rady bezpečnosti“ - rovněž bezvýsledně.

Diskuzi o reformě hlasitě a poněkud překvapivě v roce 2022 otevřel i tehdejší americký prezident Joe Biden. Na projevu na Valném shromáždění po zopakování dlouhodobé americké podpory zvýšení počtu stálých i nestálých zástupců přidal nový prvek - již nemělo jít jen o Japonsko, Německo nebo Indii, jak USA tvrdily dlouhodobě, stálá místa měla připadnout též Africe, Latinské Americe a Karibiku.

Proti přístupu Japonska a Indie však vystupuje jejich regionální konkurent z Číny. Berlín a Tokio si také stále nesou stigma ze druhé světové války. Státy globálního Jihu se pak zase neshodnou, který z nich by měl na případný post stálého člena Rady bezpečnosti přistoupit.

Reforma OSN tak zůstává nejen technickou otázkou počtu agentur či výše příspěvků, ale i zkouškou schopnosti lidstva domluvit se samo se sebou.